Lidem se líbí, když ho věší, protože se tak legračně cuká... Tomáš Sokol otevřeně o procesu s Markem Dalíkem

Váš klient Marek Dalík před svým nástupem do vězení prohlásil, že bude podávat dovolání k Nejvyššímu soudu nebo dokonce žádat o obnovu procesu. Můžete to jako jeho obhájce potvrdit?

Nejde o volbu alternativy. Dovolání už podáno bylo, protože muselo být podáno, je tam dvouměsíční lhůta. Druhá věc je obnova řízení, ale k tomu bych se zatím nevyjádřil využívaje advokátní mlčenlivosti.

O této možnosti mluvil sám pan Dalík, dokonce řekl, že skutečný příběh o celé události, za kterou byl odsouzen, znají asi dvě desítky lidí, ale teď teprve se objevil jeden svědek, který je ochoten potvrdit jeho verzi. Víte o tom?

Já o tom vím. On sám o tom může hovořit, ale já k tomu nejsem zmocněn, nejsem zbaven mlčenlivosti.

Jak jste ale jako obhájce hodnotil, že pan Dalík poté, co byl odsouzen za podvod ke čtyřletému trestu vězení, poměrně otevřeně hovořil do médií?

Popravdě řečeno v této fázi řízení si už myslím, že nějaká taktika, jejímž cílem je předejít možnému obvinění, že jsou ovlivňováni svědci nebo že je to pokus o ovlivňování soudu, nemá žádný smysl, tudíž to v zásadě byla jeho soukromá záležitost. Já jsem to s ním nijak nekonzultoval. Nemám k tomu, co řekl, žádné výhrady. To je jeho svaté právo.

Váš klient v rozhovoru také prohlásil, že celý případ má politické konotace. Myslíte si, že celá kauza tím byla poznamenána? Sám Dalík přiznal, že neříkal všechno, protože se to týkalo i lidí kolem významných politiků, problém kolem pandurů prý řešili tehdejší český a slovenský premiér Mirek Topolánek a Robert Fico. Lze se pak divit, že pak padl takový rozsudek?

To jsou dvě věci. Obhajoba především stavěla na tom, že samotným výrokem není možné spáchat žádný trestný čin, ani ve stadiu pokusu. Jestliže s vámi budu sedět v hospodě a řeknu: Vy sháníte byt nebo auto, já vám to za nějaké peníze obstarám, i když jsem si sám vědom toho, že to nejsem schopen obstarat, což je konstrukce obžaloby, kterou klient popírá, ale i kdyby to bylo přesně tak, jak říká obžaloba, domnívám se, že takových nabídek, nereálných a nerealizovatelných, zazní zejména v restauracích obrovská spousta. Jde o to, komu je to sdělováno a jak na to reaguje. V tomto případě to mělo být sdělováno zkušeným harcovníkům zbrojařského průmyslu, kteří by si jistě dali velký pozor, aby zaplatili skutečně za to, z čeho budou mít nějaký užitek, a ne na základě nějaké plané nabídky. A kteří tedy na tu nabídku ani nebudou reagovat například otázkou: Kdy budete chtít peníze, teď, nebo až po obstarání té záležitosti? A podobně. Tam bylo ticho a až do doby, než policie udělala domovní prohlídku prostor firmy Steyer, o nějakém výroku nikdo nic nevěděl. To je stejné, jako kdybych vám něco nabízel a vy jste na to vůbec nereagovala. Myslím, že v tom kontextu tedy nemohli být podvedeni, když o tu věc ani neměli zájem. To byla základní nosná myšlenka obhajoby. A ten politický kontext byl v tom, že klient navíc popíral a popírá dodnes, že by jeho zájmem bylo z nich vytáhnout nějaké peníze pod záminkou, že něco dokáže, a přitom obžaloba tvrdí, že by to nedokázal. Samozřejmě, že v případu je politická konotace, to celkem vyplývá z podstaty věci. Celá obžaloba byla postavena na tvrzení, že Dalík toto řekl, a tím se dopustil pokusu trestného činu podvodu.

Proč se nejdřív mělo jednat o podvod, pak o úplatek a nakonec zase o podvod?

V poměrně krátké době po zahájení hlavního líčení obdržel klient upozornění, že jeho skutek může být také posuzován jako požádání o úplatek nebo nepřímé úplatkářství. Okamžitě byla podána písemná námitka, že to nejde dohromady: buď to tedy mohl být pokus podvodu, nebo požadavek na úplatek, ale pak by muselo být jasné, v jaké souvislosti, jestli klient vykonává nějakou činnost či obstarání věci veřejného zájmu, čili že nevíme, o čem je řeč. Odsouzen byl pak pro úplatek, odvolání bylo proti hodnocení, že šlo o úplatek, a o ničem jiném se nevedla polemika. Nebyla tedy polemika o tom, jestli by mohlo nebo nemohlo jít o podvod, protože na stole ležel rozsudek o úplatku. Odvolací soud řekl, že s tím úplatkem je to nesmysl, a otočil to zpátky na podvod. Ale vzal klientovi možnost se ve věci nějak hájit. Protože u odvolacího soudu nemělo smysl říkat, že tohle není podvod, když jsme se bavili o úplatku. To znamená, že skutková podstata tam hrála roli pouze chvíli, a pak už ne.

Myslíte si, že z tohoto důvodu máte velkou naději, že s dovoláním u Nejvyššího soudu uspějete?

Já bych nechtěl říkat nějaké prognózy, ale myslím, že ten postup nebyl dobrý, protože reálná možnost se hájit není dána jen tím, že mě nechají mluvit, ale také tím, že mi vysvětlí, za co jsem trestně stíhán. A to tak, aby to bylo srozumitelné a logické. Jestliže obžaloba řekne podvod, soud řekne úplatek, odvolací soud řekne, že skutek nemohl být úplatek ani náhodou, protože tady nebyl nikdo, kdo by měl být podplácen, to si vymyslel nalézací soud, tak je zřejmé, že to poučení bylo nesrozumitelné. Myslím, že z tohoto hlediska proces nebyl tak úplně fér. A k tomu přibývá otázka, jestli svoboda slova je skutečně limitována tím, že v hospodě něco řeknu a budu stíhán za pokus podvodu. To podle mne není v pořádku. Takže se nechci vyjadřovat k tomu, jakou šanci dovolání má, ale říkám, že z těchto důvodů mi nepřipadá, že soudní proces proběhl v pořádku.

Média psala, že panu Dalíkovi hodně uškodila výpověď jeho přítele, expremiéra Mirka Topolánka, některá dokonce přímo uvedla, že ho poslala do vězení. Souhlasíte s tím?

Nemyslím si to. Problém je v tom, že ať by řekl cokoli, při tom, jak to bylo nastaveno, to mohlo klientovi uškodit. Ale on s tím nemohl nic dělat. Expremiér řekl, že Dalík nebyl schopen ovlivnit vládu, nebyl způsobilý ovlivnit rozhodnutí o pandurech, ať už negativní, nebo pozitivní; a já nemám důvod to zpochybňovat. Zdá se to být poměrně věrohodné, protože si opravdu nedovedu představit, jak by můj klient obcházel všechny ministry, klečel před nimi na kolenou a prosil je, aby nějak rozhodli. To je fantasmagorie. A to zapříčinilo na jedné straně, že je možné říci, že nebyl způsobilý to ovlivnit, ale kdyby řekl opak, pravděpodobně by zůstávala ve hře konstrukce o úplatku. Ono to nemá žádné řešení, pokud připustíme, že ten výrok sám o sobě byl významnou součástí nějakého skutkového děje směřujícího ke spáchání trestného činu, ale kdyby se to vyvíjelo dál, kdyby druhá strana projevila zájem o to, jak by to vypadalo, jak dokáže, že to ovlivní, když dostane peníze atd., mohli bychom začít uvažovat o jednání, které směřovalo ke korupci nebo podvodu. Ale já jsem přesvědčen, že když někdo něco řekne u polívky, a pak už o tom nemluví, není to žádný trestný čin. Takže si nemyslím, že by expremiér Topolánek klientovi jakýmkoli způsobem takhle ublížil.

Mohlo hrát u soudu i nějakou roli veřejné mínění? Expremiér Topolánek nebyl ke konci svého vládnutí příliš populární, kvůli jeho kontroverzním výrokům padla vláda, ani jeho poradce Marek Dalík nebyl populární, psalo se, že díky svému přátelství s premiérem zbohatl.

To nedokážu nikdy říci, do jaké míry se soudci jako profesionálové nebo přísedící jako amatéři dokáží oprostit od svých občanských pocitů, od svých emocí. A to neplatí jen pro tyto politické záležitosti, stejně tak jsou obvinění z trestných činů, která jsou zvlášť odporná, nehezká. Ale i v civilních věcech se jeden z účastníků sporu z povahy toho, co je tvrzeno, může jevit jako nesympatický. A skutečně někdy cítíte, že se soudci s někým ztotožnili a někoho nemají rádi. Neřekl bych, že v tomto případě to bylo demonstrováno. To určitě ne. Zažil jsem případy, kdy senát dával obžalovanému zřetelně najevo, že se jim nelíbí, že ho nemají rádi, ale to tady nebylo. V tom se zachovali profesionálně. Ale nevím, co hrálo roli v jejich uvažování, tak říkajíc v jejich duši, do toho nevidím. Ale samozřejmě se toho člověk vždycky musí bát, že nějakou roli může hrát veřejné mínění nebo osobní pocity, protože historické zkušenosti tady jsou, že to jednání ovlivnilo.

Dovolání k Nejvyššímu soudu podali v kauze Dalíka i žalobci, protože se jim jeho trest zdá ještě mírný. Dají se čtyři roky natvrdo považovat v tomto případě za mírný trest?

Já jsem dovolání obžaloby ještě důkladně nestudoval, protože přišlo asi před týdnem. Ale za situace, kdy druhá strana při údajné nabídce ani nemrkla okem, natož aby byla vyplacena jediná koruna, i kdyby to přesně všechno proběhlo tak, jak tvrdí obžaloba, a kdybychom se smířili i s tím, že když řeknu v hospodě, že někomu něco za nějaké peníze obstarám, jde už o pokus podvodu, připadá mi, že čtyři roky jsou hodně tvrdý trest. Takže jakýkoli pokus ho zpřísnit se mi zdá už nepřípadný a přehnaný.

I když média těsně před nástupem pana Dalíka do vězení kvůli jeho odjezdu do zahraničí spekulovala, jestli se vězení nebude vyhýbat, on nastoupil v termínu. Vězni v Ruzyni ho vítali pokřikem: Vítej v pekle. Myslíte si, že jako známá osoba pohybující se ve vrcholné politice bude mít těžké postavení ve vězení, nebo nějaké šikaně dokáží dozorci zabránit?

Řekněme, že složení věznice je až na výjimky spíš jednoduššího charakteru, takže podle mého názoru nejsou schopni detailně rozlišovat nějakou politickou příslušnost a cokoli složitějšího. Budou vnímat, že je vlastně bohatý, že se kamarádil s nějakým premiérem, prostě že je to pán, který tam teď padl. Říkám to poněkud zjednodušeně, ale takhle to pravděpodobně vnímá nemalá část posádky jakékoli věznice v tomto státě, a pravděpodobně nejen v tomto státě. Pan Dalík není můj první klient, který nepřichází do věznice jako neznámý, už jsem jich pár měl. Ve všech případech vězeňská služba dokázala situaci vyřešit tak, že ti lidé nebyli předmětem nějakých útoků nebo čehokoli podobného. Ani z těch výkřiků nemám pocit, že by byly nějak výhružné, možná vězni měli trochu radost, že tam také padl někdo bohatý. Výkřiky „Vítej v pekle“ jsou spíš hodnocení toho, jaké to tam mají, než toho, že by mu tam peklo chtěli dělat, ale předpokládám, že příslušníci vězeňské služby s tím mají zkušenosti a dokáží situaci zvládnout. Nikdo z těch, nebudu je jmenovat, abych to nikomu nepřipomínal, kteří tam odcházeli doprovázeni kamerami, v tomto případě to bylo skutečně až ke dveřím ruzyňské věznice, si nestěžovali, že by tam z tohoto důvodu nějak trpěli.

Vnímal jste jako pochopitelný zájem médií, když kamery provázely Marka Dalíka v tak těžké chvíli až k vratům vězení, nebo už to je za hranou?

To je jednoduché. Média plní společenskou poptávku, a protože lidé jsou dnes přece jen víc zaměstnáni, nemohou se v pravý okamžik shromáždit na šibeničním vršku nebo na náměstí jako kdysi a sledovat, jak tam dotyčného exekuují. Ještě větší zábava je, když ho věší, protože se tak legračně cuká. Zatímco tady nevidí, co se děje za dveřmi věznice, a hořce toho litují, tak jim prostě média uspořádala šibeniční vrch tímto způsobem a nepochybně tím potěšila mnoho lidí. Ten člověk, ať udělal cokoli, prožívá v té chvíli nejhorší okamžiky svého života. Popravdě – já už jsem s tím měl problém na střední škole, když jsem napsal do referátu, že ve chvíli, kdy člověk dostává pětadvacet let, neměli by ho filmovat. Tehdy šlo o studenty, kteří se pokusili s autobusem unesených dětí dostat do západního Německa. Můj názor tedy zůstává konstantní a nesouvisí s tím, že jde o mého klienta.