Sedmadvacátý červen se vztahuje k výročí popravy Dr. Milady Horákové, která byla v roce 1950 popravena oběšením. Posléze se stala symbolem bojovnice proti komunistické zvůli. Jak se na tyto události a Miladu Horákovou díváte vy?
Kdo si dnes vzpomene na zavražděné manžele Rosenbergovi v USA, Apartheid v JAR, rasovou segregaci ve Spojených státech, na vraždu Nikose Mbeloyannise s těhotnou manželkou v Řecku, na kulacký teror, na vraždy předsedů JZD, zabíjení příslušníků pohraniční stráže, podřezávání krků, hromadné vraždění obyvatel KLDR vojsky USA nebo na naházení demonstrujících Alžířanů do Seiny či mučení francouzskými kolonisty v Indočíně? Ptám se tedy: Kdo je Milada Horáková? Jakým symbolem je Milada Horáková? Symbolem jednoho umělého mýtu, který má vyprodukovat pravicového „hrdinu“ a zakrýt pravdu o člověku, který by si své postavení a postavení své kdysi vládnoucí vrstvy chtěl ponechat i za cenu atomové války. S čím kdo zachází, tím také schází. Ostatně časopis Maxim se o ní vyjádřil daleko jadrněji.
Co pro vás tedy znamená Den památky obětí komunistického režimu?
Každý režim potřebuje svou mytologii, zvlášť tento, který byl založen na obelhávání lidí. Není už samotný fakt, že dnešní „elitu“ tvoří zloději, vlastizrádci nebo prostitutky, dostatečným důkazem, jakou má tato mytologie cenu? Oni byli skutečnými oběťmi komunismu, protože bylo dost kvalitních, aby se taková špína „elitou“ nikdy stát nemohla. Tyto primitivní svátky jsou pouhou oslavou společenské paralýzy. Je to název jednoho dne v letech národní hanby.
Jaký je váš pohled na komunistické zločiny (znárodňování, politické procesy, Jáchymov, rok 1968 a následná normalizace, čistky, apod.). Dá se podle vás hovořit o zločinech?
Samozřejmě jsem k mnoha věcem kritický, nevytrhávám je však ze souvislostí. Realita studené války, totiž konfrontace mezi imperialismem a snahou o socialismus a detailněji mezi buržoazií a pracující třídou, nedala prostor přílišné zjemnělosti. Pokud mám s něčím v období 50. let nesouhlasit, pak je to například věznění Gustáva Husáka, Laca Novomeského nebo Viléma Nového. Naopak souhlasím s úspěšnou konfrontací s buržoazií, která musela dostat přes své chtivé prsty a s kulaky, kteří si těžko odvykali na to, že už nevládnou vesnici bičem. Výsledek? Prudký nárůst životní úrovně, vysoké zkulturnění venkova. Chápu, že ne každý pochopil danou realitu dokonale, že existovaly případy, kdy se někdo dostal do soukolí obrovských společenských změn, mezi staré a nové. To se však děje v každé době, i dnes – kdy se ovšem důmyslněji užívá zastrašování a ekonomického nátlaku.
Psali jsme:
K otázce zespolečenštění nejdůležitějších výrobních prostředků - Bez znárodňování, které je jako sůl potřeba i dnes, bychom se tenkrát nepohnuli z místa, nic z toho obrovského budovatelského díla by tak nebylo uskutečněno. Jak bychom pak žili dnes, když žijeme z pozůstatků minulého. Zespolečenštění je potřebné stejně nyní, kdy nevíme kudy kam a jsme účelově pozadu za těmi částmi světa, které preferují zájmy vlastních občanů nad zájmy nadnárodních společností. A zde je každý kompromis zločinem nad lidmi. Ani kolektivizace nebyla snadným procesem - byla však procesem naprosto nezbytným, pokud jsme nechtěli zůstat v 19. století. Má snad dnes působit naše kdysi tolik úspěšná vesnice pouze jako skanzen?
Jako nešťastný vidím zrádný rok 1968 , dozvuk zběsilého antikomunismu maďarských a polských událostí, jehož ne bezbolestná porážka nám uštědřila dalších 20 let v kapitalismu. Jaké „reformy“chtěli někdejší horlivci, dnes neméně horliví antikomunisté, si není třeba příliš komplikovaně domýšlet. Situace po invazi nebyla rozhodně ideální pro politickou práci, ale naštěstí slabé a kolísavé odpadlo, mnohým z těch, kteří se viděli na výsluní kapitalizace, slunce zapadlo. Chybu vidím v přílišnému přizpůsobování se maloměšťáckým tendencím – stejně jako v r.68,tak na konci 80.let. Nejsem nekritický,ale nebudu s vaničkou vylévat dítě. Souhlasím s Gustávem Husákem :“Kde byly chyby , byly to chyby lidí ne základních myšlenek.“
Není dnes v lidech až zbytečně zakořeněno jakési antilevičáctví, kdy je nahlíženo na vše, co je spojeno s KSČ a minulým režimem jako na něco špatného a zločinného?
Vše je věcí určitého vývoje. Mohl bych dlouze hovořit o vlivu školství, médií, oficiální propagandy. Naší propagandou je život. A ta nejmladší generace tlačena chtivostí poznat skutečnou pravdu stejně jako potřebou důstojně žít, snadno odvrhne názory svých předchůdců – kariéristických dětí kariéristických rodičů.
Řada mladých lidí dnes hodnotí komunismus negativně už jen z principu, přičemž kolikrát o této době příliš nevědí. Je moderní volit pravicové strany?
Nevím, jestli je moderní volit strany, které by nás nejraději vrátili do kapitalismu 19. století. I to je však odrazem určité primitivní neznalosti, sobeckého vidění a dojmu vlastní nenahraditelnosti. Z toho vzešla jakási omezenost – i v politickém a historickém rozhledu, která má za vinu nejen dosažení kleptokracie k moci, ale také neustálé zbídačování. I tuto degeneraci má kapitalismus na svědomí.
Psali jsme:
Měli by se komunisté za dobu před rokem 1989 omluvit tak jako nedávno třeba Němci v souvislosti s Lidicemi?
Omlouval se prezident státu, jehož státní správa byla založena na bývalých příslušnících SS, kde ještě 20 let po válce soudili nacističtí soudci a který podporoval rasistické režimy v Jihoafrické republice a Izraeli. Taková „omluva“ mi připadá jen jako cynické gesto v čase, kdy má za posledních 20 let Německo spolu s Francií, Anglií a USA na svědomí desítky dalších Lidic. Koneckonců „antifašistický“ charakter Německa je poznat i z dnešního bourání pomníků hrdinům odboje jako je tomu v případě E. Thälmanna nebo v zastoupení extrémní pravice ve vládách některých spolkových zemí. K minulosti komunistického hnutí použiji slova diplomata Jumra: „Jako komunista cítím odpovědnost za vše, co se událo.“ Já jsem ročník 1985, potvrzuji to samé. Kdo má odpovědnost před minulostí, má ji především před budoucností. Jediná omluva, která musí zaznít, je omluva za přílišnou toleranci ke kapitalismu a antikomunismu, slabost, zchoulostivění a nedůslednost, tj. za znaky konce reálného socialismu a nynější dvacetiletí. A ty teď musíme odčinit. Tedy žádné „populární“ omlouvání, které končí u úplatků z hazardu nebo na večírcích Dr. Bartáka či v Hluboké.
Nastane jednou den, kdy si bude národ připomínat zločiny kapitalismu? Měl by takový den nastat? A v čem je horší kapitalismus oproti komunismu?
Podstatné je, aby se tyto zločiny neděly ani dnes, ani v budoucnu. U nás je kapitalismus nebezpečný v tom, že si mnozí stále jeho zločinný charakter neuvědomují nebo zmanipulovaní dnešním vymýváním mozků uvědomit nechtějí. Vyřeší však problémy strčení hlavy do písku? To, že nejsou negativní společenské jevy tak vyostřené jako ve třetím světě, však neznamená , že by se neděly. Máme snad být tolerantní k sociální nespravedlnosti, k umlčování, ke křivdám? Budeme snad čekat na tragédii jednoho národa? Budeme říkat: Čím hůře tím lépe? Samozřejmě, že ne. Tedy až na ty, kterým jde jen o to se dostat do volených funkcí.
Kapitalismus je založený na vykořisťování člověka člověkem, na neomezené vládě úzké skupinky lidí, kterým jde jen o vlastní sobecký zájem a zisk a používá forem nejhoršího útlaku- od psychického po fyzický. Mám jmenovat fašismus, mám jmenovat nechutné válečné zločiny USA v Koreji, Vietnamu, zotročování lidí v třetím světě, útlak v evropských koncernech? Není třeba. Zatímco cesta ke komunismu není jednoduchá, nabízí důstojný život,svět bez vykořisťování, založený na sociální spravedlnosti na mezinárodní suverenitě. Je nepřirozené, že chceme, aby lidstvu nevládlo jedno jediné procento miliardářů zbohatlých na utrpení druhých?
Psali jsme:
Ptejte se politiků, ptejte se Vašich volených zastupitelů, pište, co Vám osobně vadí. Registrujte se na našem serveru ZDE.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Petr Kupka
