Snad celá planeta žila případem ztracené ponorky u Titaniku. Je to podle vás nesmyslné riskování, nebo styl "báječných mužů na létajících strojích"? Anebo "za peníze téměř vše"?
Chutě bohatých jsou různé, to víte vy i já, a myslím, že mnoho dalších, rozumně uvažujících lidí také. Nicméně takové, co si myslí, že mohou vše, nelze přesvědčit selským rozumem. Vezměte pouze to, že trosky velelodi velelodí - ovšem ve své době - leží v hloubce přibližně 4000 m pod hladinou oceánu a vodní sloupec také něco váží. Jak vyplývá z mnohých svědectví, plavidlo, které se k Titaniku vypravilo, nebylo nijak certifikováno, a společnost, která ho provozovala, nedbala varování odborníků. Jak pravil jeden král v jedné české pohádce: „Teď už vím, co jsem předtím nevěděl, a to, že na všechno mají být odborníci!“ Tak asi na plavidlo do velkých hloubek té společnosti, co potápění provozovala, to velcí odborníci nebyli. Na druhou stranu, účastníci plavby podepisovali prohlášení, že jsou si vědomi nebezpečí a rizika ponoru. Pro mne to je od nich nesmyslný risk, který stál velké peníze, a moře se jim stalo dost drahým hrobem.
Pro mne to určitě nejsou „báječní muži na létajících strojích“, neboť ti přinášeli pokrok lidem, podle mne to jsou jen bohatci, kteří zapomněli, že za peníze si život nelze zpět koupit. Budiž jim moře hrobem milosrdným.
Prý se máme připravit na všechno - i na válku....a to co nejdříve
Na válku by se měla připravovat naše profesionální armáda. Od toho ji přece máme a dobře platíme, aby nás dobře chránila. Nebo ne?
Pokud dobře vím, tak v novodobé historii naší vlasti, jsme již dvakrát stáli před rozhodnutím, zdali válčit, či nikoliv. Připomenu. Bylo to v roce 1938, kdy proti nám stálo nepřátelské fašistické Německo, a podruhé to bylo v roce 1968, kdy proti nám stála vojska spřátelených států. Pokud dobře vím, ani jednou jsme do boje nevytáhli, byť jsme byli mnohem více připraveni, než dnes.
V roce 1968 jsem stál v té armádě, co byla připravena bojovat, také já. V prvosledové tankové jednotce. Já byl z roty, včetně velitele, nejstarší, ke mně chodili vojáci pro posilu, ale i já se té války bál. Přesto, když jsme vyklidili pozice, i já jsem brečel. A presidenta Svobodu jsem nemohl odsuzovat, neboť on viděl během světových válek mnoho a mnoho české krve, která tekla, a zřejmě nechtěl vidět další. A dočasně se změnilo na 21 roků. A celý svět se zmohl tehdy na pár protestů a pomoc nikde. Té krve by bylo asi mnohem, mnohem více, než v roce 1938, protože tehdy jít do toho byla dosud schopna většina národa.
Nejsem si jist, jak by to dopadlo dnes. Válka je svinstvo, ničí hodnoty a bere životy. To rozhodně odsuzuji. Zatím neválčíme a myslím, že většina z nás by si to ani nepřála. Mám dojem, že jsme naši armádu až příliš odzbrojili, a zbraně, které chceme koupit, jsou zatím jen virtuální zboží. A ke stavu naší státní kasy, ani moc peněz na ně nemáme. Náš zbrojní průmysl de facto neexistuje. Nejsme samostatní v zásobování potravin, nerostné suroviny, které jsme mívali, nemáme, nemáme ani podniky, které by byl schopny vyrábět zbraně pro naši potřebu. Nemáme tradice, nesmyslnými řečmi a činy jsme o ně přišli. Ve válce nám krása baroka či filosofie undergroundu či zelená politika nepomůže. A mladí lidé? Ti od padesátky níže ani nevědí, co je to vojna, což jim svým způsobem přeji, ale ve válce by z nich byla jen potrava pro děla jakéhokoliv nepřítele. Myslíte si, že by to dopadlo jinak? A přitom to všechno, a ještě mnohem více, je důležité k vedení války.
A tak si myslím, že rozumné by bylo jednání. Jenže i naše diplomacie leží v troskách. Není dobře sázet na jednu kartu. To ví každý karetní hráč hry „Vole padni“. Spolupráce mezi státy a národy by měla být a nikdo by se z ní neměl vylučovat. I zvíře zahnané do kouta se dovede zuby, drápy bránit. Jen si zkuste zahnat koťátko, které vás nezná, do kouta a vzít ho do ruky. Se zlou se potážete! Jenže my dnes přírodu neznáme, neznáme její zákonitosti či fungování. Jak chceme pak řídit lidské společenství, které je jen slabou nadstavbou přírodních jevů? Včetně té války.
Psali jsme:
Média byla také plná rozkrytí celosvětové sítě brutálních videí týrání zvířat, především opic. Jak daleko je to pak ke člověku? A vůbec, zas jsou v tom peníze…
To ani nevím, že něco takového existuje. Myslel jsem si, že takzvaný humánní svět, který je od nás na západ, všechno takové již potřel, a že pouze my, „nevzdělanci“, cvičíme zvířata pro cirkus a chováme slípky v klecích pro nosnice a vybíjíme chovy z důvodu ptačí chřipky či nemoci šílených krav.
Jste pro přijetí Istanbulské úmluvy?Anketa
A jestli je něco takového, jako jsou brutální videa, v nichž zvířata trpí, tak je to svinstvo srovnatelné s válkou, které si ovšem zase dopřávají zřejmě bohatí a vyšinutí lidé. A máte pravdu, od opic, obecně od savců, je to k člověku blízko. Vždyť je také savec! Nebo si to mnozí již nepamatují?
Prý jste napsal něco hezkého k budově České pošty v Jindřišské ulici, která už si dlouho poštou nebude…
Vidíte, a já slyšel, že dvorana bude i nadále sloužit jako česká pošta. Jinak „to hezké“, jak zmiňujete, to je jen jedno z „povídání na měsíc“, které už od roku 2005 píšu pro své přátele. Většinou si ti mí přátelé řeknou, o čem mám psát. Teď již druhý rok píši o našich památkách a čertech, kteří se jich drží. U nás je přece čertů! Jen si vzpomeňte ty různé čertovy kameny, stěny, brázdy a kamýky, kopce a vrchy, doly i jezera. Takže tohle téma se asi ještě chvilku udrží.
Jestli však chcete publikovat mé povídání, nemám nic proti tomu. Nebudete jediný, zde ho máte:
Povídání na červenec 2023 : Hlavní pošta v Praze
Zajímavou historii i pověsti nemají jen staré hrady a zámky, případně skalní útvary či vzácná příroda, ale i mnohá místa v našem hlavním městě, v Praze. Tak třeba budova a i místo, kde stojí, Hlavní pošty v Praze.
Hlavní pošta v Praze je budova v Jindřišské ulici, kde sídlí pobočka České pošty Praha 1. Jde o rozsáhlou novorenesanční budovu postavenou v letech 1871–1874 a následně rozšiřovanou. V roce 1998 byla prohlášena za kulturní památku.
Místo, kde dnes stojí budova Hlavní české pošty, nebylo vždy zastavěno. Podle prvních zpráv se ve 14. století v místech, kde nyní stojí hlavní pošta v Praze, nacházela zahrada Angela z Florencie, který sloužil jako dvorní lékárník Karla IV. Po svém zakladateli nesla označení Andělská zahrada a existovala až do 70. let 19. století. V letech 1743 až 1782 tu existoval klášter řádu celestinek, jehož budovu s kaplí Zvěstování Panny Marie navrhl Kilián Ignác Dientzenhofer. Po zrušení kláštera v průběhu josefinských reforem v jeho budovách sídlil úřad a továrna na tabák. Od té doby se ve zdejších budovách odehrávaly prapodivné věci. Stavba kláštera i kaple byla proto zbořena v roce 1871, aby uvolnila místo chystané nové poště.
V roce 1871 začala výstavba třípatrové budovy s nižšími vedlejšími trakty. Základní stavba byla dokončena v roce 1874, ale už od roku 1873 v budově sídlila pošta Prahy 1 a další poštovní úřady. V dalších letech byla stavba rozšiřována. O plány na přestavbu a rozšíření budovy hlavní pošty v roce 1901 se částečně zasloužil poštovní architekt Friedrich Setz. V roce 1922 bylo přistavěno čtvrté patro. Přestavba plánovaná ve 30. letech a spočívající v masivním rozšíření budovy až na desetiposchoďový dům se nikdy neuskutečnila. Za Pražského povstání byla pošta místem tvrdých bojů, když se ji nacisté marně pokoušeli obsadit. Budova byla několikrát rekonstruována (na přelomu 40. a 50. let, v 60. letech a v 90. letech). Celková rekonstrukce budovy, která proběhla v letech 1996 až 1999, stála 682 milionů korun. Roku 1998 byla vyhlášena kulturní památkou.
Nyní čtyřpatrová budova byla postavena v novorenesančním slohu podle návrhu Antonína Brandnera stavitelem Janem Bělským. Centrem je velká odbavovací hala s prosklenou střechou, původně dvůr k zajíždění poštovních vozů. O malířskou výzdobu se postaral Karel Vítězslav Mašek, který ve své tvorbě využil jak scény z dopravy a poštovnictví, tak množství botanických motivů, souvisejících s minulostí místa. Na ochozu ve dvoraně jsou historické fotografie zaměstnanců pošty a staré poštovní přihrádky.
Přes všechny peripetie, které si budova pošty v Jindřišské ulici od zrušení kláštera užila, aby se náležitě zmodernizovala, prapodivné jevy nezmizely. Spíše s každou přestavbou nabývaly na intenzitě. Vypráví se tu o bloudící bezhlavé jeptišce i o mnohých podobných zjeveních a nejstrašidelnější je pak pověst o velkém černém kocourovi (někteří lidé mluví o čertovi), který pronásleduje zlé lidi, hamižníky, lháře, nepoctivce, lidi lačné cizích peněz, defraudanty, lakotníky a vůbec lidi špatné. Poprvé se prý objevil v Panské ulici, která ústí do Jindřišské ulice téměř naproti poště, kde měl postihnout nepoctivého a závistivého sluhu, který se nakonec stal i vrahem malých dětí. Hned první noc ho však probudila podivná bolest na srdci. Otevřel oči a vykřikl strachem: na prsou mu stál veliký černý kocour a upíral na něj žluté, divoké oči. Sluha ho chtěl shodit na podlahu, kocour se mu vrhl do tváře a ošklivě ho poškrábal. S krvácejícími drápanci ve tváři vyskočil probuzený spáč z postele a chtěl kocoura vyhnat z domu, ten však zmizel. Nazítří se rozhodl, že další noc stráví raději u sousedů, a ještě před západem slunce zamkl byt i dům a vydal se na ulici. Sotva ušel několik kroků, zaslechl za sebou tiché zamňoukání, otočil se a strnul: kocour s naježeným hřbetem mu kráčel v patách. Vykřikl, ale než se vzpamatoval, měl kocoura na rameni a do tváře se mu znovu zaťaly ostré drápy. Kocour tak docela nepoctivce zničil, ale říkalo se, že ho odnesl do pekla, kde si vysloužil spravedlivý trest. Starému domu v Panské ulici se začalo říkat U Černého kocoura. Jenže kocour se začal zjevovat i v budovách bývalého kláštera a později i v budově nově postavené pošty. Lidé říkají, že až uslyšíte, vy nepoctivci, defraudanti a hamižníci, za sebou tiché zamňoukání, bude to to poslední, co na tomto světě uslyšíte. Černý kocour je tichá spravedlnost.
Já vím, pověsti jsou pověsti a pohádky zase pohádky, ale na každém šprochu bývá pravdy trochu!“
A ještě něco mě z české pošty zaujalo. Nové známky panem prezidentem. Ne, že jich bylo najednou vydáno hned deset a v různých barvách. Takovou sérii neměl ani kult osobnosti Klement Gottwald. Ale trochu mě zarazila charakteristika těch barev, zvláště když v časopisu Filatelie č. 6 letošního roku byl publikován i denunciační aršík s tématem bývalého prezidenta Zemana. Inu, do mrtvých se kope dobře. Ale věřte, že bych věděl k současnému prezidentu i jiné charakteristiky barev, než jsou na aršíku uvedeny. Při vší úctě k němu a k jeho výrokům ve funkci.
Ale čert nikdy nespí a nejsou s ním žerty!
Prosím, něco hezkého a milého na závěr povídání…
To chce každý, jako třeba bydlet v Českých Budějovicích. Já bych možná i mohl, vždyť můj tatínek odtud pocházel.
Víte, pane redaktore, mne čeká operace očí. Nikdy jsem nic takového neprožil a mám z toho strach. Co když se nepovede, to už by pak žádné měsíční povídání nebylo. Nechme však chmurných myšlenek a pojďme se třeba zamyslet nad vydáváním českých známek. Vy dobře víte, že já známky sbírám už někdy od druhé třídy a ke sbírání mě dovedl pán, co bydlel s námi v domě a kterému jsem říkal „dědečku“ nebo „dědo“, neboť jsem měl jen jednoho dědečka a chtěl jsem mít dva, jako měli kamarádi. A myslím, že jsem dosáhl ve filatelii i jistých úspěchů. Ne, že bych chtěl radit všemocné komisi, která rozhoduje o vydávání známek a o jejich námětech. Je to její právo. Přesto si myslím, že by měla více naslouchat veřejnosti a třeba i filatelistům, aby známky byly různorodé, aby se více chodilo do přírody a české historie, připomínala se slavná výročí i osobnosti, aby se zbytečně netiskly aršíky či tiskové listy, které ztrácí smysl v poštovním styku, či aby se více hledělo k ekonomickým zákonitostem při určování poštovného. Ale tam sedí zcela určitě hlavy pomazané a vědí, jak na to. Já nejsem ekonom, ale stačí si přece přečíst pár tzv. židovských vtipů, jak na zvýšení zisku. A když vím, že něco půjde na dračku, tak nevydám pouze 20 tisíc kusů, když i jen filatelistů je mnohem víc a známky si kupují někdy i nefilatelisté.
A na závěr malá vzpomínka zase z jiného soudku. V červnu bychom si měli připomínat, kdy před 66 021 000 lety způsobil pád obřího meteoritu vymření neptačích druhů dinosaurů. I z toho by si lidé měli vzít příklad. A nemusí to být jen pád meteoritu.
Tak hezké prázdniny všem přeji! I vám, pane redaktore…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
novasova
