Pendrek někdy neuškodí. Štěpán Kotrba dráždí: Případ Bělorusko jinak

Vztahy mezi Západem a Běloruskem jsou ještě víc vyhrocené kvůli zadržení novináře Ramana Prataseviče, kterého běloruské orgány vytáhly z letadla.

Počkejte, on že je novinář?

Proč přesně je podle vás tento 26letý muž příčinou takové bouře?

Protože je to Západem vyškolený, dlouhodobě hýčkaný, perspektivní velitel skupiny rozvracečů běloruského systému. Je, nebo by chtěl být symbolem své generace.

A jak vidět spektakulární otočení letadla mířícího do Vilniusu?

Proč spektakulární? Co je kromě mediálního „hype“ na tom spektakulárního?

Na jedné straně je to „únos“ letadla ve výsostném vzdušném prostoru Běloruska, na druhé straně je to perfektně a v souladu s mezinárodním právem zaimprovizovaná akce běloruské KGB. Vyberte si. Obě verze jsou pravdivé. Ale ani jedno si nezaslouží epiteton spektakulární.

Byl to de facto únos, a ne že ne. Včetně startu hotovostní stíhačky běloruského letectva, kdyby náhodou pilota či případný doprovod CIA napadl nějaký hrdinský kousek. Na té druhé straně de iure i de facto celé akci předcházelo prohlášení Hamásu o explozi bomby sebevražedného atentátníka na palubě. Stačí telefon na jedno použití. Volat můžete i vy… no řekněte, jak byste reagovali, kdybyste dostal takovýto telefonát nebo e-mail:

„My, vojáci Hamásu, požadujeme, aby Izrael zastavil palbu v pásmu Gazy. Žádáme, aby se Evropská unie vzdala podpory Izraele v této válce. Je známo, že účastníci ekonomického fóra Delphi se vracejí domů letem FR4978. Toto letadlo má bombu. Pokud nesplníte naše požadavky, bomba exploduje 23. května nad Vilniusem.“

Pilot se od řídicí věže „pro vaši informaci“ dozvěděl, že původcem informace je bezpečnostní letištní personál na několika letištích, který dostal e-mail. Reakce pilota byla jednoduchá: „MAYDAY, MAYDAY, MAYDAY, RYR 1TZ. Naším záměrem je přesměrovat na letiště v Minsku.“

Následovalo tiskové prohlášení běloruské bezpečnosti o přímé hrozbě leteckého incidentu. Takovýto krok spouští ve všech zemích prakticky automaticky řadu bezpečnostních protokolů, které jsou v souladu s mezinárodním leteckým právem a vedou k vojenskému přinucení letadla přistát na nejbližším letišti. Nebo k jeho sestřelení v případě nereagování pilota. Nikdo už nechce dobrovolně zažít „dvojčata“. Zvláště ne například nad běloruskou jadernou elektrárnou.

Minské letiště řeklo, že letoun společnosti Ryanair sám požádal o přistání kvůli hlášení bomby. Vzlétla hotovostní stíhačka MiG-29 běloruského letectva, neboť letoun byl v jejím vzdušném prostoru, aby letoun navedla na přistání, a ve 13.15 letoun úspěšně přistál.

První zástupce velitele běloruských vzdušných sil Andrei Gurcevič uvedl, že armáda dostala úkol „vykonávat kontrolu a v případě potřeby poskytnout pomoc civilnímu letounu“.

Po přistání vždy následuje izolace letounu protiteroristickou jednotkou někde na vedlejší přistávací dráze, aby nebyla ohrožena bezpečnost infrastruktury letiště. Pak většinou proběhne drsná prohlídka prostoru letadla bez ohledu na to, čí je to exteritoriální území. Na letišti pracovala ženijní skupina a zástupci donucovacích orgánů, cestující byli posláni k inspekci, zavazadla byla vyložena na ranvej a prozkoumána psy.

Následuje prohlídka cestujících.

Údaje o bombě na palubě společnosti Ryanair nebyly potvrzeny. Vyšetřovací výbor Běloruské republiky zahájil trestní řízení podle části 1 čl. 340 trestního zákona kvůli falešné zprávě. Ministerstvo dopravy a spojů Běloruska vytvořilo komisi pro vyšetřování incidentu s letadlem Ryanair.

Tisková služba společnosti Ryanair sdělila, že běloruské orgány informovaly posádku o potenciální bezpečnostní hrozbě na palubě a nařídily přistát v Minsku. Po kontrole „nebylo nalezeno nic hrozného“, úřady povolily letadlu s cestujícími a posádkou vzlétnout po asi pěti hodinách pobytu na zemi v Minsku.

„Po obdržení a objasnění informací posádka letu FR4978 v souladu se stanovenými mezinárodními požadavky nastavila na palubě letadla kód transpondéru 7700 (indikující přítomnost nouze) a v radiotelefonním režimu požádala o pomoc mezinárodně stanovenou frází „MAYDAY“. Poté posádka uvedla, že se rozhodla přistát na minském národním letišti,“ konstatovalo běloruské ministerstvo dopravy. Letecký úřad pozval k účasti na vyšetření incidentu v souladu s mezinárodními zvyklostmi Mezinárodní organizaci pro civilní letectví (ICAO), Mezinárodní asociaci pro leteckou dopravu (IATA), Evropskou agenturu pro bezpečnost letectví (EASA), zástupce leteckých úřadů EU, a dokonce i USA…

Někdo měl nejen pevné nervy, ale ještě i smysl pro humor.

Státní kanál Bělorusko 1 uvedl, že policie zadržela Prataseviče poté, co byla jeho fotografie zaslána z letiště opozičnímu bloggerovi Antonovi Motolkovi, kterého běloruské úřady zařadily na seznam teroristů. „Ukázalo se, že letěl s kamarádem, který ho vyfotografoval v autobuse na letišti a fotografii poslal jinému bloggerovi – motýlkovi, který zveřejnil fotografii na Telegramu a policie zareagovala…“

A ejhle… on tam cestuje člověk, na kterého je vydán v Bělorusku zatykač. Kdybyste to nevěděli, tak vám to opozice řekne… i když informace o původní hrozbě nebyly potvrzeny, výsledek se dostavil. Zatčení Ramana Prataseviče, spoluzakladatele extremistického telegramového kanálu NEXTA v Bělorusku.

V roce 2015 založil Raman Pratasevič spolu se Stepanem Putilem kanál YouTube NEXTA („nechta“, což v běloruštině znamená „někdo“). O několik let později Nechta přešel na Telegram, později byl kanál rozdělen na NEXTA a NEXTA Live. Pokryl protesty v Bělorusku, které začaly v srpnu 2020 po prezidentských volbách. Během této doby redakce opakovaně vyzvala účastníky, aby šli na nepovolená shromáždění, a rovněž požádala o sdílení informací o zneužívání funkce bezpečnostními silami. Na vrcholu protestů Nexta dostával stovky zpráv za hodinu od občanských novinářů. Na otázku ruské pobočky BBC, zda je Nexta protestním centrem nebo sdělovacím prostředkem, pan Pratasevič řekl: „Je těžké říci, kdo jsme. Myslím, že jsme především Bělorusové, kteří by rádi přišli domů a žili ve svobodné zemi bez diktatury.“ Franěk Viacorka, nyní poradce vůdkyně běloruské opozice Tichanovské, označil Prataseviče za nejodvážnějšího muže na demonstracích. „Byl v první linii, blízko policie.“ Kanál má více než dva miliony členů z téměř 9,5 milionu Bělorusů.

Ihned po incidentu s nuceným přistáním letadla společnosti Ryanair letícího z Athén do Vilniusu Mezinárodní organizace pro civilní letectví (ICAO) uvedla, že je „vážně znepokojena“ situací, která by mohla být v rozporu s Chicagskou úmluvou. Tato smlouva, kterou Bělorusko podepsalo v roce 1993, stanoví základní principy práce mezinárodního letectví včetně pravidel pro přelety nad územím zúčastněných zemí.

Cestující tohoto letadla nemají důvod požadovat od Běloruska jakékoli odškodnění. Chicagská úmluva vychází z dobré víry členských států a základním principem moderního leteckého práva je bezpečnost mezinárodního civilního letectví. Bomba na palubě je zřetelný důvod k zásahu v kterékoliv zemi. Proto nemůže existovat formální požadavek na odškodnění: Dokud se neprokáže opak, Bělorusko se postaralo o životy cestujících v letu společnosti Ryanair… jakkoliv to zní směšně. V mezinárodní soudní praxi neexistuje způsob, jak dokázat, že situace s nuceným přistáním v Minsku byla navržena k dosažení politických cílů – zadržet novináře opoziční publikace Ramana Prataseviče. Cestující letu mohou požadovat náhradu za zpoždění od samotné letecké společnosti. Ryanair s největší pravděpodobností nic nezaplatí. Cestující se budou muset obrátit na soud, kde společnost snadno prokáže, že za zpoždění nemohla…

Spolu s Pratasevičem, držitelem stipendia Václava Havla a vyškoleným v Praze, byla zadržena jeho milenka, 23letá Ruska Sofja Sapega, studující na Sorosem podporované Evropské univerzitě humanitních věd v Litvě. Do letadla se nevrátilo šest lidí, dva s běloruským občanstvím a čtyři s ruskými pasy.

Ruští diplomaté volali běloruskému ministerstvu zahraničí a objasnili, že dívka je ruskou občankou. Sapega nemá druhé, běloruské občanství – pouze povolení k pobytu. Rusko je připraveno bránit Sofju Sapegovou zadržovanou v Bělorusku, ovšem jen pokud dojde k porušení jejích práv. Oznámil to první náměstek generálního prokurátora Ruska Alexander Buksman.

Proti zakladatelům NEXTA Pratasevičovi a Stepanu Puciłovi, který si říká Stepan „Světlov“, bylo v Bělorusku zahájeno trestní řízení podle článku z organizování masových nepokojů a extremismu. Vyšetřovací výbor vydal usnesení o jejich vzetí do vazby jako obžalovaných podle čl. 293, čl. 342 běloruského trestního zákona (organizace hromadných nepokojů a skupinových akcí, které hrubě porušují veřejný pořádek).

Kromě toho bylo zahájeno trestní řízení proti Puciłovi a Pratasevičovi podle části 3 čl. 130 trestního zákoníku země „v souvislosti se spácháním úmyslného jednání zaměřeného na podněcování k sociálnímu nepřátelství na základě profesní příslušnosti“, konkrétně proti „zástupcům úřadů a donucovacích orgánů“. Zveřejnili totiž databázi 1003 osob, která údajně uvádí seznam úředníků ministerstva vnitra zapojených do zatýkání. Údaje podle Nexty byly získány „díky kybernetickým partyzánům“. Seznam obsahoval celé jméno, data narození, tituly a útvary ministerstva vnitra, kde zaměstnanci slouží.

Bělorusko je dalo na seznam teroristů. 22letý Stepan Puciła je hledán v Bělorusku a Rusku. Oba uprchli do Polska. 20. října 2020 soud v Minsku uznal telegramový kanál Nexta Live a jeho logo jako extremistické materiály a rozhodl omezit přístup k nim. Redakce reagovala přejmenováním kanálu na HEXTA Live a LUXTA, který je prý satirický...

Raman Dmitrievič Pratasevič se ve vazbě přiznal k organizování nepokojů v Minsku. Dodal, že nemá „žádné zdravotní problémy včetně problémů se srdcem nebo jinými orgány, přístup zaměstnanců ke mně je co nejpřesnější a podle zákona“. Poprvé se účastnil opozičních protestů na počátku roku 2010, poté byl členem Mladé fronty, hrál si na novináře, vstoupil na Fakultu žurnalistiky Běloruské státní univerzity, odkud byl brzy vyloučen, a poté pracoval v běloruském vydání Radio Svaboda a Euroradio. Na konci roku 2019 odešel do Polska, kde požádal o azyl. Jeho otec, podplukovník, přitom působil jako odborný asistent na katedře ideologické práce Vojenské akademie Běloruské republiky.

Jak vnímat současné postavení běloruské opozice, zejména té žijící v emigraci? Je pravda, že Lukašenko proti ní zasahuje tvrdě?

No ale, jak je vidět, efektivně. Víte, tvrdé zacházení s opozicí si můžete dovolit, umíte-li komunikovat s vlastními občany. Vědí-li, proč se tak děje.

Padají výtky, že se běloruský prezident snaží situaci „umlátit“ a postrádá legitimitu.

Pamatujte si, žádná okupace není možná bez souhlasu obyvatel a žádný tyran se neudrží dlouho u moci násilím. Jestliže se Lukašenko drží u moci, znamená to, že se tak stále děje z vůle občanů Běloruska. Že jejich hodnotový systém netouží po západním kapitalismu. Možná nechtějí skončit jako sousedé Ukrajinci – bezmocně chudí, prodaní a bohatým Západem opuštění. Ale některým západním zemím by eroze blízkého pohraničí Ruska a jeho pozvolné přimykání k Západu z geopolitického hlediska vyhovovalo. Zejména proto, že přes Bělorusko vede z Ruska plynovod do Evropy…

Čím jsem starší, tím jsem smířlivější k policejnímu potlačování protistátních demonstrací, organizovaných západními „vlivovými“ strukturami. Něco jako Milion chvilek. Taky by jim neuškodil pendrek na zádech za to, jak bezostyšně lidem lžou.

Kdo je tedy tou opozicí a co od ní čekat?

Zejména mladá generace, opitá internetovým liberalismem. Generace virtuální občanské angažovanosti. Pár starých sovětských filozoficky založených disidentů. Lukašenkovi protikandidáti měli vždy zisk v jednotkách procent. Něco jiného je nadávat a snít na Facebooku, něco jiného je přijít k volbám. A něco jiného je vytvořit a uhájit stát.

Začalo to úmyslem zpochybnit orgány sovětského Běloruska mezi letech 1988–1991. A pokračovalo to pokusy o erozi moci prezidenta Aliaksandra Lukašenka, kterého příznivci opozice často považují za „diktátora“. Ale diktátor nepodstupuje každých několik let volby, že… příznivci opozice mají tendenci požadovat za ideál „open society“, parlamentní demokracii založenou na západním modelu, s bezbřehou svobodou slova a politickým a náboženským pluralismem.

Začalo to antistalinským procitnutím – článkem archeologů Zianona Pazniaka a Jauhena Šmyhalyoua o odhalení 500 masových hrobů obětí Stalina v Kurapatech v době perestrojky. Tím začal rituál připomínání obětí komunismu a nacionalistické a separatistické hnutí. V roce 1989 byla pak formálně založena Běloruská lidová fronta „Oživení“. O několik let později politika glasnosti a perestrojky vyvolala masivní demonstrace a nepokoje. Ovšem v roce 1994 Bělorusko pořádá první prezidentské volby, které nevyhrál žádný zapadnik, ale Lukašenko. A od té doby pořád…

Na jaře 1996–1997 proběhla řada masových pouličních protestů zvaných „minské jaro“ nebo „běloruské jaro“. Poté se objevila skupina pro lidská práva Charta 97. Po prezidentských volbách 2006 nastala „džínová“ revoluce. Po běloruských prezidentských volbách v roce 2010 protestovalo proti Lukašenkovi 40 000 lidí. To se opakovalo. Cílem opozice, podporované a financované západními rozvědkami a jejich krycími firmami a donátorskými projekty, přece není konstituce bohatého, silného demokratického Běloruska, ale rozvrácení státu a jeho rozkradení, stejně jako se to povedlo na Ukrajině. Nebo u nás před třiceti lety.

Ještě před covidovou pandemií panovalo cosi jako „námluvy“ Běloruska a Západu. Mluvilo se o vojenském cvičení s NATO, rozvíjely se hospodářské vztahy s EU. Jak vysvětlit tento zásadní zlom?

Unavený Lukašenko se pokusil o půlobrat na Západ, ale zjistil, že mu to není nic platné. Notabene… jeho KGB není ruská FSB, on sám připomíná spíše tajemníky KSSS než chladnokrevného Putina. A Rusko není pomáhající starší „bratr“, ale pouze a jedině korektní „obchodní partner“. Nic víc. Lukašenko nechtěl snášet velmocenské hry, ale zjistil docela na poslední chvíli, že buď zachová „ve stínu Moskvy“ minský rovnostářský populismus, nebo musí projít neoliberalizací ekonomiky, která většinově navázaná na Rusko klekne, a to bude konec Běloruska. Západ se snaží o investice, ale ty jsou vždy podmíněny politickým kšeftem, ne výhodností obchodu. Naposledy nyní Evropská unie zmrazila investiční pomoc Bělorusku ve výši tří miliard eur, dokud se země „nestane demokratickou“. Ještě loni se ptal Washington Post: „Mohou lidé svrhnout ‚posledního diktátora‘ Evropy?“ Co si to Američané dovolují? To je, jako kdyby Právo spekulovalo o vzpouře Texasu vůči Bidenovi...

Rusko jako garant přežití Lukašenka a Rusko jakožto mocnost, se kterou se Lukašenkův stát plánoval sjednotit…

Plánoval – ale s Jelcinem… ale nebránil by se, myslím, ani teď. Rusobelie měla být nadnárodní konfederace Ruské federace a Běloruské republiky, která by měla tvořit společně organizovaný vojenský, politický, celní, ekonomický, měnový a kulturní prostor. Pochopte, byl to romantismus. Rusko je 83krát větší a má patnáctkrát více obyvatel. HDP má 1 700 miliard dolarů, zatímco Bělorusko pouhých 63 miliard dolarů (2019), většinou navázaných na export do Ruska. Rusko není garant přežití Lukašenka. Nikdy nechtělo být. Rusko akorát nechce mít další postsovětskou zemi plnou hladových gastarbeiterů a rozvrácenou ekonomiku u svých hranic.

Co bude Lukašenko muset Moskvě odevzdat za své politické přežití?

Proč by měl něco odevzdávat? V zájmu Moskvy je nemít u hranic další Ukrajinu.

A k čemu Rusko vlastně Bělorusko tak nutně potřebuje?

Pominu-li poučku mého školitele pozemní taktiky, že Bělorusko je přesně na půli cesty mezi Moskvou a Berlínem, tak potřebuje některé části vojenské výroby. A jinak pouze potřebuje mít spojence na části své západní hranice. Bělorusko je takový strašák… Hraničí s Polskem na západě, Litvou na severozápadě, Lotyšskem na severu a s Ukrajinou na jihu. Bělorusko má povinnou vojenskou službu, obrovské arzenály ještě z dob SSSR. A i když poprvé začalo spolupracovat s NATO podpisem dokumentů k účasti na jejich programu partnerství pro mír v roce 1995, do NATO nemůže vstoupit, protože je členem Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti. Má obrovskou tankovou armádu. Mezi Běloruskem a Ruskem existuje bezcelní unie, takže ropa z Ruska na běloruské území teče ropovody bez cla a Bělorusové clo za ruskou ropu vybírají až na svých hranicích se třetími zeměmi. Země vykazuje velmi slušný sociální systém, počet lékařů je 40,7 na 10 000 obyvatel (ve Švédsku 41,9), vyhýbalo se rozsáhlým privatizacím, má minimální hodnoty nezaměstnanosti, na niž se pohlíží jako na nepřípustný sociální jev; v zemi platí zákonná pracovní povinnost jako v sovětských časech. Pouze 3,5 % obyvatel pracuje ve firmách, ovládaných zahraničními společnostmi. Rosatom postavil dva tlakovodní reaktory AES-2006, ropný průmysl je v rukou státu. Státní BelAZ vyrábí gigantické přepravní a zemní stroje, MZKT vyrábí těžká terénní vozidla, zejména vojenské nákladní automobily a Neman, vyrábí autobusy veřejné dopravy a Belkommunmash vyrábí elektrická vozidla pro městskou dopravu.

Jak pravděpodobně může být Bělorusko „zmajdanizováno“ podle západních představ?

Těžko. Bělorusům se daří dobře, žijí v éře tržního socialismu. Průměrná mzda 4700 eur ročně, HDP na základě parity kupní síly 20 644 dolarů na obyvatele, pět milionů pracovních míst. Pod hranicí chudoby je pouhých 0,5 % obyvatel. Jistota odbytu a dlouhodobé kontrakty s prakticky bezedným odběratelem – Ruskem. Zkuste zemi, spokojenou se svým „tyranem“, zmajdanizovat. Dopadnete jako ten hlupáček, kterého vyškolili v Praze v ideách Václava Havla.