Piráti ústy svého předsedy Ivana Bartoše vyhlásili útok na první místo v evropských i parlamentních volbách. Byl by Ivan Bartoš dobrým premiérem? Jaké pozitivní změny přinesli Piráti do české politiky?
Znám Ivana Bartoše dvacet let. Je pracovitý, svědomitý a empatický člověk. Má dlouholeté zkušenosti s vrcholnou politikou, na denní bázi se setkává se zahraničními politiky a diplomaty. Byl by dobrým premiérem, dokonce i lepším, než mnoho jeho předchůdců. Pokud někomu vadí jeho „dredy“, rád bych se podělil o jednu osobní zkušenost týkající se jich. V loňském roce jsem navštívil hlavní město Švýcarska Bern. V tomto multikulturním městě jsem se snažil pozorováním určit, kdo by mohl byt rozený Švýcar a kdo přistěhovalec (z Itálie, Čech, mimoevropských zemí atd.). Přitom jsem došel k závěru, že do kategorie dospělého rodilého Švýcara by se dal zařadit buď typický „blonďák“ v obleku s aktovkou, nebo muž či žena s „kérkou“ či právě „dredy“. Co chci tímto naznačit? Zkrátka to, že tradiční evropská společnost už dávno interiorizovala svéráznost v oblečení a vizáží jednotlivců. Uniformita není oblíbená, tudíž účes Ivana Bartoše reflektuje obecný západní trend, na který si v České republice také pomalinku zvykáme.
Jako pozitivní změnu zatím vidím to, že Piráti dokázali veřejnosti, že se nové strany mohou zrodit i zdola, a ne pouze v nějaké zasedačce, v níž sedí politolog, marketér, magnát nebo šlechtic. Tato skupina několika lidí si nejdříve připraví projekt, a až pak začne shánět členy.
Filozof a signatář Charty 77 Daniel Kroupa se domnívá, že protestní energie už je ve společnosti dost, a proto je správná doba na nové Občanské fórum. Plán představil pro Seznam Zprávy. Je potřeba taková politická síla? Jsme v situaci, kdy bychom měli mít obdobnou platformu, jako bylo Občanské fórum? Je něco takového vůbec reálné?
Nevím, ačkoliv jsem interview viděl, neumím se k tomu vyjádřit. Kolega Kroupa se zúčastnil OF, takže má ohledně této problematiky rozhodně více zkušeností než já.
Množí se záměry na nové politické subjekty. Jaromír Soukup založil stranu. Lze tento projekt, zvaný „List Jaromíra Soukupa“, brát vážně?
Určitě. Koneckonců se tento krok dal očekávat, stejně jako jeho spojení se s Tomiem Okamurou. Pokud by tyto dva subjekty zůstaly v konkurenční konfrontaci, vzájemně by se poškodily. Z různých signálů vidím ze strany ANO určité obavy z tohoto spojenectví. ANO je nejsilnější stranou a je logické, že pokud nějaký nový subjekt chce růst, může to být především na její úkor. Společný projekt Soukup – Okamura může skutečně sebrat hlasy části konzervativnějšího voličstva ANO. Proto mohou být jejich obavy namístě. A když i ANO začne mít obavy, znamená to, že ten projekt může mít pro své zakladatele smysl.
doc. dott. Giuseppe Maiello, Ph.D.
Francie a Německo podepsaly smlouvu o společném partnerství, která výrazně pozmění podobu společné Evropy. Oba státy budou nově vystupovat jako jeden celek v obranné a zahraniční politice a budou koordinovat své postoje v rámci EU a NATO. Jak se díváte na tento krok?
Mně se obecně projekty, které se rodí v utajeném režimu, nelíbí. Navíc si myslím, že nemívají dlouhé trvání. V této souvislosti bych chtěl připomenout zrod strany TOP 09 v roce 2009. Ta také vznikla v utajovaném režimu. Karel Schwarzenberg chodíval do vyhlášení výsledků voleb do Evropského parlamentu do štábu Strany zelených, ale zároveň již dlouho budoval s Miroslavem Kalouskem konkurenční projekt: TOP 09. Ten se sice zrodil až dvacet dní po volbách do EP, ale je jasné, že přípravy započaly již dlouho předtím.
Ohledně Německa a Francie, ačkoliv je význam tohoto spojenectví českými zahraničními činiteli zlehčován, tento původně utajovaný projekt reflektuje dva národní egoismy. Zvláště pro nás může mít neblahé následky, neboť v situaci, v níž se Česká republika nachází, tedy se slabou proevropskou náladou, může projekt Německa tuto negativní náladu ještě prohloubit. Německo a Francie pozorují vlastní veřejné mínění, které na tomto projektu nevidí nic špatného a pravděpodobně skutečně nebylo zamýšleno se špatnými úmysly. Ale Merkelová s Macronem nemůžou doufat, že další proevropské síly v jiných státech nebudou z toho zklamané, jelikož tento projekt oslabuje tu část EU, v níž je proevropská nálada nejslabší.
Spojené státy se měly dohodnout s Tálibánem na stažení všech zahraničních jednotek z Afghánistánu. K odchodu vojsk by mělo dojít v průběhu následujících 18 měsíců. Jde o blamáž? Jak toto lze vnímat v kontextu výroků typu: „V Afghánistánu se bojuje za Prahu“? Hrozí nyní zhoršení bezpečnosti i v České republice?
Nemyslím si, že se jedná o blamáž. Mnoho vysokých představitelů hnutí Tálibánu mluví výborně anglicky a zná reálie Spojených států, jelikož do roku 2001 tam žilo, nebo volně cestovalo. Tudíž bylo jen otázkou času, kdy se obě strany dohodnou. Současný hlavní nepřítel Západu, ISIS, čelí tvrdé konfrontaci právě s hnutím Tálibán, proto i z čistě vojenského pohledu má příměří mezi Západem a Tálibánem svojí logiku. Zároveň i Evropa se unavila, protože i ta za 17 let bojů ztratila nemalý počet vojáků. Zdá se tedy, že Afghánistán už nemusí být v budoucnu záchranným přístavem pro islámské teroristy. Zůstává ovšem otevřenou otázkou, zda Tálibán má vůli a ochotu se chovat tolerantněji vůči minoritním kulturám. Nicméně věta: „V Afghánistánu se bojuje za Prahu!“ byla kdysi hyperbolou a dnes už zřejmě nemá žádný smysl.
BIS ve své zprávě tvrdila, že obsah hodin dějepisu na školách je zastaralý a je silně cítit sovětským vlivem. Lze se s takovým výrokem ztotožnit, když už máme třicet let po listopadu 1989?
Ztotožnit se s výrokem samozřejmě nemusíme, ale dovolte mi, abych se mohl svým známým stylem vyjádřit lehce protiproudově. V rámci mých prvních a hlavně druhých doktorských studií jsem do hloubky studoval otázku českého národního obrození. Došel jsem k závěru, že to, co vznešenými slovy nazýváme národní obrození, je určitou formou nacionalismu. Sice umírněného, ale s výraznými podobnými rysy s italským Risorgimentem. Od nástupu Stalina Sovětský svaz nacionalismus jaksi rehabilitoval, když byl v původním marxismu a i v Leninově myšlení vnímán velmi negativně. Během a po druhé světové válce byl také instrumentálně využíván mýtus o slovanské vzájemnosti, který se v Čechách a dalších zemích hovořících slovanskými jazyky vykrystalizoval během celého XIX. století (schválně nepoužívám termín „slovanské země“, abych se distancoval od jakýchkoliv forem krypto–panslavismu).
I dnešní Rusko zahrává velmi často nacionalistickou kartu a samo dokonce podporuje různá evropská nacionalistická seskupení. Dle očekávání je u českých konzervativců napříč politickým spektrem zpráva BIS vnímána krajně negativně. Až na malé výjimky dokonce i liberálové mlčí. Z mého pohledu je ale zpráva BIS zajímavá, protože se poprvé soustředí na problém, o němž se mělo začít diskutovat již dávno. Připomínám, že akcentace národní identity začala v českém školství v době tzv. první republiky. Dokonce se jednalo o tak radikální akcentaci, že se nakonec nejmladší generace československých občanů německé národnosti houfně obracela k nacismu, v reakci právě na českoslovanský nacionalismus. Na pedagogických fakultách se toto všechno ví, ale zdá se, že společenský požadavek na zachování české národní mytologie XIX. století (mj. kterou přijalo i mnoho Moravanů) je tak silný, že přežil 40 let autoritářského, rádoby marxistického režimu, a je silný ještě dnes. To jsou důvody, proč vítám zprávu BIS pozitivně a hlavně jako výzvu k otevření debaty o českém nacionalismu i mimo (některé) univerzitní kruhy.
„Musíme bojovat za evropskou myšlenku, jinak se budeme dívat, jak mizí pod vlnou populismu,“ vyzývá v textu manifestu, který podepsaly tři desítky evropských osobností, francouzský filozof Bernard-Henri Lévy. Zároveň označuje ty, kteří nechtějí společný evropský projekt, za „žháře duše a ducha“. Dá se s ním souhlasit, nebo tato slova znějí příliš povýšenecky a podobné nálepkování přispívá spíše k další polarizaci názorových proudů?
Tento manifest jsem četl. Co mohu dodat? Hrůza, nebo lítost? Jedná se o extrémně agresivní a provokativní tón, který evokuje marxistickou minulost většiny jejích signatářů. Ačkoliv ti jsou různé národnosti, jedná se o typické reprezentanty proudu, který lze dnes označit jako „macronismus“. Další smutný -ismus, který má levicové kořeny, ale přitom se bratříčkuje s velkými bankovními domy. Potom se divíme, že jsou lidé naštvaní. Mnoho z těch francouzských protestujících, nebo italských voličů Severní ligy ještě nedávno volilo komunisty a socialisty. Musí být proto šokováni, když vidí svoje ikony bránit „třídního nepřítele“ daleko lépe, než to činí liberálové nebo konzervativci. Je to vážný problém. Nacionalistické strany spolu se sociálními hnutími v Evropě sílí právě proto, že se k nim upírají voliči, kterým by nikdy v životě nenapadlo, že se jednoho dne stanou „pravičáky“, a to pouze z jednoho důvodu: Jsou jednoduše zklamáni.
Místo toho, aby „levičáci“ jako Bernard-Henri Lévy, Milan Kundera, Claudio Magris, Agnes Hellerová hasili oheň třeba nějakou autokritikou, tak jej ještě více rozdmýchávají. Jejich manifest připomíná podobné manifesty, které si sami autoři vytvářeli před padesáti a více lety. Jen místo toho, aby se vymezovali proti kapitalistům, míří proti nejasně specifikovaným žhářům duše a ducha. Zřejmě mají na mysli i tzv. žluté vesty, a dokonce jim vadí i odpor obyvatelů Barcelony proti centralismu Madridu... Opakuji: Hrůza, lítost... Spíše bych to vnímal jako nezodpovědné chování starších a zahořklých pánů a dam, kteří se zřejmě nikdy neoprostili od svého aktivismu z mládí.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Oldřich Szaban
