Premiérův poradce Novotný: Kultura, která uznává vraždy ze cti a neuznává ženy, nás neobohacuje. Elity v Bruselu žijí izolovány od života prostých lidí

19. 1. 2016 14:38

ROZHOVOR Mám pocit, že politické elity v Bruselu žijí ve vlastním virtuálním světě. Mnohé evropské státy jsou již dnes na hraně funkčnosti sociálních systémů. Obyvatelstvo již nechce další no-go zóny, kde platí právo šaría a kam se bojí vkročit policie. Imigrační politika nových členských zemí EU je prostě rozumnější. Takto shrnuje současnou situaci bezpečnostní expert, jenž byl náměstkem ministra obrany a poté českým velvyslancem v Indii a Japonsku, Jaromír Novotný. V současnosti pracuje v týmu poradců premiéra Bohuslava Sobotky.

Premiérův poradce Novotný: Kultura, která uznává vraždy ze cti a neuznává ženy, nás neobohacuje. Elity v Bruselu žijí izolovány od života prostých lidí
Foto: Hans Štembera
Popisek: Jaromír Novotný

Byl jste hlavní „stínovou“ osobou, která stála za přijetím Česka do NATO. Co si myslíte o chřestění zbraní na východních hranicích. O cvičení v Pobaltí, přejezdech amerických konvojů přes Česko a tak dále?

Vztahy mezi Ruskou federací (RF) a NATO se dramaticky zhoršily po pádu ukrajinského prezidenta Viktora Janukovyče v únoru 2014 a následném připojení Krymského poloostrova k Rusku v březnu 2014. V dubnu téhož roku začaly nepokoje proti nové ukrajinské vládě na východě země a započala válka na východní Ukrajině, která se postupně měnila v další zamrzlý konflikt na hranicích Ruska. Pobaltské státy, s velkými ruskými menšinami, velmi znejistěly. NATO zareagovalo zvýšeným počtem cvičení ve východoevropských členských zemích a RF učinila totéž v západním vojenském okruhu, nastalo chřestění zbraněmi. Obě strany demonstrovaly a dodnes demonstrují připravenost vojensky reagovat na případné další zhoršení situace na svých hranicích. Vztahy mezi NATO a RF se dostaly téměř na bod mrazu.   

Každý rok se konají v rámci NATO desítky cvičení na území členských států za účasti armád ostatních členů. Díky naší poloze ve středu Evropy se jednotky zúčastněných států musejí přes naše území nějak přepravit z východu na západ, ze západu na východ, ze severu na jih a tak dále, a to buď po vlastní ose po silnicích, případně po železnici, nebo letecky. Těchto přesunů jsou ročně desítky, není mi jasné, proč zrovna dva přesuny amerických jednotek, jeden z Pobaltí do Německa a druhý z Německa do Maďarska, vyvolal takový přehnaný zájem médií. Humbuk médií vyvolal k všeobecnému překvapení obrovský zájem veřejnosti. Lidé americkému konvoji mávali podél cest a chodili se na vojáky a jejich techniku dívat v místech, kde nocovali. Samotní američtí vojáci byli velice překvapení takovým zájmem.

Mělo by se NATO rozšiřovat třeba o Gruzii či Ukrajinu?

Již v dubnu 2008 na summitu NATO v Bukurešti americký prezident George Bush ve svém projevu vyzval alianci k přijetí Albánie, Makedonie, Chorvatska, Ukrajiny a Gruzie. Albánie a Chorvatsko na summitu tehdy dostaly oficiální pozvání ke vstupu a prvního dubna 2009 přistoupily do NATO. Kandidatura Makedonie byla naopak pozastavena pro odpor Řecka a je pozastavena kvůli názvu státu dodnes. Ukrajině a Gruzii pro odpor některých členských zemí nebylo dokonce nabídnuto ani členství v Akčním plánu členství (MAP), který je předstupněm členství v alianci.  

V prosinci 2009 byla do MAP přijata Černá Hora a v dubnu 2010 byla do MAP přijata Bosna a Hercegovina. Očekávám, že by na letošním červencovém summitu NATO ve Varšavě mohla převzít oficiální pozvání jedna země, a to Černá Hora.

Ukrajina a Gruzie mají s aliancí takzvaný Intenzifikovaný dialog. Aliance tím dává najevo, že s nimi má intenzivnější program spolupráce nežli s jinými zeměmi, které mají s aliancí Individuální akční plán partnerství, což jsou Ázerbájdžán, Arménie, Kazachstán a Moldavsko. Pravdou je, že Gruzie je nejlépe připravenou zemí na případné členství v NATO. Bohužel pro Gruzii jednou z podmínek pro členství v NATO, kromě stabilní ekonomiky a demokratického systému vládnutí, je i to, zda má kandidátská země vyřešeny své vztahy se sousedy. NATO totiž odmítá importovat s novými členy i jejich problémy, stačí mu problémy mezi Řeckem a Tureckem. A to zatím ani Gruzie, ani Ukrajina vyřešeno nemají. Navíc ukrajinská ekonomika není zrovna v dobrém stavu, neustále balancuje na hraně hospodářského bankrotu. Další podmínkou je, že s pozváním ke vstupu do NATO musejí souhlasit všechny členské země. Tohoto konsenzu se však ani v případě Gruzie, ani Ukrajiny nepodařilo od roku 2008 dosud dosáhnout. Pro obě země bude případné členství v NATO zřejmě ještě otázkou delšího času.  

Nebojíte se, že by mohlo NATO začít s větším konfliktem na základě provokace či nedorozumění. Třeba jak s tím možná počítalo Turecko při sestřelení ruského bombardéru?

Ne, nebojím se, že by mohl začít větší konflikt na základě provokace nebo nedorozumění. Prostředky nouzové komunikace mezi velmocemi stále fungují, ty nebyly nikdy přerušeny. Turecko sestřelením ruského bombardéru zřejmě sledovalo zmaření šance na vytvoření velké koalice proti „Islámskému státu“, která se po jednáních francouzského prezidenta v Moskvě začala rýsovat, a to se mu povedlo. Dnes tak máme dvě koalice bojující proti „Islámskému státu“. První je vedena USA a druhá RF.

Na rozdíl od NATO obliba a podpora EU pomalu ale jistě upadají. Co by si měli lidé, kteří pochybují o smyslu EU, uvědomit v první řadě?

Měli by si položit otázku, čím by se dala EU nahradit. Naše geografická poloha ve středu Evropy znamená, že jsme situovaní mezi tradičními rivaly. Německem na straně jedné a Ruskem na straně druhé. Naše členství v EU nám poskytuje, zatím, komfortní pocit, že nejsme předmětem mocenských her velmocí. Je proto v našem vlastním zájmu, aby EU v nějaké formě přežila. Pokud nepřežije, budeme muset vytvořit nějakou novou obdobu Rakouska-Uherska. Něco, co bude vyvažovat vlivy Německa a RF. Podpora EU klesá, protože její politické elity všechny poslední krize, například krizi eura v souvislosti se zadlužením Řecka nebo naposledy migrační krizi, řeší velice nekompetentně, nerozhodně, alibisticky. Navíc mají tyto politické elity v Bruselu neutuchající snahu si přivlastňovat stále více rozhodovacích pravomocí na úkor národních států. Jako příklady mohu uvést státům V4 vnucené kvóty uprchlíků nebo to, že naše vláda nemůže snížit DPH na plenky. Vypadá to, že EU nemá zájem podporovat mladé rodiny s dětmi, vlastně nemá zájem na zvyšování porodnosti v národních státech. Každý tlak zákonitě vyvolá protitlak a rozpory mezi Bruselem a členskými státy se prohlubují. Navíc mám čím dál tím větší pocit, že politické elity v Bruselu žijí ve vlastním virtuálním světě, zcela izolovaném od reálného života prostých lidí. Někdy mám pocit „deja vu“ , že jsem to již zažil za existence RVHP.

Zatěžkávací zkouškou pro ni je nyní hlavně migrační krize. Jak vnímáte rozdělení EU na státy přijímající uprchlíky takřka s otevřenou náručí a na ty, jež je odmítají. Která politika je rozumnější?

Západní Evropa a zejména Německo prožívají krizi identity, a možná proto velké západoevropské státy – Itálie, Francie, Německo – blahosklonně přehlížely signály blížící se krize. Nevadilo jim, že v roce 2014 přišlo do EU přes dvě stě tisíc imigrantů a že na jižní hranici EU pokračoval rozpad několika států, například Libye, Iráku, Sýrie. V západoevropských a severských zemích vládnoucí politici imigranty vítali takřka s otevřenou náručí a navíc jim poskytovali štědré sociální dávky. Oni sami o sobě říkají, že mají vyvinutou „vítací kulturu“, a nové členské země, které tuto „vítací kulturu“ odmítají kopírovat, odsuzují téměř jako barbary. Západoevropští politici stále dokola opakují, že je naší povinností vyhovět migrantům s ohledem na jejich lidská práva a že máme respektovat jejich kulturní odlišnosti, že nás to obohatí.  Na rozdíl od nich se domnívám, že kultura, která neuznává rovnoprávné postavení žen, uznává vraždy na ochranu cti, vyžaduje ženskou obřízku, hlásá antisemitismus, přináší s sebou nepřekonatelné antagonistické rozpory mezi dvěma větvemi islámu, tedy sunnity a šíity, a požaduje uplatňování práva šaría, nás nijak neobohacuje, právě naopak. Tato masa imigrantů je zdrojem bezpečnostních rizik. V roce 2015 došlo k prudkému nárůstu počtů imigrantů, především z muslimských zemí, a politické elity těchto zemí podlehly iluzi, že migrační krize vyvolaná problémy v islámském světě vyžaduje především naši vstřícnost a otevření dveří dokořán. A Německo skutečně náruč dokořán otevřelo, dokonce ani na hranicích nekontrolovalo, kdo do země vstupuje.

Výsledkem je, že se v prostoru EU pohybuje více než tři sta tisíc imigrantů, o kterých nikdo nic neví. Ve stejné době nové členské země, především V4, upozorňovaly na nutnost ochrany vnějších hranic EU a na fakt, že sociální systémy jednotlivých zemí mohou při takovém množství imigrantů zkolabovat. Nikdo to v Bruselu nebral na vědomí, naopak tyto země byly označovány za nesolidární a sobecké. Proud imigrantů dosáhl takové síly, že Maďarsko, aby ochránilo vnější hranici EU, začalo budovat na hranici drátěný plot. Okamžitě se stalo terčem napadání ze strany Bruselu. Proud uprchlíků se díky tomu přesměroval na Chorvatsko a dále do Slovinska, Rakouska a pokračoval do Německa, Dánska, Švédska, Norska a Finska. Po krátkém čase ploty na hranicích začaly budovat i Slovinsko a Rakousko, jen to nenazývaly ploty, ale technickými překážkami. Rozpor mezi starými a novými členskými zeměmi se prohluboval. Navíc Francií otřásly teroristické útoky v Paříži dne 13. listopadu, výsledek sto třicet zabitých lidí. Na konci roku v prosinci již množství imigrantů přesáhlo jeden milion sto tisíc. Švédsko oznámilo, že jeho sociální systém kolabuje a že již není schopné žádné další imigranty přijímat. Dánsko drasticky snížilo sociální podporu pro imigranty o padesát procent a náhle se proud imigrantů do Dánska zastavil. Totéž učinilo i Norsko. Nikdo ovšem neuznal, že nové členské země měly pravdu. Závěr? Politika nových členských zemí je rozumnější.

Myslíte si, že otevřenost vůči uprchlíkům ze strany Německa pochází ještě z pocitu viny za druhou světovou válku, anebo je za tím možné hledat, jak třeba tvrdí Václav Klaus, sociální experiment s tím, že multikulturní země, byť s narůstajícími problémy, se více upnou k Bruselu, tedy k EU?

Ano, domnívám se, že si tím Němci léčí pocit viny za druhou světovou válku. Chtějí si tím dokázat, že nejsou tak špatní, že přece oni nyní každému pomohou. Co se týká multikulturalismu, již před několika lety, v té době francouzský prezident Sarkozy a německá kancléřka Merkelová několikrát prohlásili, že koncept multikulturalismu v jejich zemích neuspěl. Nevím, co je nyní vede k tomu, že masivní imigraci v loňském roce podpořili. Možná je to snaha o vytvoření nového evropského občana tím, že pomalu rozpustí národy v EU? Měli by vzít v úvahu sociální experiment sovětských elit, které se snažily po sedmdesát let vytvořit nového sovětského člověka. Jak to dopadlo? Sovětský svaz se rozpadl a na jeho troskách se znovu objevily národní státy.  
 

Němci jsou velmi rozhořčeni hlavně z událostí kolem silvestra, kdy bylo několik žen znásilněno při „novoročním“ veselí. Donutí to Angelu Merkelovou přehodnotit svůj postoj?

Domnívám se, že silvestrovské násilnosti cizinců na ženách v Kolíně nad Rýnem, Hamburku, Curychu, Salcburku a dalších městech západní Evropy zasadily tvrdou ránu „vítací kultuře“ a vůbec „politické korektnosti“ tak, jak byla uplatňována politiky, policií a médii. Násilnosti byly totiž tak početné, že to již nešlo ututlat, a problémy začala mít jak policie, tak televizní stanice a tisk. Vyšlo totiž najevo, že sexuálních útoků bylo několik set, jen v Kolíně nad Rýnem bylo podáno přes pět set devadesát trestních oznámení plus trestní oznámení v dalších městech. Vyplavalo na světlo, že sexuální útoky byly zametány pod koberec již před dvěma lety ve Švédsku, ale i v Německu. Kvůli nesmyslné politické korektnosti nelze přehlížet skutečné problémy. Nebylo totiž politicky korektní psát špatné zprávy o imigrantech a ani o nich hovořit. Situaci bych přirovnal k době naší „normalizace“, kdy se nesměla zpochybňovat vedoucí role komunistické strany a ani jakkoliv kritizovat normalizační režim.  

Ukázalo se, že nejenom v Německu existuje značný rozdíl mezi názory politických a mediálních elit, široce publikovanými na veřejnosti, a míněním většiny obyvatelstva. Zdá se, že média u našich západních sousedů nebyla tak svobodná, jak nám bylo zdůrazňováno. Po těchto událostech najednou začala média, například deník Frankfurter Allgemaine Zeitung, připomínat, že mnoho imigrantů se hodí jen pro pomocné práce, takže nepředstavují větší přínos pro ekonomiku. Přitom ještě loni na podzim označoval Jurgen Zetsche, šéf koncernu Daimler, jejich příliv za počátek nového hospodářského zázraku. Nově vydaná „uprchlická studie 2014“ ale ukazuje, že každý čtvrtý ze dvou tisíc osmi set dotazovaných uprchlíků řekl, že nechodil do žádné školy. Tři čtvrtiny příchozích Iráčanů neměly žádné odborné vzdělání ani maturitu. U Syřanů jich bylo osmapadesát procent, u Afghánců jedenašedesát procent. Nastal neklid i mezi poslanci vládních stran v Bundestagu. Již třetina poslanců CDU/CSU vyzývá kancléřku ke změně imigrační politiky. Jestli tlak německé veřejnosti a vlastních poslanců bude stačit k tomu, aby Angela Merkelová přehodnotila svůj postoj, to nevím. Možná až výsledky zemských voleb, které proběhnou letos v několika spolkových zemích, budou tou rozhodující kapkou.

Masivní migraci do Evropy zastavila zima. Pak přijdou další vlny. Některé neziskovky říkají, že je Evropa schopna absorbovat ještě velké množství uprchlíků. Udělal jste si představu, kde je hranice této absorpce?  

EU je schopna absorbovat tolik imigrantů, kolik bude obyvatelstvo jednotlivých států ochotné tolerovat a platit ze svých daní. Obyvatelstvo již nechce další no-go zóny, kde platí právo šaría a kam se bojí vkročit policie. Mnohé státy jsou již dnes na hraně funkčnosti sociálních systémů. Na okraj zhroucení sociálního systému se již dostaly Švédsko, Norsko, Dánsko. I velmi bohaté Německo zažívá velké vnitřní pnutí, totéž se týká Rakouska. Francie a Itálie jsou velice zadlužené a jejich sociální systémy mají problémy zvládat tento nápor. Země V4 i nadále odmítají kvóty. Dánsko, Norsko a Švýcarsko již vyhlásily, že budou imigrantům zabavovat cennosti i peníze, aby mohly krýt náklady na jejich ubytování. Začínají se k nim chovat jako k vlastním občanům, kteří mají nárok na podporu, až už nic nemají. Musejí například prodat byt nebo dům, auto. Předpokládám, že politici v jednotlivých zemích chtějí být především znovu zvoleni. Budou riskovat sociální nepokoje a nespokojenost vlastních voličů? Máme tady silvestrovské sexuální útoky na ženy. Uvědomují si politici, že to byl útok na polovinu jejich elektorátu? Odpovědností politiků je zaručit bezpečnost vlastním občanům. Pokud tak stát nečiní, ztrácí důvod své existence a občané začnou brát bezpečnost do svých rukou. To se již děje ve Finsku, kde jsou ve městech k vidění občanské hlídky. Pokud EU nezajistí vnější ochranu svých hranic a nezastaví proud imigrantů, riskuje velké sociální nepokoje v jednotlivých zemích. Na rozdíl od neziskových organizací, se domnívám, že míra tolerance obyvatelstva je již vyčerpána. EU bude muset dříve či později oznámit „už je obsazeno“.

Nedávno byla zveřejněna soukromá korespondence premiéra. Všichni to odsoudili, ale velká část politiků začala hovořit o zradě na voličích a tak dále. Jak to vy hodnotíte?

Tento útok ukazuje, jak je současný svět, závislý na elektronických systémech, zranitelný. Je to porušení soukromí, a to je trestné. Podle toho by to mělo být posuzováno. Co se týká obsahu, ptám se, jsou tam doklady o nějaké korupci, zlodějně, protekci nebo porušení státního tajemství? Nejsou. Toto porušení soukromí premiéra je jen ukázkou vedení politického boje jinými prostředky.

Ostatně v Česku se už dlouhou dobu ozývají slova o zrádcích z vlády a tak dále. Kam to může dospět?

Pokud se politici a média nevrátí ke slušně a korektně vedené diskusi o problémech domácí politiky a budou dál pokračovat touto nekorektní formou debaty, riskují, že politika nebude nikoho v této zemi zajímat. Lidé se budou zajímat jen o své soukromé problémy a věci veřejné jim budou takzvaně ukradené.  Možná že je to dokonce cílem některých politiků, aby se o ně nikdo nezajímal a mohli si nekontrolovaně dělat, co by chtěli.

Na jedné straně zde máme protiruské, na druhé protiamerické nálady. Myslíte si, že by mohl tyto dva tábory někdo někdy v budoucnosti ještě názorově přiblížit? A kdo by to mohl být?

USA a RF k sobě názorově přibližuje pocit společného ohrožení, a tím je islamistický terorismus. USA i EU po zásahu RF v Sýrii zjistily, že bez RF nelze situaci na Blízkém východě vyřešit. Koneckonců po listopadových atentátech v Paříži se francouzský prezident vydal do Moskvy. Vytvoření jednotné aliance proti takzvanému Islámskému státu sice zabránilo Turecko, ale i tak máme dvě koalice, které spolupracují. Vedoucí představitelé USA a RF už spolu zase osobně hovoří, tu v Soči, tu v Ženevě či New Yorku. Rusové současnou situaci ve vztazích s USA nazývají docela poeticky „uctivá konfrontace“. Je jen na lidech v obou táborech u nás, jak se s tím vyrovnají.

Bipolární svět se na konci studené války změnil v jednopolární a nyní to vypadá, že pomalinku a s rostoucím vlivem Číny či Indie vzniká několikapolární svět. Prostě světových center moci přibude. Jak na to nahlížíte? A jde o změnu k lepšímu?

Euroatlantické demokracie včetně Japonska v průběhu dvacátého a na samém počátku jednadvacátého století kontrolovaly pětasedmdesát procent světového bohatství. Nyní, poprvé v moderní době, tyto demokracie představují již méně než polovinu světového bohatství, asi osmačtyřicet procent. A tento podíl se neustále snižuje. Ani ne proto, že by se náš růst snižoval, i když EU vyvolává zvláštní obavy a Japonsko ještě více. V USA se ekonomika poměrně stabilizovala na úrovni 20 až 23 % světového HDP. Společně s ostatními ovšem jde o sestupný trend. Podle MMF, SB a Goldman Sachs dojde k zásadním změnám v blízké době. Čína bude největší ekonomikou světa do roku 2027. Dnešní „rozvíjející se“ země BRICS (Brazílie, Rusko, Indie, Čína, Jižní Afrika) dosáhnou ekonomické úrovně G7 do roku 2032. Tyto projekce naznačují, že v průběhu desetiletí budeme žít ve světě se třemi světovými měnami – dolarem, eurem a juanem. Pokud ovšem euro přežije, což je v tuto chvíli nejisté. Kyvadlo světového vývoje je v pohybu na opačnou stranu a rozdílné projekce se shodují v tom, že tento vývoj je „nevyhnutelný a nezvratitelný“. 

Budeme muset co nejdříve zahájit dialog s nově vznikajícími mocnostmi o pravidlech, kterými se budeme v jednadvacátém století řídit, zejména v oblasti demokracie a legitimity, lidských práv, intervencí, státní suverenity, mezinárodního pořádku. Pokud tuto diskusi nepovedeme, staneme se uzavřenou západní pevností a budeme žít ve světě, ve kterém budeme svědky postupného rozpadu mezinárodního systému založeného na pravidlech. Je tak nejvyšší čas tento dialog zahájit, pokud ještě máme vliv a udržujeme nadvládu na moři, protože za deset až patnáct let už může být pozdě. Rozvíjející se mocnosti se stanou velmocemi a budou mít místo v G20, v Radě bezpečnosti OSN a podobně. A budou chtít upravit pravidla systému tak, aby jim vyhovoval, odpovídal jejich zájmům, kulturním, ideologickým a politickým preferencím. Svět je takto nastaven. Toto období přesunu světové mocenské rovnováhy se časově shoduje s narůstajícími ekonomickými a politickými problémy západních demokracií. Krize eura, imigrační krize, dlouhodobý úpadek střední třídy. To vše oslabuje západní společnost a její uspořádání v době, kdy přicházejí alternativní modely a způsoby organizace mezinárodní politiky. Jestli je to změna k lepšímu, to nevím. Ale uvědomuji si, že vstupujeme do velmi rizikového období změn na politické šachovnici světa.


 

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Jan Rychetský

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

reklama
Diskuse obsahuje 156 příspěvků Vstoupit do diskuse Tisknout

Další články z rubriky

Poslanec Černoch: Nenechám se zastrašit, proti špíně budu bojovat dál

4:43 Poslanec Černoch: Nenechám se zastrašit, proti špíně budu bojovat dál

„Nevzdám se, žádnému tlaku neustoupím, naopak budu bojovat proti špíně ještě víc,“ říká pro Parlamen…