Je čas předvolební, kdy v minulých kampaních se politickým mítinkům nedalo v městech téměř vyhnout. Letos je, zdá se, ticho po pěšině. Billboardy a plakátovací plochy se utěšeně plní, ale osobní setkání příliš nefungují. Kupříkladu když vyrazí do měst a městeček Andrej Babiš, informují o tom facebookové stránky ANO spíše ex post. Je to podle vás nová strategie? Raději se příliš neukazovat?
Nemohu pochopitelně říci, jaká je volební strategie jednotlivých politických stran, protože ji neznám. Na druhé straně je pravda, že na současné české politické scéně neexistuje žádný skutečný rétor, který by svojí výřečností dokázal strhávat či fascinovat davy, nebo který by byl alespoň schopen zajímavě a poutavě promluvit. Jedním z příznaků nástupu masové demokracie byla existence táborových tribunů a kniha o tom, jak „svádět“ dav a získávat jej na svoji stranu, například od Gustava Le Bona, byla povinnou četbou každého ambiciózního politika. Parlament byl vysokou školu výřečnosti. Tato éra nenávratně pominula. Mluva dnešních politiků, kteří nečtou klasické autory a neovládají základy rétoriky, je v lepším případě technokratický, frázovitý a banální newspeak nebo v horším případě vulgární nekonzistentní blábol. Těžiště politické aktivity se přesunulo na sociální sítě, které kombinují krátké, často stylisticky a gramaticky nesprávné výroky s vizuálním obrazem za účelem vyvolání co největšího emocionálního účinku. Nejde tedy podle mého názoru o promyšlenou strategii, ale změnu prostředí, ve kterém probíhá volební agitace.
Totéž „v bledě modrém“ je to s prezidentskou kampaní. Nebo se podle vás čeká až po parlamentních volbách? To už mnoho času nezbyde, když si odmyslíme předvánoční a novoroční období...
Nesleduji příliš prezidentskou kampaň, ale souhlasím s tím, že její charakter bude úzce souviset s tím, jak dopadnou parlamentní volby. Stále více je patrné, že se proti sobě vymezují – navzdory proklamovaným ideovým a programovým rozdílům – dva tábory: ČSSD, KDU-ČSL, TOP 09, ODS a zřejmě i Piráti na straně jedné a ANO s potenciálními spojenci v KSČM a SPD na straně druhé. První seskupení se těší masivní podpoře mainstreamových médií a je až na občasné personální výjimky silně probruselské, levicově liberální a politicky korektní s příměsí neomarxismu, zatímco druhé se vyznačuje poměrně velkou mimopražskou volební základnou a sklony k národnímu konzervativismu. První strana prosazuje razantně změnu na Pražském hradě, druhé by zřejmě nevadilo, jestliže by současný prezident pokračoval ve funkci. V jednom z minulých rozhovorů jsem řekl, že zvolení Miloše Zemana prezidentem České republiky bylo do značné míry výrazem sociální vzpoury širokých vrstev mimo důležitá politická centra, které byly rozhořčeny a frustrovány arogancí a přehlížením ze strany politických a mediálních „elit“. Je otázka, zda tento efekt bude působit i na začátku příštího roku v trochu odlišném historickém a ekonomickém kontextu.
Kromě naší republiky jsou volby „na spadnutí“ i v Německu a Rakousku. V Rakousku se podle některých tamních sociálních demokratů „infiltrovali populisté“ už vlastně všude, nejen do Zelených, ale třeba i lidovců. Je populismus něco tak odborného, extrémně pravicového, jak se mnohdy informuje?
Populista je v mainstreamových médiích eufemismus pro označení úspěšného politika, který neodpovídá profilu správně politicky a „progresivně“ smýšlejícího jedince v duchu současného levicově liberálního světonázoru. Nemyslím si, že dnešní politická scéna čelí nějakému vzestupu populismu, spíše došlo v rámci zúžení demokratického prostoru k jednoznačnějšímu formulování postojů a idejí, s nimiž by se měl ztotožnit každý, komu má být umožněn vstup do veřejného prostoru. Ten, kdo se těmto ideologickým požadavkům vymyká, nebo jim dokonce vzdoruje, a dopustil se navíc těžkého zločinu, že byl přesto zvolen, je stigmatizován jako „populista“.
V Německu pravděpodobně zvítězí opět kancléřka Angela Merkelová. Podle mnohých Němců je to lepší volba než Martin Schultz a velký počet lidí nechce měnit stávající rozložení politických sil. Je to pro Německo dobře, nebo se zakonzervuje?
Část české veřejnosti se podivuje nad politickou podporou, kterou stále má Angela Merkelová, pravděpodobný vítěz voleb, a to navzdory některým kontroverzním krokům. Nezapomeňme ale na to, že ještě před patnácti lety bylo Německo označováno kvůli svým vleklým ekonomickým potížím za „nemocného muže Evropy“. Zdálo se, že cena za sjednocení byla příliš velká a že Německo nastoupí podobně jako Japonsko cestu dlouhodobé hospodářské stagnace. To se ale nestalo. Německo provedlo reformu pracovního trhu a na čas zmrazilo mzdy. Zavedení eura učinilo Německo skutečným ekonomickým a finančním hegemonem kontinentu, přičemž tato dominance je dovedně vykonávána za všeobecné mediální a politické podpory pod heslem „sjednocování Evropy“. Známý francouzský historik a demograf Emmanuel Todd ve své poslední knize uvedl, že Francie prohrála ekonomickou válku s Německou, přičemž euro, kterým chtěli francouzští technokraté spoutat německé ambice, se ukázalo stejně neúčinným jako kdysi Maginotova linie. Časopis Der Spiegel uveřejnil před časem rozsáhlý článek nazvaný Noví gastarbeitři: Evropská mladá elita pro německé hospodářství, ve kterém vyzdvihl tisíce mladých především technicky a přírodovědně vzdělaných Španělů, Italů, Portugalců a Řeků přicházejících ze svých fiskálně ochromených a neperspektivních zemí na německý pracovní trh. V postkomunistických státech střední a východní Evropy Německo získalo skutečnou „vnitřní Čínu“ – množství kvalifikované, vzdělané, a především levné pracovní síly zajišťující německým firmám konkurenční výhodu. Nejvážnější geopolitická hrozba, které Německo čelilo, spočívala v dramatickém poklesu porodnosti a stárnutí obyvatelstva. V letech 1995 až 2015 se počet obyvatel Německa na rozdíl od Francie, Velké Británie, Itálie, ale také České republiky snížil. Můžeme samozřejmě pochybovat o tom, zda rozhodnutí přijmout osm set tisíc imigrantů přicházejících z odlišného, předmoderního kulturního prostředí, vesměs nositelů asertivního a netolerantního náboženství bylo racionálním krokem, ale musíme toto gesto vidět ve výše zmíněném kontextu. Jak víme z německých dějin, tato země dokázala v nedávné minulosti své okolí překvapit, a to často prostřednictvím značně sebedestruktivních kroků. Německo se v každém případě nyní cítí jako úspěšná a prosperující země, přičemž Angela Merkelová se může – ať již právem, nebo ne – stylizovat do symbolu tohoto vzestupu.
Psali jsme:
Pojďme k relativně vzdálenějšímu problému. Jak se vlastně podle vás snáší modernita a islám? Někteří znalci islámu tvrdí, že dotčené země se hledají, že jejich náboženství je ve vývinu, že máme být tolerantní, protože i křesťanství „se hledalo, až se našlo“. Máme být tolerantní, čekat, pomáhat i za cenu vlastních obětí? V nedávné době se třeba ukázalo, že finance z Evropské unie, určené na pomoc Palestině, šly na podporu vdov po teroristech.
Především je třeba říci, že islám není kompatibilní s modernitou tak, jako s ní není kompatibilní jakékoliv tradiční náboženství. Nástup modernity spočívá v několika krocích zahrnujících alfabetizaci, industrializaci, urbanizaci a sekularizaci, přičemž žádné moderní společnosti se nepodařilo tuto vývojovou logiku obejít. Sekularizace Evropy započala v letech 1740 až 1780 v katolické severní Francii. V protestantských zemích proběhla přibližně v údobí 1870 až 1930. Největší rezistenci prokázal venkovský a maloměstský katolicismus v Rakousku, Bavorsku, Belgii, Polsku, Irsku a severním Španělsku, ale i zde přinejmenším od šedesátých let dvacátého století probíhá vlna sekularizace. Křesťanství se „nenašlo“, ale bylo postupně od vestfálského míru vytlačeno státní autoritou z politického a veřejného prostoru do soukromé subjektivní sféry. Jeho tolerance není dobrovolná, ale byla vynucena silou moderního státu. Je sporné, zda můžeme doopravdy označovat západní civilizaci za křesťanskou. Soužití Evropanů a křesťanství, které je podobně jako islám orientálního původu, působilo z historického hlediska dosti neorganicky. Bylo založeno na svébytné „kognitivní disonanci“ a permanentním kompromisu. Jak ukázal například italský historik Carlo Ginzburg, ve středověku byla christianizace venkovského obyvatelstva pouze částečná, přičemž mnozí rolníci přijímali křesťanství podobně jako později američtí indiáni v podobě hybridu obsahujícího množství místního pohanského substrátu. Na počátku raného novověku, kdy byla christianizace evropského venkova konečně završena, často násilnou cestou, začalo křesťanství ztrácet evropské vzdělané vrstvy. Jsem přesvědčen, že ani islámská civilizace se nevyhne sekularizaci a že v mnohých regionech Blízkého východu a severní Afriky již k tomuto procesu dochází: Mešity se pozvolna vyprazdňují. Může to působit na první pohled jako paradox či nesmysl, protože islámský fundamentalismus se naopak projevuje výrazně výbojně a expanzionisticky a média a mnozí experti hovoří o střetu křesťanství a islámu. Uvědomme si ale, že nejbližší historickou analogii vůči islámskému fundamentalismu představoval anglický puritanismus, jehož náboženská sensitivita byla podobná. Ukázalo se nakonec, že puritanismus byl jedním z posledních velkých vzepětí náboženské energie Západu před zrodem moderního sekulárního státu. Již dnes se mnozí přistěhovalci z Alžírska konfrontují s francouzskou společností nikoliv ve jménu islámu, ale alžírského nacionalismu. Sekularizace a vznik moderního státu jsou dříve či později nevyhnutelné rovněž v arabském světě. Vláda sekulárních a nacionalistických diktátorů v severní Africe a na Blízkém východě bezpochyby ke zmíněnému cíli směřovala. Byla to neuvážená a nesmyslná politika „demokratizace“ ze strany západních mocností spočívající v odstranění zmíněných vůdců, která celý proces modernizace tragicky zkomplikovala. S určitou nadsázkou mohu říci, že bychom výrazně napomohli sociální evoluci arabské společnosti, jestliže bychom udělení asylu všem přistěhovalcům z islámských zemí podmiňovali podepsáním stručného prohlášení: Alláh neexistuje!
A zase zpátky do těch našich místních, mnohdy kalných vod. Přes všechna obvinění, causy a nátlak Andrej Babiš postupuje, řečeno vojenskou terminologií, vítězně vpřed. Jak je možné, že lidé u nás, kteří mají, jak známo, sklon k závisti, podporují miliardáře a nevadí jim obvinění, ba naopak, berou jej pomalu za „otloukánka“?
To, do jaké míry Andrej Babiš „postupuje vítězně vpřed“, posoudíme po parlamentních volbách. Myslím, že Andreji Babišovi velkou službu dělají mainstreamová média, která zřejmě netuší, jak hluboce jsou zdiskreditovaná a nedůvěryhodná. Jestliže média zahájí kampaň či hon na určitého člověka, aniž berou nejmenší ohled na existenci právního státu či presumpci neviny, přičemž jejich hysterie je přímo úměrná nedostatku profesionality, lze očekávat, že část veřejnosti se postaví na stranu zmíněného jedince. Bohužel, v minulosti došlo mnohokrát ke zneužití médií k politickému, hospodářskému či jinému typu boje, takže vznikl oprávněný pocit, že postoj médií je naprosto irelevantní. V celém západním světě se hovoří o rozštěpení mezi lidem, který tvoří základ demokracie, a mediálními a akademickými „elitami“, jejichž vzdělanostní, morální a intelektuální úroveň zaznamenala v uplynulých dekádách hluboký pád. Výsledkem je, že výše zmíněné „elity“ jsou zaskočeny zvolením osobností, které se vymykají jejich ideologické kontrole, a zpochybňují proto demokratickou volbu jako takovou. Jde o ohrožení demokratického zřízení nikoliv finanční, ale mediálně manipulativní oligarchií, přičemž jedinou obranou je podpora všech forem přímé demokracie. Pokud jde o obvinění Andreje Babiše, je třeba vyčkat na rozhodnutí soudu. Vzhledem k načasování celé záležitosti krátce před parlamentními volbami, nelze se vzhledem ke zkušenostem z minulosti ubránit podezření z účelovosti, která nemá nic společného se snahou zjednat spravedlnost.
Možná bude stávka učitelů, zdravotníci odcházejí do zahraničí, ve firmách, obchodech a službách nejsou lidi. Co se to děje? Nefunguje stát, nebo jsme na sklonku naší západní civilizace? Nebo jen jsme konfrontováni s negativní realitou a pozitiva se jaksi nenosí?
Rozhodně si nemyslím, že by výše zmíněné fenomény svědčily o „nefunkčnosti“ našeho státu nebo o „sklonku západní civilizace“ navzdory všem mediálně vděčným výrokům o „kolapsech“ a „pádech“ společností. Stávka je naprosto legitimním prostředkem vyjednávání a boje za profesní zájmy. Nevím, co je na tom negativního. Spíše se divím, že se nemravně placení učitelé na základních a středních školách k něčemu podobnému neodhodlali již dříve. Jestliže zdravotníci odcházejí do zahraničí, nelze se jim divit, protože se tím snaží dosáhnout lepšího finančního ohodnocení. Ekonomická migrace je přirozená. Kolem roku 1900 žil každý pátý Švéd ve Spojených státech amerických a nikdo nehovořil o „nefunkčnosti“ švédského státu. Pokud v produktivních odvětvích chybějí lidé, je to lepší, než kdybychom čelili masové nezaměstnanosti, a svědčí to o impozantním výrobním potenciálu naší společnosti, který by nás při racionální hospodářské politice měl zařadit mezi nejbohatší komunity světa. Důvod „nedostatku lidí“ musíme hledat také ve skutečnosti, že byrokratizace státní správy související mimo jiné s čerpáním evropských fondů stáhla desítky tisíc osob z oblastí, ve kterých by skutečně přispívali k prosperitě země. Myslím, že růst mezd, které by korespondovaly s výší hrubého národního produktu na osobu, inteligentní ekonomická strategie inspirovaná státy typu Jižní Koreje nebo Finska, podporující odvětví, v níž bychom měli být díky průmyslové tradici nejvíce konkurenceschopní, a promyšlená politika přistěhovalectví kvalifikovaných, pracovitých a kreativních lidí z kulturně blízkých regionů, by měly naší zemi udat zásadní rozvojový impuls.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
