Česká vláda se rozhodla poslechnout společné doporučení Ministerstva financí ČR a České národní banky a nestanovila cílové datum přijetí eura v České republice. Jde o rozumný krok? A měli bychom euro vůbec přijímat?
Odpovím vám trochu z jiného konce. Tříleté intervence ČNB nám velmi dobře nasimulovaly stav, jak by to vypadalo, kdybychom euro měli. Kurz totiž byl po značnou část té doby prakticky fixní. Výsledek nedopadl dobře. Slabý kurz donutil české exportéry konkurovat cenou a zvýraznil orientaci ČR na provozy s nízkou přidanou hodnotou, nízkou úrovní technologie. Vžil se pro to pojem „montovna“. To není obraz ekonomiky, která by byla dlouhodobě konkurenceschopná, která by dokázala trvale zvyšovat blahobyt.
Měli jsme tu tedy velmi názornou ukázku toho, co by euro způsobilo, až na to, že naše zkušenost byla vratná, přijetí eura by už vratné prakticky nebylo. Když k tomu připočteme fakt, že s největší pravděpodobností se během další recese opět objeví dluhové problémy jižní Evropy a opět budeme řešit nová „Řecka“, jen tentokrát třeba v hávu Itálie či Španělska, zdá se přijetí eura naší zemí jako velké dobrodružství, které by nás patrně ekonomicky poškodilo.
Z toho také plyne, že odložení stanovení termínu pro přijetí je jednoznačně dobrou volbou.
Energetický expert společnosti ENAS Vladimír Štěpán minulý týden prohlásil, že elektřina se stane luxusním zbožím. Na vině jsou prý emisní povolenky, jejichž cena roste, kritizuje i dotace pro takzvanou zelenou elektřinu. Lidem zároveň Štěpán doporučil, ať přejdou k plynu. Jde v případě rostoucích cen elektřiny skutečně o časovanou bombu, nebo se problém jen nafukuje?
Ano i ne. Můj vztah k zelené elektřině je velmi rezervovaný, německá honba za větrnými elektrárnami a solárními panely nepřinesla, myslím, evropské energetice, nic dobrého. Na druhou stranu démonizace emisních povolenek je také trochu přehnaná, protože jsme tu měli i období, kdy se trh s emisními povolenkami úplně zhroutil a povolenky byly téměř bezcenné. Jejich cena se silně odvíjí od ekonomického cyklu. To, že jsou právě nyní dražší, vůbec neznamená, že třeba zase prudce nezlevní.
Fotogalerie: - Jednání o rozpočtu Prahy
Nesouhlasím tady sice se všemi argumenty, ale faktem je, že zejména honba za zelenou politikou není vůči spotřebitelům vůbec příznivá. A to můžeme protáhnout i na auta a další spotřebiče. A pokud tohle zelené šílenství bude pokračovat, elektřina skutečně může nepěkně zdražit.
Bavíme-li se o ekologii, kterou se snaží Evropská unie široce podporovat, musíme mluvit i o autodopravě. Evropský parlament v listopadu schválil markantní snížení emisních limitů pro nákladní vozidla. Dopravci mají zároveň držet stále rostoucí procento takzvaných bezemisních kamionů či vozidel s takřka nulovými emisemi. Do roku 2025 mají totiž celkově emise klesnout o 20 %, a do roku 2030 dokonce o 35 %. Za vším je Pařížská dohoda o klimatu. To otevírá cestu pro elektrická nákladní vozidla, jenže ta jsou stále „v plenkách“. Co to může znamenat pro evropskou autodopravu, potažmo pro celou ekonomiku?
Pokus o rádoby zelená auta je ještě mnohem větším problémem než pokus o rádoby zelenou elektřinu. Ona ta myšlenka je na první pohled moc pěkná – budeme hodní na přírodu – ale je naivní a nedomyšlená. Je to takový sociální inženýring, který v drtivé většině případů prostě nefunguje. Člověk se snaží vypočítat či přelstít něco, co by se jinak vyvíjelo na základě nějaké evoluce, volného trhu. Tedy na základě tak obrovského kvanta dat, která člověk nikdy nemůže vzít v úvahu.
Tyhle snahy o sociální inženýring jsou tedy chybně principiálně, od samého začátku. Ta chyba je v tom, že se snažíme něco shora nařídit. Ale přitom tu chybí nezbytná cenová, ekonomická motivace.
Zkrátka stanovené limity jsou na samé hraně technologických možností, nebo dokonce za hranou. Podaří se je splnit jen s vynaložením obrovských nákladů. Neboli jako Evropa jsme si nadiktovali, že se ekonomicky ohromně zatížíme, zbrzdíme svůj rozvoj, svůj hospodářský růst. V podstatě se připravíme o část ekonomické síly, protože tyto síly vyplýtváme na krocení klimatu.
Jenomže země, které skutečně ekologii zatěžují, z nás mají tak akorát srandu. Čína se stává velmi nebezpečnou velmocí. A ta si rozhodně s nějakými ekologickými předpisy nedělá hlavu. Naší slabosti využije. A může se jí otevřít cesta k naší kolonizaci podobně, jako už dnes Čína zkolonizovala polovinu Afriky.
A myslíte, že pokud bychom se stali kolonií Číny, ještě bychom řešili nějaké ekologické limity? Samozřejmě že ne, začali bychom hrát její neekologickou hru. Takže svým hysterickým tlakem na ekologično akorát tak způsobíme, že se ekonomicky necháme převálcovat a poté padne jakákoliv ekologická snaha.
Ukážu vám to na příměru: Hnutí #MeToo tak hloupě obviňovalo a ničilo bez důkazů americké muže, často třeba z prosté touhy po pomstě nebo po likvidaci konkurence, až některé americké firmy, zejména ty na Wall Street, ženy skoro přestaly zaměstnávat, aby se vyhnuly problémům, které přítomnost zradikalizované ženy na pracovišti může přinést. Přehnaným, příliš agresivním tlakem na zlepšení svého postavení tak ženy docílily akorát toho, že nyní ve financích v USA nemohou vůbec najít práci, a teprve přišla skutečná diskriminace. No a právě tak je to s tím přehnaným tlakem na ekologično: Když budeme moc tlačit na pilu, dopadne to přesně naopak, než jsme chtěli.
Ve Štrasburku, kde mimo jiné sídlí i Evropský parlament, se střílelo. Terorista Chérif Chekatt zavraždil tři lidi a dalších dvanáct zranil. Zatímco v roce 2015, kdy začalo ve větší míře docházet k teroristickým útokům v Evropě, byl každý incident intenzivně propírán skrze média, ovšem největší vlna reakcí na aktuální útok utichla relativně rychle. Zvykají si Evropané na realitu teroristických útoků tak, jak je k tomu v roce 2016 vyzval starosta Londýna Sádik Chán?
Ano, Evropané si zvykají. Ne proto, že by je starosta Londýna vyzval – což mimochodem od něj bylo tehdy extrémně netaktní, nešikovně řečené, skoro by se až dalo říct neslušné v tehdejším kontextu – ale proto, že zvyknout se dá nakonec úplně na všechno. Po čase každý otupí. Když je někdo po delší čas vystaven zvýšenému riziku, naučí se s ním žít. To neznamená, že bychom to měli akceptovat nebo vyměknout. To jen a pouze značí naši únavu a otupělost.
Fotogalerie: - O roce 1968
Blíží se Vánoce a mnozí z nás ještě nemají všechny dárky. Zapomnětlivci je budou shánět dokonce ještě na Štědrý den, má to ale háček. Obchody nad 200 metrů čtverečních plochy budou muset v poledne zavřít. Je takové omezení správné? Mají prodavačky právo na Štědrý den nebýt večer v práci, nebo jsou přednější zákazník a svoboda podnikání? A co menší prodejny? Ty mohou být otevřené podle libosti.
Každá prodavačka jistě má právo vzít si volno. My jsme ovšem prodavačkám nedali právo vzít si volno, my jsme udělali tři jiné věci. Zaprvé jsme prodavačkám vzali právo dobrovolně ve svátek zůstat za příplatek v práci. Zadruhé jsme spotřebitelům vzali právo nakoupit si, kdy chtějí. A zatřetí jsme vzali majitelům obchodů právo prodávat. Opět tu nějaká minorita zešikanovala majoritu a došla k názoru, že ona, tato minorita, je chytřejší než majorita, tudíž může majoritě diktovat, jak se správně chovat, jak omezit práva. Zákaz prodeje v obchodech pro mě není žádným sociálním výdobytkem, nýbrž pošlapáním osobní svobody.
Evropská komise se rozhodla zastavit vyplácení evropských dotací pro Agrofert, dokud se nevyřeší kauza premiéra Babiše, který údajně profituje z činnosti Agrofertu. Stopka má údajně platit pouze pro holding Agrofert. Evropský parlament se proti Babišovi postavil zdrcujícím poměrem – 434 pro, 64 proti. Je to signál, že Babišovy problémy vrhají na Česko špatné světlo v zahraničí a že si na nás ostatní „ukazují prstem“? A jaký problém by představovalo zastavení dotací pro všechny české podniky?
Zaprvé je mi úplně jedno, jaké „světlo“ na nás co vrhá – však ona EU taky není žádný svatoušek. Neměli bychom řešit, co si o nás kdo myslí, ale pouze a jen to, zda je u nás dodržováno právní prostředí, či není. Buďme jednou trochu suverénní a sebevědomí. Cožpak kupříkladu já mohu za to, jak se chová, dejme tomu, prezident? Nemohu. Měla bych se proto já stydět za chování prezidenta? Ne, nechť se za něj stydí sám, pokud se mu chce. Ale nenuťte mě, abych já na sebe brala cizí vinu. Tohle je pouze a jen záležitost premiéra, případně jeho podporovatelů, nikoliv záležitost všech ostatních. Tolik k tomu stydění a ukazování prstem.
Zadruhé zastavení dotací pro celé Česko patrně není ve hře, protože to by byl naprostý vrchol ignorance práva: Bylo by to uplatnění kolektivní viny. A jakkoliv mám vůči EU tisíc a jednu námitku, pořád se nějak vzpírám uvěřit, že by zašla až tak daleko a nepřípustný koncept kolektivní viny připustila.
A zatřetí kdyby náhodou došlo k zastavení dotací pro ČR, vůbec by mi to ekonomicky nevadilo. (Vadilo by mi to principiálně, protože k tomu EU nemá právo, ale nevadilo by mi to věcně, fakticky.) Dotace pro nás nepovažuju za žádnou výhru. Je to s nimi podobné jako s intervencemi: Tlačí peníze tam, kde nejsou efektivní, kde nepomáhají. Podporují se tím projekty, které by bez dotací patrně nebyly životaschopné. Vlastně se tím oslabuje dlouhodobá konkurenceschopnost ekonomiky. Krátkodobě si podnik, který dostane dotaci, polepší – jako si polepšil krátkodobě exportér, kterému během intervencí oslabila koruna. Dlouhodobě celé hospodářství ztrácí efektivitu a konkurenceschopnost, protože lidské i materiální zdroje jsou směřovány do projektů, které nás neposouvají vpřed. Kdyby nás totiž vpřed posouvaly, dokázaly by se uživit i samy bez dotací.
Když se noční můra stane skutečností: Vinou zvůle státních institucí je i dnes možné, aby se člověk dostal do institucionální pasti, z níž není úniku. Toto je biografický a investigativní příběh ženy, kterou „rozvinutý stát“ kvůli své aroganci téměř zničil. Víc než rok byla na základě vykonstruovaných obvinění držena proti své vůli v blázinci. A když nakonec byl podvod odhalen a žena musela být propuštěna, zaplatila cenu nejvyšší: zkorumpované úřady jí v době, kdy byla na základě podvodu zavřená v psychiatrické léčebně, odebraly dítě… – OBJEDNAT za zvýhodněnou cenu ZDE. |
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Marek Korejs
