Slovenská televizní producentka chtěla ukázat fašistům, vyrazila do tábora za imigranty a takto dopadla. Třicet lidí obestoupilo auto...

Co vás vedlo k tomu zorganizovat sbírku, naložit ji do aut a vydat se do uprchlického tábora?

Celé to vlastně vzniklo před dvěma týdny, když jsem viděla reportáž ve Slovenské televizi o táboře Traiskirchen, kde mluvili o tom, že je to tábor pro 800 lidí a před dvěma týdny jich tam bylo přes čtyři tisíce. Pochopila jsem, že tábor není připravený na takovouto masu lidí a že asi budou potřebovat pomoc, tak jsem zavolala přímo do tábora. Tam mě odkázali na další telefonní číslo, které má být určené pro lidi, kteří chtějí přinést nějaké věci. Nikdo to však čtyři dny nezdvihal. Informace jsem nenašla ani na webu, jen o charitách, které se tomu věnují přes týden, což jsem zase já nemohla.

Rozhodli jsme se, že pojedeme naslepo. Dohodli jsme se s Péťou Polnišovou, že vezme auto i ona, i já s manželem Markem. Dali jsme výzvu na Facebook, pár lidí mi doneslo věci, se kterými jsme naplnili dvě auta. A jeli jsme „nablind“, kdy nevíte, co můžete čekat. Marek má nějaké zkušenosti z uprchlických táborů v Iráku a podobně, ale též neměl představu, jak vypadá takový tábor v Rakousku. To, že jsi na místě, vidíš hned. Je to normální pěkná část městečka se zděnými budovami, akorát je plná cizinců. Jsou tam Arabové, Peršané, Kurdové, lidé z Kavkazu, černoši. V uličkách této čtvrti se přistavují auta, většinou s rakouskými espézetkami, otevře se kufr s věcmi a ti lidé se k nim nahrnou s cílem získat to, co nejvíc potřebují. A to se stalo i nám.

V momentě, když jsme zastavili auto, tak nás obklíčilo asi třicet lidí. Nebyla jsem na to připravena. Byl to velmi zvláštní pocit, kdy jsem ani neměla jak otevřít dveře, za nimi stál houf lidí, kteří čekali jen na to, až otevřeme náš 500litrový kufr naplněný po strop. Za patnáct sekund byl prázdný. A nastal moment, který mě dost překvapil. Oni všechny ty tašky vysypali na zem. Všechny ty věci byly najednou uprostředu ulice a oni se v tom začali prostě hrabat. Byl to zvláštní pocit vidět věci mých dětí rozházené po ulici..., nebyla jsem na to vůbec připravená, ale rozumím tomu. Nikdo z domácích Rakušanů tam, bohužel, tyto sbírky neorganizoval a věci tedy nepřebíral a netřídil. Což je velká škoda.

A nejsou mezi nimi kšeftaři, kteří si vezmou věci a potom je prodávají?

Nemohu to vyloučit. S Péťou jsme nad tím přemýšlely, ale potom jsme si řekly, že to asi nemá smysl příliš řešit. Asi tam budou i tací, kteří když najdou úzkoprofilové věci, tak s nimi možná kšeftujou. Tomu asi nezabráníš. To se v konečném důsledku dělo i v Osvětimi. Vždyť jsme o tom i natočili film, Colette. Černý trh funguje, když jsi v takovéto situaci. Ale uvědomila jsem si i to, že ti lidé, když to vysypali, si brali jen věci, které potřebovali. Někdo na malé děti, někdo má větší děti, tak nebude brát celou tašku i s věcmi, které nepotřebuje. Nemají to ani kde skladovat, ani kde ukládat. Berou jen to, co skutečně potřebují. Dvacet minut se tam hrabali a na tom chodníku v konečném důsledku nezůstalo nic.

Jaké věci jste konkrétně vezli?

Brali jsme oblečení, které jsme měli po dětech, i oblečení pro ženy, nějaké věci po manželovi. Boty, rychlovarné konvice, termosky, výživy pro děti, plínky, hygienické potřeby, vše zmizelo.

Dostali jste se i do areálu tábora. Nebyl střežen?

Areál je obehnán dvoumetrovou cihlovou zdí. Když jsme vše rozdali, tak jsme jej obešli z druhé strany a našli jsme v tom plotě díru. Tudy se jde do stanového městečka. Vedle toho plotu jsou ulice a ty lemují ženy s košíky a sbírají věci, které najdou. Potom je nosí dovnitř do areálu. Tudy jsme vlastně vešli dovnitř i my. Vypadalo to přesně tak, jako když se díváš na zprávy Al-Džazíry nebo CNN a dávají tam záběry z uprchlických táborů z různých míst z Turecka nebo Egypta. Jenomže toto je jen pět kilometrů za Shopping City Süd, což je šílené. Když jedeš k táboru a vidíš ten obrovský chrám konzumu, tu Ikeu, velkolepá kina a snad největší nákupní centrum ve střední Evropě a hned za tím lidi žijící v prachu ve vojenských nebo v kempingových stanech, případně někteří i bez stanu, protože na ně nevyšlo... Latě opřené o zeď, na tom zavěšené plachty a šátky, aby se chránili před slunkem. V situaci, kdy je venku 37 stupňů a svítí sluníčko, se to ještě dá, ale neumím si představit, co budou dělat, když začne pršet nebo se ochladí.

A co hygiena?

Je třeba říct, že hygiena je v táboře velmi solidní. Mají tam chemické záchody, odpadky byly jednotně zabalené v modrých pytlích na jedné hromadě. Toto tam zjevně funguje, i když je to, samozřejmě, prudce poddimenzované. Měli tam i cisternu s pitnou vodou, ale asi je jeden kohoutek na tolik lidí málo, neboť od nás poptávali i obyčejnou vodu. Na to jsme nebyli připraveni, ale protože v autě vozím vždy několik lahví s vodou, tak jsme jim je rozdali. Až mi bylo trapné dávat jim otevřené nedopité láhve, ale šli po tom jako po „uzeném“. Brali vše.

Mluvili jste i s těmi lidmi?

Ano, neboť Marek hovoří jak persky, tak i arabsky, tak je oslovoval. Nejvíc tam bylo Syřanů, Iráčanů a Afghánců. Čekala jsem podstatně víc Afričanů, Somálců a Eritrejců, ale těch jsme viděli minimum. Většina lidí, které jsme viděli, byli váleční, ne ekonomičtí uprchlíci. Byla jsem velmi překvapená, že 80 procent námi oslovených lidí mluvilo plynulou angličtinou a byli vzdělaní. A mluvili o tom, jak vypadala jejich cesta. Většině trvala víc měsíců, 4000 km cestovali buď pěšky, nebo v nákladních autech v podmínkách, že se člověku chce plakat... Stovky kilometrů v těch autech stáli na nohách, děti, starci, ženy, muži, jako dobytek... Mnozí z nich mají úplně zničené nohy, obvázané obvazy, zabandážované...

Čili potřebují i nějaký zdravotnický materiál a léky?

Tvrdili, že ne, lékaře tam mají a starají se o ně. To, co potřebují, jsou boty, ponožky.

Předpokládám, že bolesti na duši jsou horší než ty fyzické.

Nechali doma rodiny, přátele, známé, o kterých nevědí nic nebo jen málo, a netuší, jak dopadnou. Mají za sebou traumatickou, strastiplnou cestu. Nevědí, co s nimi bude dál, ale překvapující tam byl klid. Ti lidé mají strach, ale byli zjevně rádi, že jsou v bezpečí, že jim nic nebouchá nad hlavou a nikdo neohrožuje jejich rodiny.

Měli jste pocit, že mezi nimi mohou být i teroristi?

Na toto popravdě neumím odpovědět. Já nevím, jak vypadá terorista, v životě jsem žádného neviděla. Jsou tam různí lidé. Mladí, staří, děti. Viděla jsem tam muslimy, jezídy, byli tam i křesťané. Usuzuji tak podle oblečení, šátků, jak je měli uvázané. Některá děvčata byla zahalená, některá v tílkách a krátkých kalhotách. Ale ze skupiny 4 tisíc lidí nemůžete říct, že se tam nenajde nějaký magor, že všichni přišli s čistými úmysly. Stejně jako ve skupině 4000 Slováků nemůžete garantovat, že všichni žijí v souladu s desatero přikázáními. Jsem však přesvědčena, že v absolutní většině jsou to lidé, kteří útěkem zachránili krk sobě, svým příbuzným a svým dětem. Lidé v nouzi, kterým je třeba pomoct.

A sociální status těch lidí?

Je to asi různé. Jsou tam učitelé, IT pracovníci, inženýři, ženy v domácnosti. Lidé se vzděláním i bez. Prostě normální lidé. Lidé jako my.

Tuto akci jste se rozhodla zorganizovat po tom hrůzostrašném nálezu uprchlíků udušených v dodávce?

Avízo na Facebook jsem dala asi tři dny předtím s tím, že tam chci jet a nechť se ozvou ti, kteří chtějí nějakým způsobem přispět. V den, kdy našli tu dodávku, tak jsem se rozhodla, že to udělám hned následující víkend. Určitě to tedy celou tu věc urychlilo.

Neměla jste strach?

Ne, měla jsem strach až když mně obestoupili auto. Přiznám se, z toho jsem měla velmi smíšené pocity i jsem se pěkně roztřásla. Nejsem zvyklá na davy, nejsem zvyklá být v takovéto situaci obestoupená třiceti převážně muži (většina žen s dětmi byla v táboře za zdí), kterým nerozumím a kteří se na mě tlačí. Zaskočilo mě to. Vůbec jsme nevěděli, do čeho jdeme. Ale potom jsem se uklidnila. Viděla jsem, že jsou velmi milí, nejsou agresivní a jediné, co chtějí, je zabezpečit své rodiny.

V Gabčíkově tyto imigranty obyvatelé odmítají, bojí se jich. Vy byste se nebála bydlet v blízkosti takového zařízení?

Já jsem v tom táboře nezaznamenala absolutně žádné násilí, naopak. Ti lidé jsou klidní, mírní. Jsou rádi, že je nikdo nepůlí, že jejich dětem nikdo neodřezává hlavy a opravdu jsou vděční za vše. Usmívají se, stále děkují, klaní se, když jim něco dáš. Skutečně doporučuji každému, aby zdvihl zadek a šel pět kilometrů za to vídeňské nákupní centrum, kam všichni stejně chodí nakupovat. Skutečně to můžete stokrát slyšet, stokrát vidět v televizi, ale ten osobní zážitek je nepřenosný.

Jak dlouho jste se tam zdrželi?

Cestra tam trvá z Bratislavy asi hodinu, na místě jsme se zdrželi kolem dvou hodin. Ačkoli jsme se vrátili ve dvě po poledni, musela jsem si na tři hodiny lehnout. Byla jsem úplně vyčerpaná. Byl to tak silný emotivní zážitek, že mě to úplně odepsalo a vzápětí jsem dostala strašnou depresi. Vidět a slyšet to, co ti lidé museli podstoupit, ty matky s batolaty, nebo i s tří či čtyřletými dětmi, s kterými měsíc cestují, přičemž nevědí, zda to vůbec přežijí... A nikdo z nich neutíká proto, že nemá lepší plán. Utíkají, neboť nemají na výběr. Chtějí si zachránit holý život. Oblékli sebe, oblékli děti, sbalili celý svůj život do jedné igelitky a vydali se na cestu přes půl světa. Ta představa je pro mně jako matku dvou dětí prostě úplně zoufalá.

Na Slovensku lidé vůči imigrantům vystupují neskutečně krutě, přičemž naši rodiče a prarodiče zažili na vlastní kůži hrůzy války, koncentráky, vraždění. Sama jste o tom natočila už vzpomínaný film – Colette. Slovensko není poučeno historií?

Mám pocit, že Slováci málo svou historii znají. Byla tolikrát znásilněná a překroucená, každý režim si ji trošku upravil, pozměnil a přizpůsobil, že jen velmi málo lidí ví, co se tu vůbec dělo. Osobně si myslím, že nejsme se svou historií vyrovnaní a obávám se, že ještě dlouho nebudeme. Žijeme v zemi, kde děti nemají ani učebnice dějepisu, tak jak chcete, aby vůbec věděli, co se tu dělo?

Na základě toho jsou tak ustrašení?

Velmi málo mluvíme o historii této země, o naší kultuře, o dědictví. Neznáme významné Slováky z minulosti, za osobnosti dnes považujeme gangstery, zloděje, štětky a fanatiky. Pamětníky nikdo neposlouchá, nikdo jim nedává prostor, jakoby to ani nikoho nezajímalo. Je mi 37 let a za celou tu dobu jsem prvně viděla výborně a obsáhle zpracované téma SNP až minulý rok na RTVS. A tak pokud neznáme sami sebe, neznáme a nezajímá nás ani to, co se děje okolo. Lidi netrápí situace v Súdánu, nezajímá je Boko Haram, je jim úplně jedno celý ISIS, Pákistán neumí na mapě ani lokalizovat. Začne je to zajímat až v momentě, kdy jim to naruší jejich zónu komfortu. A když o tom příliš mnoho nevíš, jsi lehko ovlivnitelný a potom už stačí velmi málo na vyvolání strachu.

A strašák jménem islám?

Toto není problém islámu. Není to boj islám versus křesťanství. Ti uprchlíci jsou též převážně muslimové. Oni utíkají před fašismem, neboť to, co Islámský stát dělá, to je čistý fašismus. Myslím si, že právě ten je největší hrozbou 21. století.

Jak reagujete na pochody proti islamizaci, které naposledy vyústily do pouličních bitek i tady, přímo před vaším domem?

Bojím se násilí a fašismu. Jsem tolerantní pacifista, nemám problém s jinou rasou, náboženstvím. Kamarády si nevybírám podle barvy pleti, sexuální orientace nebo víry. Naopak, jakékoli rozdíly vnímám jako obohacení. Moji kamarádi jsou židé, muslimové, hinduisté, buddhisté – a je to super, neboť od každého se mám možnost něco naučit.

Jak vnímáte prohlášení politiků proti uprchlíkům?

Máme půl roku před volbami, většina lidí je vyděšená, neví, jak se k tomu postavit, a politici místo toho, aby ukázali cestu a lidi uklidnili, zneužívají téma na vyvolání strachu a odvedení pozornosti od reálných problémů této země. Myslím si, že Slováky by mnohem víc než pár stovek migrantů mělo trápit to, proč musí čtyři měsíce čekat na diagnostické vyšetření, proč státní nemocnice kupují předražená CTčka, proč v roce 2015 nemáme dálnicí spojená dvě největší města v zemi, proč trestuhodně zanedbáváme možnosti čerpat eurofondy a takto bych mohla pokračovat půl dne. Je mi líto, když vidím, jak lehko jsou lidé ovlivnitelní, jak lehko jsou manipulovatelní. O to jsem však šťastnější za pozitivní zpětnou vazbu, kterou s Péťou už týden dostáváme. Samozřejmě, Facebook není nějaký vzorek národa, je to spíš vzorek našich kamarádů a jejich kamarádů. A navzdory tomu jsem velmi ráda, a dává mi to naději, že v této zemi existují lidé, kterým to jedno není a nenechají se oblbnout. Lidé, pro které je přirozené pomáhat těm, kteří to potřebují, a to odhlédnutě od původu nebo barvy pleti. A kromě jiného, kde je napsáno, že my nebudeme za pět, deset let v té samé situaci. Myslet si, že ten mír a klid, ve kterém žijeme už druhou generaci, že to štěstí bude trvat věčně, se obávám, je iluze. A pokud se tak stane, doufám, že se najdou lidé, kteří mi pomohou.

V minulosti jste měla co do činění s politikou, myslíte si, že imigranti budou nosným tématem kampaně?

Obávám se, že se tomu nevyhneme, ale není to správné. Jsou jiná témata, která tuto zemi ničí – zoufalá vymahatelnost práva, korupce, zdecimované a rozkradené zdravotnictví, sociální postavení matek, mladých rodin a důchodců, rozvrácené školství, narůstající extremismus – to jsou témata, a ne pár stovek migrantů! Tématem je, že pokud chceš jít k lékaři, tak musíš půl roku čekat na vyšetření, pak třičtvrtě roku na CTčko a když nakonec umřeš, nebo někdo zanedbal své povinnosti, tak i tak na soudech nic nezmůžeš, neboť někdo jiný má víc peněz než ty a umí to zařídit... Toto se týká nás, vás, vaší babičky, děděčka, mých dětí. Nedejme se, proboha, ovlinit ani médii a ani politiky.

Máte představu, koho budete volit?

Ještě ne, ale volit, samozřejmě, půjdu. Moje velká obava je, že Kotleba skončí v parlamentu. To, co se děje v naší společnosti, je živná půda pro ultrapravicové síly, kterým nahrávají naši politici svou nečinností na smeč. Udělám vše, co je v mých silách, aby se tak nestalo. Fašismus odmítám.

Rozhovor vedl Marek Kravjar, ParlamentneListy.sk.