Jak se k Trumpovi vlastně stavěly a staví jednotlivé politické strany na Slovensku?
Tragédií politiky na Slovensku je to, že pravice, která vyrostla z listopadu 1989, ustrnula v chápání odkazu listopadu. Vždyť víme, že Amerika nám před třiceti lety pomáhala proti komunismu, ale mnozí z toho vyvozují, že Amerika má tedy vždycky pravdu. Podobně je to s Ruskem, jenže naopak. Když komunisti používali hranice jako mříže vůči vlastním občanům, tak se z toho vyvozuje, že hranice jsou z principu špatné. A tak by se dalo pokračovat. Jenže svět se mění. Dnes už samotní američtí voliči potvrdili, že Amerika se mýlila.
Ti slovenští politici, kteří byli mentálně zavěšení na americkém postoji, nebo šířeji řečeno, na politicky korektním postoji, zřejmě předpokládali, že Trump nemůže vyhrát. Prohra Clintonové je jejich prohrou. Je to prohra prezidenta Kisky. Hodně se hovoří o jeho prezidentské straně. Nyní tedy prohrála ještě před svým vznikem. Je to prohra donedávna širokého proudu křesťanské demokracie, liberálnější SDKÚ a konzervativnější KDH, politiků, jako byl Dzurinda, Radičová a Figel. Tento proud politiky však na Slovensku prohrál ještě před tím, než změny udělali američtí voliči. To samozřejmě ale neznamená, že si přiznají porážku.
V poslední době se hodně hovoří o tom, že v realitě přestává platit klasické dělení na pravici a levici a že to dělení je nyní na linii „patrioti versus globalisté“. Když se podíváme do Francie, tak Marine Le Pen je v ekonomice poměrně levicová, ale hájí národní zájmy. PiS Kaczyńského není též ekonomicky liberální. Pak tu máme strany, které o sobě tvrdí, že jsou pravicové, jako TOP 09 a ODS, a ty se snaží poslouchat to, co nařizují z Washingtonu či Bruselu, „pravicová“ Merkelová vítá uprchlíky a „levicový“ Zeman fandí „pravicovému“ Trumpovi, „levicový“ Fico kritizuje islám a tak dále...
Pojmy pravice a levice se doopravdy vyvíjejí. Pravice kdysi znamenala úctu k Bohu, vlasti, národu, rodině a svobodě. Pro mě to znamená stále. I když je potřeba poznamenat, že každý z těchto pojmů je možné zneužít.
Úcta tedy znamená snahu uchovat víru, ochránit vlast, národ, rodinu a svobodu. Protože křesťanská víra je univerzalistická, vyplývá z ní i patřičný respekt vůči všem lidem. V takovéto striktní podobě se však pravice vyskytuje zřídka. Ve všeobecnosti však platí, že postavit nějakou hráz globalizaci, omezovat imigraci by se mělo považovat za pravicové.
Pravicový je i respekt vůči soukromému vlastnictví. Není dobré však dogmaticky jen opakovat ekonomické poučky o nízkých daních. Katastrofální demografie v Evropě je kromě jiného důsledkem sociálního inženýrství, kterým bylo zavedení důchodového a zdravotního pojištění v Evropě. Samozřejmě, že nejsem proti těmto pojištěním, ale jsem proti jejich současné formě. Není možné, aby při stejných odvodech stát sliboval stejný důchod člověku, který vychoval tři děti, jako člověku bez dětí. Splnění tohoto slibu přece závisí od toho, kolik bude dětí, které budou v dospělosti svými odvody financovat ty důchody a zdravotní služby. Za pravicové bych tedy dnes považoval napravit toto pokřivení.
Norbert Hofer nezvítězil v rakouských prezidentských volbách. Kde je příčina? Například Trumpovi blízký Breitbart psal o tom, že Hofera poškodilo, že na závěr kampaně vyměkl, protože původně sliboval Rakušanům referendum o členství v EU, ale pak otočil a řekl, že EU má jeho podporu... Je dobře, nebo špatně, že nevyhrál, a je to těžký úder takzvaným populistům, či jen malá dílčí porážka?
Hoferova prohra je vítězstvím mainstreamu. Ten však prohrál při brexitu, v amerických volbách i v italském referendu. Vím, že Van der Bellen ztělesňuje úpadek Evropy, ale to neznamená, že automaticky budu vždy horovat za protikandidáta. Nemyslím si, že Hofer je extremista. Když však obviňoval Van der Bellena, že byl sovětským špiónem, zdálo se mi to trapné. Rád bych viděl proti mainstreamu alternativu, která je seriózní. Stejně tak si nemyslím, že je třeba EU úplně zrušit. V tomto bych se na Hofera nezlobil. EU potřebuje hlubokou transformaci, ne zánik.
Psali jsme:
Lze podle vás v Evropě očekávat jakousi národoveckou, populistickou, konzervativní (kontra)revoluci se vzestupem politiků typu Le Penové, Wilderse, Hofera, v ČR třeba Okamury...?
Tato revoluce probíhá již dávno a je odezvou na aroganci mainstreamu, který léta říkal lidem věci, které nebyly pravda. Zaprvé, v obecné rovině ta alternativa není příliš konzervativní a jako konzervativní člověk z ní občas cítím rozpaky. Je rozdíl, zda nabízíte křesťansko-konzervativní alternativu, anebo zda chcete, dejme tomu, postavit zápas s islámem na evropském hedonismu.
Zadruhé, ty politické strany či osobnosti není možné zařadit na stejnou úroveň, co se týká serióznosti. Některé jsou pro mě úplně v pořádku. S takovým Patrickem Buchanenem jsem mohl souhlasit ve všem, byl integrální osobností, někteří jiní jsou pro mě zas úplně nepřijatelní. Některé strany dokázaly, že mají schopnost vládnout, například PiS v Polsku a Orbánův Fidesz v Maďarsku. Hoferova FPÖ svojí účastí ve vládě, která vznikla v roce 2000, téměř nepřežila. Test vládnutí na většinu z nich ještě jen čeká. V každém případě by tyto strany měly projít procesem kultivace.
Italové odmítli v referendu revizi ústavy a premiér Renzi podal demisi. Ví se o tom, že italský bankovní systém je v hlubokých problémech. Jaký bude mít tato věc dopad? Itálie je velká ekonomika. Může to výrazně ohrozit eurozónu? Může případná aktivace eurovalu, tedy aby na italské banky přispávaly státy eurozóny ze svých rozpočtů, vyvolat další pnutí?
V čem byl smysl italského referenda, jsem docela nepochopil a zdá se, že to nepochopili ani italští voliči. Byla to taková pseudo-politika, která se tvářila státotvorně. Co se týká eura, přišel účet za přehlížení všech nesrovnalostí z minulosti. Ekonomové již před desetiletími říkali, z důvodu různorodosti ekonomik evropských států je společná měna nevhodná. Euro byl výsostně politický projekt. Itálie není jediný problém. Problém bylo například to, že pro Francii jako by neplatila maastrichtská kritéria. Problémem je věřitelská pozice německých bank, které potřebují zpět své peníze.
EU je však schopná přežít i zánik eura. Připomenu jeden výrok papeže Františka, který vyslovil při brexitu. Řekl, že evropští politici by jednoduše měli být flexibilní a tvořiví. Když se neosvědčuje jeden model sjednocení Evropy, je potřeba vyzkoušet jiný.
Jaký model by byl tedy funkční?
Ten model, který se dostává do krize, bych nazval byrokratickým. Je potřeba pochopit, že Evropané chtějí volný pohyb osob, zboží, práce, kapitálu. Toto vše fungovalo i bez eura. Evropané též netouží po tom, aby se EU zneužívala na šíření neomarxismu. Nestojí o superstát, chtějí spolupráci národních států. Mnoho kompetencí by se mělo vrátit na úroveň členských států. Je potřeba se též držet rozumu a nesnít o přijímání zemí, které nejsou součástí Západu, když EU již opouští staré členské státy a jiné o tom uvažují. To je větší výzva než připravit dalších 500 směrnic.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
