V úterý se desítky zástupců podnikatelů a živnostníků účastnily demonstrace pořádané Podnikatelskými odbory a jejich předsedou Radomilem Bábkem. Svobodní se účastnili také. Co vás k účasti na protestu vedlo?
Jednoduše šílená životní situace, kterou mnozí z nás pociťují sami na vlastní kůži a kterou nám líčí i ostatní. Obracejí se na nás totiž denně zoufalí podnikatelé a živnostníci, kteří nechápou, proč se v naší zemi dělá vše tak složitě, když jiné státy už prošlapaly snadnou cestu. Mají pocity, jako by je vláda posadila za mříže a místo toho, aby jim za to zavření dala rychlé kompenzace, smějí se jim skrze mříže do obličeje odboráři a jiní chytráci, kteří vyprávějí pohádky o tom, že se jen ukazuje, jak na to neměli.
Na složitou dosažitelnost pomoci narazil už náš senátor Chalupský při své první řeči – interpelaci ministra Havlíčka. Přesně to pojmenoval. Vláda se tváří, jak moc pomáhá. Vypouští do éteru informace o stovkách rozdaných miliard, praxe je ale jiná. 21. dubna tvrdila Alena Schillerová, že přímá částka pro ty, kterým byly zavřeny provozy, bude 216 miliard. Sedm měsíců poté bylo vyplaceno 140 miliard. K 23. listopadu to tedy nebyla ani třetina ze slíbené částky, a zákazy zavedené od října tedy nikdo do 216 miliard nezohledňoval. Ze slibovaných 665 miliard na zárukách byly za stejnou dobu vydané záruky na 37,6 miliardy, to je méně než 6 %...
Slibují se velká čísla, vytvářejí se marketingově líbivé programy „COVID ubytování, COVID doprava, COVID I, COVID sport“ atd. Ale všechno je jen velký marketing, kterým se balamutí lidé ve zprávách.
Jaká je realita, se nedozvědí, hospody jsou zavřené a těžko si u piva či limonády může postěžovat holič, majitel fitcentra, hasič nebo zvukař na to, v jaké jsou dnes situaci, úředníkovi, dělníkovi, učiteli nebo důchodci. Lidé si nepovídají, nemají kde. A tak jim vláda skrze TV vytváří virtuální realitu, kde tvrdí, že je všechno v pořádku, ať zůstanou doma, a hlavně každý den poslouchají jejich tiskovku.
No a jaká je tedy realita?
Skutečná realita je taková, že kvůli nepřesnostem ve formulářích, kvůli podání formuláře den před zaplacením odvodů či jiným formálním chybám jsou často slíbené desetitisíce, někdy i statisíce a miliony, neodvratně nedosažitelné.
Na jedné straně jsou tu tedy zoufalí lidé, kteří nevědí, zda budou moci za týden do práce, aby si vydělali na živobytí, a na druhé straně jsou tu lidé, kterým se současná situace na výši platu nijak nepodepsala. Mluvím o státních zaměstnancích, kteří za současnou situaci nemohou, ale to nemohou ani podnikatelé a živnostníci, které se rozhodla vláda hodit přes palubu.
Není možné, aby se ve stavu nouze dostala rozhodnutím vlády do existenční nouze jen jedna část obyvatel. Oni nejsou profesionální pobírači sociálních dávek. Starají se o podnikání, řeší zákazníky, provozovnu a teď taky každý den měnící se pravidla. Do toho spoustu podpůrných, nově vznikajících a zanikajících COVID programů, ke kterým vede cesta přes složité formuláře. Chyba v nich znamená zásadní důsledky pro ně i jejich rodiny, a tak je vyplňují pečlivě hodiny.
A pak jim nějaký sociálně přizpůsobivý občan na internetu řekne, že si měli požádat tam a tam, tohle a tohle, jak je to jednoduché. Pro toho, kdo se mezi dávkami léta nepohybuje, to zaprvé není vůbec jednoduché a zadruhé by na spoustu dávek nedosáhli. Leda že by ukončili zcela podnikání, propustili všechny lidi a zbavili se majetku. To po nich opravdu chceme? Svobodní určitě ne. Proto dlouhodobě navrhujeme jedinou a jednoduchou sociální dávku pro všechny zdravé a dospělé lidi nazvanou „negativní daň“, ale to jsem odbočil…
Jsou tedy náklady na boj české společnosti s pandemií položeny jen na bedra některých?
Tyhle otázky si dnes klademe a kladou si je i podnikatelé, živnostníci či podnikatelské odbory.
Když včera šly podnikatelské odbory ústy svého předsedy říci, že nehodlají tiše přijmout fakt, že se staly obětními beránky, museli jsme být u toho.
„My, kdo jsme vydrželi dodnes, se své nezávislosti vzdát nehodláme. Překračovali jsme léta házené klacky pod nohy a za tu svobodu v tom, co děláme, to stálo. Milá vládo, měla bys předem vědět, že ani v situaci, ve které jsme dnes, se z nás nestanou krotcí beránci či ovce. Nesmíříme se s naší definitivní likvidací. Nesklopíme zrak a nepřijmeme takový osud jako konečné řešení.“
A to, myslím, dobře rezonuje i s tím, co říkají Svobodní už samotným logem: „My nejsme ovce. My jsme berani!“ V úterý v 11 hodin jsme proto byli přesně na tom místě, kde jsme měli být. Duchem se všemi postiženými podnikateli a fyzicky s podnikatelskými odbory před vládou.
Předseda Svobodných Libor Vondráček na úterní demonstraci
Restauratéři, kadeřníci a další podnikatelé byli letos na podzim již podruhé nuceni uzavřít své podniky. Ne každý dosáhl na programy státní podpory. Jak se ve světle těchto skutečností stavíte k akcím těch jednotlivců, kteří prostě své podniky demonstrativně otevřeli zákazům navzdory? Dohnala je k tomu vláda, nebo jde o sobectví?
Nedávno jsme se k tomu vyjadřovali tak, že zoufalí lidé dělají zoufalé věci.
Vláda zasela vítr a nedostatečně odškodnila ty, kterým ten vítr sebral střechu nad hlavou. Těžko by se mohla divit, kdyby teď nesklízela žádnou bouři. Můžeme být rádi, že se zatím ta bouře neprojevuje nijak hůře než otevřením hospod a kadeřnictví o pět dní dříve. Proto se jich musíme jako Svobodní hlasitě zastávat. Nikdo, kdo to myslí s naší zemí upřímně, totiž o žádnou větší bouři nestojí.
Pokud se však nic nezmění, pak to bude po Vánocích ještě horší. Lidé se bojí toho, co přijde v lednu, a zahrávat si totiž takto s psychickým zdravím lidí není žádná legrace. Už jsem na internetu zaznamenal pár tragických zpráv o tom, že někteří lidé, kteří měli dříve prosperující podniky, řešili svou současnou zoufalost tím nejhorším způsobem a sáhli si na život. Nechci dělat ze smrti člověka politiku, tak jak to dělají mnozí jiní. Smrt každého člověka je tragédie. Neumím si ale představit silnější signál pro vládu, aby začala být opravdu odpovědná vůči těm, jimž zakázala činnost. Právě proto se musí začít mluvit nahlas i o tom, že se objevují případy ukončení života v návaznosti na to, co se děje.
Má podle vás současný režim plný omezení a zákazů nějaký smysl? A přispívá k ekonomické destrukci?
Musíme si v první řadě uvědomit, že vláda zastupuje všechny. Mnoho zákazů však dopadá jen na některé.
Pokud tedy sáhla či sáhne k tomu „nejsnazšímu řešení“, k zákazu, musí vždy následovat rychlé odškodnění těch, kterých se to dotklo. Je to její jednoznačná odpovědnost i za cenu inflace.
Protože pak jsou alespoň poškozeni všichni stejně. A to je mnohem lepší stav, než když stát svými zásahy rozevře naprosto uměle nůžky mezi lidmi a vytvoří další bariéry. V takovém případě nastává ve společnosti takový stav, že jedni třou bídu s nouzí a v hlavách se jim honí ty nejhorší myšlenky, a druzí nepřišli byť o jedinou korunu a těžko jim lze vyčítat, že se nedovedou dostatečně vcítit do situace těch prvních.
Ideálně by ovšem mělo být umožněno chodit co nejvíce lidem do práce a nejvíce dětem do škol. Vyprávět si můžeme cokoliv, ale bez práce nebudou koláče a bez učení nebudou vědomosti.
Každý den, kdy je zavřeno, stojí Českou republiku 1–1,5 miliardy jen na produkci. Přispívá nejen k ekonomické destrukci, ale dříve či později se projeví i na kvalitě zdravotnictví i celého života lidí.
Proto se nesmíme ptát pouze na to, zda mají význam opatření z hlediska epidemiologického. Je třeba si také zodpovědět, jaký význam a vliv mají na psychiku té části lidí, kteří se dostali kvůli viru do kritické životní situace. Jsou tu ale další pohledy na věc. Ztráta tělesné odolnosti kvůli zákazu fitcenter a jiných sportů, ztráta učebních návyků, už zmiňované ekonomické důsledky.
Můžeme se dlouze hádat, zda z epidemiologického hlediska má smysl, když v jednom autobusu sedí 48 lidí a do obchodu o rozloze 200 m2 jich může jen třináct. Spíš bych ale nevěnoval takovou pozornost epidemiologickým pohledům na úkor všech ostatních. Život není jen o epidemii, důležité je také to, co přijde po ní. Proto musí dělat vláda všechno pro to, aby nemusela dělat plošná omezení, lockdown a zákazy mají být až to poslední řešení.
A jaké řešení byste tedy navrhoval?
Z hlediska šíření nákazy bych se více díval směrem, který umožní normální provoz. Apel na zvyšování imunity, vzdělávání, na ohleduplné a slušné chování a pak třeba taky včasné testování ohrožených skupin a trasování v případě nákazy v jejich okolí.
Koukám nyní s nadějí k mobilním laboratořím nebo samooblužným testovacím sadám, které tu mohly být už dávno. Např. na Slovensku byly dostupné od začátku a nikdo jejich využívání nezakazoval. V tom vidím velkou šanci, že se může eliminovat epidemické riziko bez zavírání ekonomiky. Tak aby „léčba“ nebyla pro nikoho horší než samotná nemoc.
Prezident republiky Miloš Zeman se rozhodl kvůli zvýšení daňové slevy na poplatníka vetovat daňový balíček. Je to dobrý krok? Jaké bude mít dopady?
Kdo varuje před dluhem a inflací, ten by měl hledat škrty v dlouhodobě bobtnající státní správě. Je to určitě pracnější a pro mnohé politiky bolestnější než přehlížet to, že vystavili svým chováním mnohé velkému psychickému tlaku, když jim zakázali pracovat, ale !!!nechali je i v těch měsících platit odvody!!!, a až nastoupí do práce, hned na ně uvalí vysoké daně.
Dnes tedy rozhodně není čas na to přijímat 7 000 dalších státních zaměstnanců, což vláda plánuje, není čas plánovat nerentabilní kanál Odra–Dunaj–Labe, a přitom současně vykřikovat populistická hesla o snížení platů politiků. Jejich platy by se měly trvale odvíjet od růstu/poklesu HDP, takže mírné snížení by bylo přirozené. Moc peněz daňových poplatníků se tím ovšem neušetří a jediným nepopulistickým řešením proti roztáčení inflační a dluhové spirály by bylo snížení platů státních zaměstnanců o pár procent. To totiž v součtu dá desítky miliard, ale máme nápady, jak škrtat státní výdaje i bez toho.
Raději chceme jít cestou rušení nadbytečných úřadů, už v roce 2017 jsme jich napočítali 36 a úspory bychom dokázali najít i bez snižování platů státních zaměstnanců. 130 miliard bychom dokázali ušetřit už jen tím, že bychom škrtali zbytečné dávky a dotace pro vyvolené, což také konkrétně rozvádíme na našem webu.
Snižování daní je rozhodně i v dnešní době dobrý krok.
Je správné, aby lidem zůstávalo více vydělaných peněz v domácnostech a méně posílali vrchnosti. Čím více ze svého platu odevzdají, tím více svobody se vůči vládě vzdávají. Daňové břemeno zaměstnance s průměrnou mzdou je skoro 65 %!
Čím více sebere vláda lidem z platů, tím mocnější pak také je, a jsem rád, že se odkopávají ti politici, kterým současná moc vlády a výše daní nepřipadají obrovské.
Když uvážíme, že v pohádkách vybírali zlí králové o něco více než desátek, pak jak moc zlá je vláda na své občany dnes?! Lidé navíc vidí, že sice z každé vydělané stokoruny odsypou 65 korun do státní kasy, ale stát jim ani pak není schopen zajistit to, co jim slibuje.
Tedy lidé si opět pomáhají sami...
Ti, kteří to nevěděli dávno, už pomalu zjišťují, že pomoc si nakonec stejně musejí zařídit sami. Zjišťují, že jediná spolehlivá pomocná ruka je ta na konci jejich ramene nebo v jejich blízkém okolí a za „nepomoc“ vlády nechtějí platit 65 % z toho, co si vydělají.
Ale abychom k naší vládě byli fér, je to chyba všech vlád, které slibovaly centrální pomoc za cenu vysokých daní. Dnes daleko více lidí než dříve na vlastní oči vidí, že decentrálně, tedy v menších komunitách, si lidé v krizovém čase pomáhají mnohem efektivněji a rychleji, než jim může pomoci stát.
Abych vás přesvědčil, že problémem nejsou „málo obrovské daně“, ale vysoké státní výdaje, řeknu vám ještě pár čísel: věděli jste, že mezi lety 2013–2019 vzrostly výdaje na státní zaměstnance o 53 %? HDP přitom rostlo jen o 17,7 %. A tento nepoměr se logicky musí projevit i v rozpočtu na rok 2021. Jaké bude v roce 2021 HDP, nevíme, ale podle plánovaného rozpočtu mají být výdaje na státní zaměstnance vyšší o 75,31 % oproti roku 2013!
Státním zaměstnancům se tedy za osm let zvedl průměrný plat o více než 50 %. Dnes, když ekonomika klesá, opasky se jim neutahují ani drobně, protože vláda si nechce rozzlobit 482 000 voličů. Nůžky mezi průměrnou mzdou ve státní a soukromé sféře se tedy stále více rozevírají. Není divu, že už ani zaměstnanci v soukromém sektoru se tolik neozývají proti zaměstnavatelům, ale podobně jako podnikatelé a živnostníci se zlobí na rozhazování vlády.
Co má sledování mobilních telefonů státem společného se svobodou? Proč se umetá cestička bez diskuse nově plánovanému úřadu, který může zavřít obchody a školy? Tyto a další otázky přinese druhá část rozhovoru s předsedou Svobodných.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Marek Korejs
