Uprchlíci jsou předem dáni jako islámští radikálové, kteří přichází islamizovat Evropu. To je blud, varuje docent Znoj

V Ústavu politologie FF UK vyučujete předměty Teorie demokracie a Problémy demokracie. Vím, že je to na knihu, ale lze nějak stručněji vyjmenovat problémy krátké české demokracie v kontextu Evropy a unie?

Učím teorii a vy se mě ptáte na praxi, ale ono to souvisí. Myslím, že politická filozofie má též praktickou úlohu, která spočívá v tom, že promýšlí a navrhuje koncepty, které mohou společnosti rozdělené konflikty a manipulované averzemi pomoci hledat cestu k jednotě, racionální shodě a vzájemné spolupráci. Činí tak zřejmě s nadějí, že se poměry dají změnit k lepšímu. Tuto úlohu a naději zdá se nyní docela potřebujeme.

Takřka dvacet let od pádu komunismu jsme budovali demokracii a rozvíjeli svobodu, abychom začali zjišťovat, že nám demokracie protýká mezi prsty a svoboda v sobě skrývá až příliš svévole mocných doma i v zahraničí. Česká společnost je zklamaná a otřesená, nikoli v existenciálním slova smyslu, že by se před námi otevřela propast a cokoli by se mohlo stát. Nic takového nehrozí, naše ústavní, ekonomické, mezinárodní i vojenské řády jsou docela pevně dány, jenom nevěříme vlastním očím, jak ten svět funguje a my v něm. Zrazuje nás nová kapitalistická, demokratická, evropská zkušenost.

Říkáme, že takhle jsme si to nepředstavovali a utvrzujeme se pak v našich starých zvyklostech a stereotypech. Tedy, všichni kradou. Nahoře hlavně politici, dole hlavně Romové, za všechno můžou komunisti, Rusové, Američané, kapitalisté a v neposlední řadě islamisté. Kombinovat tyto stereotypy ovšem umíme v různých poměrech a konfrontacích. Rozešly se nám totiž souřadnice, ve kterých se česká společnost historicky pohybovala. Úskalí, do kterých jsme se při tom dostali, naznačují tři pokřivené obrazy střední Evropy, které jsme si cestou vykreslili a zobrazili na nich své místo v Evropě.

Za prvé, svého času ještě v osmdesátých létech Milan Kundera mluvil o tragédii střední Evropy. Nebylo to podle něj nic jiného než únos Západu, když po druhé světové válce do střední Evropy přišli Rusové a dali nám novou východní historii. Zdeněk Nejedlý, Otakar Vávra a jiní se snažili, aby v této nové historii bylo hodně Aloise Jiráska. Vítězslav Nezval a jiní zase chtěli více z avantgardy, ale ať tak nebo onak, Západ byl od nás unesen a Pražské jaro na tom nedokázalo mnoho změnit. Kundera tento únos Západu ze střední Evropy líčí tak, že byla převálcována stará dobrá podunajská multikulturní střední Evropa, po níž nyní zbyla jen útěšná vzpomínka a prázdná touha, která ani na Západě nenachází naplnění. Křivost tohoto prvního obrazu lze vidět nejen v iluzivním líčení jakéhosi c. k. multikulturalismu střední Evropy, ale především v ublíženeckých variacích na zradu Západu, který nás zase nechal ve štychu.

Komunismus ale padl, a tak jsme si naopak malovali návrat do Evropy. Dali jsme se v postkomunistické střední Evropě dohromady jako Visegrádská čtyřka a vydali se do západní Evropy. To je náš další obraz střední Evropy. Institucionální tahy na tomto obraze jsou jasné. Komunistický stát jsme demontovali a ekonomiku jsme kapitalizovali, vstoupili jsme do EU a NATO a mysleli, že jsme na Západě, jenomže ona se ta westernizace poněkud pokřivila, a tak jsme začali zjišťovat, že jedním z významů slova transformace, o níž se mluvilo, je také otřes, který společnost zažívala. Kapitalismus bez přívlastků je prostě kapitalismus bez přívlastků. Konec komunismu uvolnil pouta globalizaci kapitálu a nelze se divit, že ten se usadil také u nás. A třeba si uvědomit, že má mimo jiné výrazné čínské rysy. České textilky by o tom in memoriam mohly vyprávět. Na Západě se po druhé světové válce učili, jak podřizovat kapitalismus demokracii, aniž by hrozilo, že upadnou do režimu krajní pravice anebo krajní levice. Naše postkomunistické politické elity se naopak učily, jak rozjet kapitalismus, aby se mocní mohli nadechnout a pořádně rozkročit. Demokracie pak měla uchlácholit masy, že je to k jejich prospěchu. Ve všech zemích střední Evropy už tato šťastná fáze návratu do Evropy skončila, společnosti jsou otřesené a politické elity se chopily nových příležitostí. Západní Evropa s jejím sociálním státem a evropskou integrací ovšem začala vadit. Najednou to není správné místo pro naši svobodu a demokracii.

Rýsuje se tak před námi třetí křivý obraz střední Evropy. Střední Evropa nacionální a konzervativní revoluce. Při činu ji vidíme v Maďarsku za vlády Viktora Orbána a v Polsku v podání vlády Kaczynského strany Právo a spravedlnost. Na Slovensku se nicméně podobná revitalizace dědictví Slovenského štátu nekoná. Robert Fico si zatím vystačí s manažerským populismem, který těží spíše z reziduální socialistické paměti slovenské společnosti. Česká společnost stojí na rozcestí, buďto se přidáme do protizápadního spolku nacionálních konzervativců a podobných kverulantů ve střední Evropě, anebo budeme sdílet osud západní Evropy a hledat nástroje, jak v demokratickém režimu udržet na uzdě globální kapitalismus a vyhnout se řešením krajní pravice anebo krajní levice. Velkou odpovědnost mají české politické elity, které v tom zatím docela bruslí. Diskuse o kvótách na přerozdělování uprchlíků v EU je nejen zástěrkou toho, co všechno je v sázce, ale i lakmusovým papírkem našich sklonů.

Neobáváte se po Brexitu a vývoji třeba v Itálii o budoucnost EU?

Pokud bude trvat ekonomické a politické spojenectví Německa, Francie a Beneluxu, tak má EU pořád budoucnost. Uvedené spojenectví k sobě navíc bude přitahovat další země z okolí, jelikož je to vzájemně prospěšné spojenectví, které je samozřejmě prospěšné i pro nás a dokonce i pro konzervativní revolucionáře z Polska, jelikož nevím, jak by mohli realizovat své geopolitické aspirace vůči Ukrajině nebo Rusku bez EU v zádech. Samotné členství v NATO k tomu nestačí.

Otázkou tedy není, zda má EU budoucnost, ale v jaké podobě bude existovat. V tomto smyslu je ovšem budoucnost EU ohrožena. Brexit je příkladem hrozby nacionálního konzervatismu, který je na vzestupu i v dalších zemích západní Evropy, ve Francii třeba Marine Le Pen, v Nizozemí Geerd Wilders, v Německu Alternativa pro Německo. V Británii tento nacionalismus krajní pravice uspěl z důvodů pochopitelných - tradice izolacionismu, ale i nepochopitelných - omezenost Davida Camerona a jeho konzervativců. V kontinentální Evropě se tedy povede zápas o to, zda proevropské politické elity dokáží tuto nacionální krajní pravici udržet na uzdě nebo nikoli. Podíváme-li se na prezidentské volby v Rakousku, vidíme, že je situace docela nadějná. Horší je to v případě zmiňované hrozby nacionálního konzervatismu ve střední Evropě. Postkomunistické společnosti jsou mnohem více otřesené z dosavadního vývoje a jejich politické elity se nebrání žádné krajnosti, jelikož neznají demokratickou hodnotu reformního kompromisu mezi levicí a pravicí. Slabost italského bankovnictví a marginalizace Řecka jsou příklady další hrozby, tentokráte ekonomické, kterou je nemožnost společné hospodářské, neřku-li sociální politiky v EU. Tato hrozba ale není smrtelná, protože se s ní EU učí žít od samého začátku a postupuje v tomto směru vždy pokusem a omylem. Suma sumárum však EU ve stávající podobě není udržitelná. Uvedené hrozby si vynucují změny. Ty však nenastanou ze dne na den, ale dojde k nim v politickém zápase o budoucnost Evropy, který je ostatně již v chodu.

Kteří politici jsou dobrými příklady "machiavelismu" v evropské politice?

Samozřejmě záleží na tom, co pod „machiavelismem“ chápeme. V nejběžnější představě je to amoralismus v politice. Politiků, co lžou a kradou, se jistě najdou spousty. Lze jen doufat, že si k nim najde cestu policie. Toto pojetí „machiavelismu“ je ovšem omezené a povětšinou slouží k planému moralizování o politice. Toto moralizování se může opírat o rozdíl „my slušní“ versus „oni nemorální“ alias machiavelisti. To v lepším případě. V horším se i pod značkou „my slušní“ najdou pořádní „machiavelisté“, jako byl třeba pruský král Friedrich Veliký, který sice porušil daný slib a ukradl „nám“ německé Slezsko, ale ve chvílích volna napsal spis „Antimachiavell“, v němž se rozhořčoval nad amorálními radami, které Machiavelli dával vladaři.

Avšak existují i pozitivnější významy „machiavellovství", které vždy nějak označují zdatného vladaře, který umí řídit stát, vede jej k velikosti, drží na uzdě protikladné společenské třídy, svou moc opírá o důvěru lidu a „v případě nutnosti umí nebýt dobrým, jelikož ví, že být dobrým ve společnosti zlých vede spíše k záhubě“. Machiavelli byl ovšem republikán, takže se z něj odvozuje též moderní republikanismus, dokonce existují demokratické výklady Machiavelliho myšlení. Vyjdeme-li ale z jeho „monarchistického“ spisu Vladař, tak se dá říci, že každý velký evropský politik, který se zapsal do dějin velikostí a slávou, má v sobě něco z „machiavellovství“. Řekněme takový Charles de Gaulle.

Jak hodnotíte zhruba čtyři roky Miloše Zemana ve funkci prezidenta?

Miloš Zeman je špatný prezident. A není to moralizování. Nemyslím, že dělá samé špatné věci. K těm dobrým určitě patří, že se vyhnul konfliktům s Ústavním soudem a soudním stavem vůbec, do kterých upadal jeho předchůdce Václav Klaus. Miloš Zeman uvážlivě spolupracoval se Senátem při jmenování soudců a skousl dokonce, že neprošel jeho Zdeněk Koudelka. O to více zabředl do jiných konfliktů, kdy škodí sobě i společnosti. Do sporu s celou akademickou obcí, až její představitelé byli ochotni proti němu demonstrovat na Staroměstském náměstí, se dostal vlastní zarputilostí kvůli poměrně věcné otázce, kdy a nakolik je výkon prezidentských kompetencí také věcí jeho vlastního rozhodnutí, která se dala vyřešit náležitým ústavním postupem. Ale nehledá se nekonfliktní prezident.

Mohou být spory, které třeba rozdělují politiku i společnost, ale „machiavellovský“ politik do nich vstupuje kvůli bytostnému zájmu státu. Když jel prezident Zeman v květnu 2015 do Ruska na oslavy sedmdesátého výročí vítězství Rudé armády nad nacistickým Německem, tak to vyvolalo pobouření u nás i na Západě kvůli ruské agresi na Ukrajině. Ale byl to čin politika, který se nebojí konfrontace, protože ví, že má důvod, který umí předložit společnosti. Ani ukrajinská tragédie nevymaže z našich dějin, že Československo v roce 1945 osvobodila Rudá armáda a že to pro českou společnost něco zásadního znamenalo. V roce 2015 bylo sporné vzpomínat na vítězství Rudé armády, ale prezident Zeman měl důvod ke konfliktu. Jenomže Miloš Zeman až příliš často nedává průchod „machiavellovské“ velikosti, ale spíše své malosti.

Většina sporů, do kterých se pouští, je z uražené ješitnosti. Jeho averze k premiérovi Bohuslavu Sobotkovi, ministrovi Lubomíru Zaorálkovi a senátorovi Jiřímu Dienstbierovi, projevující se v bezpočtu drobných podrazů a rádoby bonmotů, vyplývají především z pomstychtivosti za příkoří, které mu dotyční údajně způsobili. Až druhotně v tom lze vidět zápas o profil sociální demokracie a cestu k posilování prezidentské moci. Miloš Zeman se ovšem nejraději pouští do sporů, které již vyhrál. Celý jeho slavný boj proti pražské kavárně není nic jiného než snaha udržet při životě konflikt, který ho vynesl do prezidentského křesla, totiž střet lidový Zeman versus knížecí Schwarzenberg. Úspěch jeho příští prezidentské kandidatury závisí na tom, nakolik se mu podaří udržet tyto kulisy českých politických sporů v tomto minulém rozestavení. Zatím na tom pilně pracuje. To, že tuto rozdělovací prezidentovu taktiku odnesl jeden z největších českých demokratických intelektuálů Ferdinand Perutka, patří ke špatnostem Zemanovy politiky. V této kauze Zemanova malichernost ovšem hodně zazářila.

Když se Miloš Zeman pokusí rozšířit tento svůj zavedený politický repertoár o jiná konfliktní témata, často šlápne z bláta do louže. Když se chtěl pomstít studentům a „pražské kavárně“, že na něj na Albertově při oslavách pádu komunismu házeli vajíčka, tak si následující rok nechal Albertov 17. listopadu zablokovat pro svou prezidentskou akci. Neváhal a vyrukoval s antiimigrantskou kartou. Stoupl si na pódium spolu s představitelem xenofobního hnutí proti islámu Martinem Konvičkou a Markem Černochem, takto předsedou podobně laděné politické strany Úsvit, a společně zazpívali státní hymnu. To byl největší úpadek české politiky od komunistických časů.

"Za zhovadilou civilizační vizi naopak považuji Huntingtonovu válku civilizací. Huntington má správnou myšlenku, že státy mají širší kulturní základy, dejme tomu civilizační, a že tedy ve světě existuje pluralita politických útvarů, jež se liší podle náboženství, a tak mezi nimi dochází ke kulturním konfliktům a válkám. Jenomže tuto správnou myšlenku spojil s politickou svévolí, když politické hranice mezi civilizacemi narýsoval více méně podle geopolitických zájmů USA ve světě. Zlomyslně bych mohl říci, že si důležitou myšlenku o kulturním základu politických identit zkonzultoval s plány CIA na skryté operace v zahraničí a hned měl válku civilizací jako vyšitou." To jste sdělil Parlamentním listům v předchozím rozhovoru. Nicméně nemyslíte si, že se Huntingtonovy předpovědi plní? Při troše hysterie tedy lze z vaší výpovědi vyvodit, že geopolitcké zájmy USA ve světě jsou postupně prosazovány?

Předně, u Huntingtona vůbec nenajdeme řadu myšlenek, které jsou mnohým jeho obdivovatelům tak drahé. Huntington sice tvrdí, že války k civilizacím patří a že civilizace jsou definovány hlavně nábožensky, ale z toho nevyplývá, že některé civilizace, natož náboženství, jsou samy o sobě válečné. Takže například antiislamisté, kteří varují, že islám je válečné náboženství, protože je takový korán, se na Huntingtona odvolávají omylem. Falešnost Huntigtonova konceptu kulturních válek je třeba hledat jinde. Mylné je tvrdit, že válku vedou civilizace. Civilizace není politický aktér. Politický aktér, ať je to stát nebo skupina států či teroristická skupina má ovšem svou kulturní, možná dokonce náboženskou identitu. Ale civilizace, natož náboženství není aktér. Ten se může nanejvýš s pomocí těchto znaků identifikovat v politických a vojenských konfliktech, do kterých se dostává, ale příčiny těchto konfliktů vůbec nemusí být civilizační nebo náboženské. Lze dokonce říci, že náboženství může naopak sloužit jako zástěrka jiných zájmů.

Dále Huntington tvrdí, že k válečným konfliktům dochází na hranicích mezi civilizacemi a hlavní zlomové linie možných konfliktů sám rýsuje. To je další jeho omyl, protože tyto hranice stanovuje svévolně. Prostředkem Ukrajiny například vede hranici mezi západní civilizací a civilizací pravoslavnou a zdálo by se, že tak příkladně vysvětluje tamní válku mezi Ruskem a Západem. Jenomže ani pro Rusko, ani pro Západ není tato civilizační interpretace válečného konfliktu přijatelná. Navíc nábožensky vzato je rozdíl mezi pravoslavím a katolictvím menší než mezi katolictvím a protestantstvím. Narýsujeme proto nové válečné linie v Evropě? Když se podíváme na štěpící linii v EU, třeba mezi „novými“ a „starými“ demokraciemi, tak rozdíly mezi protestantstvím a katolictvím v tom nehrají žádnou roli. Anebo Huntingtonova islámská civilizace, to je další příklad omylu. Válka na Středním východě je děsivá, ale sotva lze popřít, že islámská civilizace v těchto konfliktech je rozdělena, neboť zde mimo jiné spolu válčí šíité a sunnité. Jsou tedy dvě islámské civilizace, které jsou ve válce? U Huntingtona odpověď nenajdeme.

Skrývají se tedy za civilizačními válkami hlavně strategické zájmy USA? Takto bychom ale jeden omyl nábožensko-civilizační nahradili druhým omylem americko-imperiálním. Nicméně je pravdou, že Západ je spíše než nábožensky a kulturně definován politicko-strategicky. Zprvu výsledky druhé světové války a potom také pádem komunismu. Po druhé světové válce USA zůstaly vojensky a politicky v Evropě a vznikla tak západní aliance, která čelila komunistické moci Sovětského svazu na Východě. To bylo za studené války, která ale skončila a východní komunistický blok se rozpadl. Poté však namísto multilateralismu v mezinárodních vztazích, o němž mnozí hovořili, zavládl spíše americký unilateralismus. Moc Spojených států byla ohromná. Na pořad dne se dostal neokonzervativní projekt nového amerického století (PNAC), takže se NATO rozšiřovalo na postkomunistický východ a invaze do Iráku měla pomoci řešit konflikty na Středním východě pod americkou patronací. Nyní zjišťujeme, že toto geopolitické rozšíření západní moci narazilo na své meze a na zlomových liniích se objevují válečné konflikty, které se teprve musíme naučit řešit jinak než dosud. Nelze však jednoduše tvrdit, že příčinou těchto konfliktů je expanze Západu. Spíše se ukazuje neschopnost západní aliance tyto konflikty zvládat tak, jak by si představovala. Ani Západ není všemocný a musí počítat s tím, že bude konfrontován s možným nepřátelstvím.

Jak vnímáte fakt, že je třeba Čechům vyčítána hysterie z uprchlíků, přičemž jich přímo u nás ze Středního východu moc není. Stejná hysterie vládne z nástupu Donalda Trumpa do Bílého domu, přitom teprve dává dohromady administrativu. Proč jsou lidé tak hysteričtí kvůli věcem, které zatím neexistují? Dělají to média?

S tou naší hysterií je to trochu zamotanější. Předně, nejedná se primárně o hysterii. Copak je hysterie z budoucnosti? Hysterie, to je zmatená reakce na to, co se stalo, a neschopnost v dané situaci racionálně a smysluplně jednat. V případě uprchlíků v Evropě a zvolení Trumpa prezidentem ve Spojených státech amerických se ovšem mnoho věcí stalo, ale naše antiimigrantské nebo protitrumpovské emoce se neorientují na to, co je, ale na to, co přijde. Tedy máme strach z budoucnosti. A tak se nám v hlavě honí různé obrazy toho, co se stane. Jeden antiimigrantský obraz děsivější než druhý: povraždí nás, postaví nám všude mešity, znásilní naše ženy. Takový strach je vskutku silný motivační faktor. Jak to v kostce shrnula šedá eminence Bloku proti Islámu Jana Volfová: "Občané nám dají hlas jenom ze dvou důvodů, buďto očekávají zisk, nebo mají strach." Vskutku tedy, na strachu se dá v politice stavět a dá se také dělat byznys v novinách. Potom tolik nevadí, že uprchlíků u nás moc není a příliš k nám nechtějí. Obraz strachu ale musí být působivý a vyvolaný pocit hrozby eminentní.

Přitom strach z budoucnosti je normální, protože vskutku nevíme, co přijde, a jsme tak vystaveni nejistotě. Může to skončit třeba špatně, ale možná také dobře. Tato nejistota však není spojena s hysterií, protože neničí schopnost člověka smysluplně jednat, racionálně uvažovat o možnostech a hledat rozumné řešení podle svých zásad a dosavadních zkušeností.

Myslím tedy, že kvůli nástupu Donalda Trumpa nevládne hysterie, ale spíše obava, protože vskutku nevíme, jaká bude americká politika. Ta se určitě změní. Není divu, že se obáváme jak. Trumpovy výroky z prezidentské kampaně působí hrozivě. Leč platí, že americký prezident je mocný, ale není všemocný. Neméně totiž působí kontinuita institucí, na které je odkázán, a také tradice americké společnosti, která zatím vždy dokázala vybrat zatáčky na cestách, na které ji politici zavedli. Takže máme rozumnou naději, že tuto nejistotu zvládneme.

Horší je to se strachem z uprchlíků v Evropě. Tady je bohužel strach z budoucnosti už propojen s hysterií, takže občas už ztrácíme schopnost posuzovat situaci v souladu s našimi zásadami a dosavadními zkušenostmi. Až příliš mnoho dokladů můžeme najít pro potvrzení toho, že taková hysterie vskutku probublává v české společnosti. Nutno říci, že zatím hlavně na jejích okrajích. Hodně politiků se pokusilo na této vlně zasurfovat, ale žádná krajní nacionalistická pravice zatím příliš neuspěla. Přesto lze říci, že xenofobní nálady jsou vážným problémem české demokracie, zvláště když se ukazuje, že naše polistopadové politické elity se neštítí žádné krajnosti a chybí jim schopnost hledat demokratická řešení, která by vycházela z reformního kompromisu pravice a levice, který je v základech poválečné západní demokracie.

Už i Angela Merkelová řekla, že s uprchlíky mohou do Evropy přijít islámští radikálové. Nezvýší se jejich počet po rozbití Islámského státu a nepovede to k "fašizaci" Evropy?

Nikdo nepopíral, že s uprchlíky mohou do Evropy také přijít islámští radikálové. Ty je třeba odhalit, případně potrestat a Angela Merkelová je určitě poslední, která by proti tomu něco namítala. Uprchlík je ovšem mnohem širší kategorie lidí, než je islámský radikál. Po děsivých zkušenostech z válek jsou navíc uprchlíkům přiznána elementární práva, vždyť jsou to pořád lidé v ohrožení a nouzi. K pilířům křesťanské civilizace, kterou přece chceme hájit, patří zásada, která je v sekulární době vtělena do mezinárodních dohod, jež podepsalo nejen Německo, ale také my. Totiž zásada, že druhý člověk není dopředu nepřítelem, dokud něco nepřátelského neudělá. Angela Merklová a další proto popírali hysterické tvrzení, že uprchlíci jsou předem dáni jako islámští radikálové, kteří přichází islamizovat Evropu. To je blud. Elementární znalost cest islamizace říká, že k islámské radikalizaci nedochází na útěku po silnici mezi Budapeští a Berlínem, ale probíhá jednak ve válkami rozvrácených státech Středního východu, ale také v islámských komunitách v Evropě, které jsou zde již zabydlené z minula, ať je ta minulost postkoloniální nebo jiná.

„Fašizace“ Evropy by znamenala, že většina našinců zanevře na demokratické západní tradice, odepíše liberální demokracii a bude usilovat o nastolení nacionalistických režimů krajní pravice, jaké se objevily v Evropě v krizových letech po první světové válce. Nyní vidíme, že posilují nacionalistická xenofobní hnutí a ke slovu se dostávají nové politické elity, které hodlají rozložit EU a rozjíždějí nejrůznější varianty konzervativního nacionalismu. Ten se bohužel může stát nějakou soft verzí případné „fašizace“. Těžko říci, že nic takového nehrozí.

Vnímáte možné spojení Donald Trump a Vladimir Putin jako hrozbu pro Evropu?

Nechápu, proč by spolupráce Spojených států amerických a Ruska měla být hrozbou pro Evropu. Copak je bezpečnost Evropy založena na nepřátelství k Rusku? Někteří si to možná myslí, ale spíše platí, že evropská bezpečnost se bez spolupráce s Ruskem neobejde. V historii tomu tak ostatně vždy bylo. Od druhé světové války je ovšem také jasné, že bezpečnost Evropy závisí na spojenectví se Spojenými státy americkými a na přítomnosti USA v Evropě. Je to taková trojčlenka, která má několik špatných řešení, ale má také dobré řešení, které by mohlo vyhovovat všem, takže je otázka, proč k němu nedojít. Když se to nepodařilo Obamovi s restartem, tak to třeba půjde lépe Trumpovi, ale hodně záleží na Evropě samotné. Rozparcelovaná a skupinovými zájmy rozdělená Evropa může jenom ztratit.

S jakými pocity hledíte do příštího roku?

Je příliš mnoho věcí v sázce, takže je to jedna velká nejistota, ale zatím není třeba propadat hysterii, ani v domácí politice, ani v EU a ani v případě Trumpova prezidentství v USA.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.