Uznávaný psycholog Brančík: Na teroristické útoky si nesmíme zvykat. To by byla naše zkáza. Lidé by měli...

Bohužel se v Londýně ve středu odehrál další z řady teroristických útoků ve jménu islámu, respektive radikální islámské ideologie. Je podle vás stále udržitelná konstrukce těch, kteří říkají, že teroristické útoky nemají s opravdovým islámem nic společného, že jde pouze o činy radikálů?

Drtivá většina těchto útoků stojí na náboženství – nebo dnes už spíše na politické ideologii – islámu. Tam je myšlenkový filozofický základ. Pochopitelně můžeme říci, že nedělají tak radikální útoky všichni muslimové. To je samozřejmé. Oponenti budou namítat, že dříve útočila třeba IRA. Ale v této míře to nemá obdoby. Myšlenkovým podhoubím těchto útoků je islám. Pokud si to takto nepojmenujeme, nemáme šanci se proti tomu bránit.

Zaznamenal jsem váš názor, že islám má v sobě ten radikalismus zakódovaný, což mnoho muslimů neaplikuje v praxi, ale kdo chce, může si to z něj vzít. Je to podle vás takto?

Jsme přesvědčen, že to tam nějakým způsobem zakódované je. Můžeme se hádat, jestli existuje gen radikalismu, či nikoliv. To já netvrdím. Tohle ještě nevíme. Naše psychika je ale nějakým způsobem kódována. Zcela prokazatelně v sobě neseme rysy třeba myšlení člověka paleolitického dva a půl milionu let zpátky. Čili nějakým způsobem je to ukotveno v naší psychice, některé naše formy myšlení. Zakódovaný radikalismus je tam v tom smyslu, že kdo si přečte zběžně nějaké úryvky islámu, na radikalismus narazí v míře, v jaké v žádném jiném náboženství obsažený není. Je to tam. Jsou, dejme tomu, citliví, když někdo neuznává nadřazenost islámu, a podle toho jednají. Tvrdě a radikálně. Jak vůči nám, nevěřícím, i vůči svým lidem. Známe příklady, že odpadlictví od víry je přísně a drasticky trestáno. Nějakým způsobem to musí být zakódováno.

Je náhoda, že tento útok se odehrál přesně rok po atentátu v Bruselu, nebo by to mohl být záměr?

To je už dost spekulace. Pokud bych uvažoval jako potenciální terorista, tak přesné výročí by pro mě mělo význam symbolického vzkazu, poselství, které dává mému činu zvrácenou přidanou hodnotu. Ve smyslu poslouchejte, vy bezvěrci, my vámi opovrhujeme a myslíme na vás, nezapomeňte na to. Tady máte důkaz, že jsem si dal záležet, aby to bylo v určitý den. Jestli takto opravdu uvažoval, ale nemohu samozřejmě říci.

Jak bude reagovat většinová veřejnost, normální člověk. Bude si stále říkat, že je to problém jen pár zfanatizovaných jedinců, kriminálníků, zatímco spousta muslimů žije řádným životem, nebo se to v nich zlomí a zatvrdí se?

Pokud tyto atentáty budou pokračovat – a myslím, že pokračovat budou – lidé budou nuceni změnit myšlení. V některých zemích to začne být ve smyslu buď my, nebo oni. Začnou si uvědomovat, že je něco velmi v nepořádku. Základní povinností vlády je bránit své obyvatelstvo. Jestli vláda není schopná se k tomu takhle postavit, obyvatelstvo to začne vyhodnocovat podle svého. To se tak dělo v dějinách vždycky. Když vládnoucí vrstva selhala, začali to řešit lidé sami. Protože jim nic jiného nezbývalo. Toto je obrovské nebezpečí. Politici, pokud ještě mají zbytky zdravého rozumu, měli by je zmobilizovat a podívat se na to z jiného pohledu, než jsou zvyklí.

Pokud budu žít v Paříži, Londýně, Bruselu, mohu si postupně na teroristické útoky zvyknout? Je něco takového možné?

Čistě teoreticky je lidská psychika schopná zvyknout si na velké změny, přizpůsobit se, adaptovat se. Je ale důležité, zda je tato adaptace ku prospěchu dalšího vývoje, nebo ne. Varuji ale. Na toto si nezvykejme. To by nakonec dospělo ke stejnému bodu, když řekneme – člověk si nakonec zvykne i na šibenici. Pokud si zvykneme, bude to naše zkáza. Zvykat si nesmíme. Je důležité pojmenovávat naše obavy z možné budoucnosti, z možného vývoje. Takzvaně anticipovat. Kdo neumí rozumně předvídat, nemůže si přece sednout ani za volant auta. Rozhodně si nezvykat. Ale rozumnou formou v mezích zákona proti tomu bojovat. Vytvářet tlak na politiky – kterým se ještě nerozsvítilo – aby se jim v hlavě začalo rozsvěcovat.

Přeživší teroristických útoků či jejich svědci zažívají často následně trauma projevující se úzkostmi, poruchami nálad, nespavostí až depresí. Může se pocit úzkosti přenést v určité formě i na celou společnost?

Na celou společnost se úzkost rozšířit nemůže. Pouze na určitou část společnosti. Ale pozor. Na další část společnosti se může rozšířit hněv. Nejsou všichni tak nastaveni, že podlehnou. Nemají všichni tak křehkou psychickou strukturu, že se sesypou. Někteří tomu začnou čelit. Ale to, že se šíří obavy, úzkosti, strachy, vím intenzivně z mé každodenní praxe. Klienti, kteří přicházejí na psychoterapii, o tom spontánně mluví. Je to celá škála od obav, náznaků úzkosti až po masivní úzkosti, poruchy spánku. Je zasažena kvalita života těchto lidí. To je další důležitá kapitola, na kterou chci upozornit. Politici pořád říkají – musíme bojovat proti terorismu. Myslí tím velké hrozné teroristické akce. To je ale jen ta viditelnější část. Musíme vidět to, co může zkazit kvalitu našeho života na celé generace dopředu.

Takže někteří lidé u nás, respektive u vás v Brně, propadají úzkostem z teroristických útoků v Paříží, Bruselu či Londýně?

Jednak z těch útoků, ale i ze zpráv. Nezapomínejme, že populace je již velmi informována. To myslím jako lehkou ťafku na naše mainstreamová média, která si myslí, že jsou jediným zdrojem pravdy. Nejsou a už nebudou. Tyto obavy a pocity zhoršené kvality života nejsou jen reakcí na teroristické útoky. Ale i na to, že lidé vnímají, že v jiných částech Evropy už se v mnoha oblastech pokazila lidem kvalita života natolik, že musejí opouštět svoje domovy. Prodávají pod cenou své domy, když někde blízko vznikne no go zóna. Toto se opomíjí. Je to ještě nebezpečnější než teroristické útoky.

Byl to další útok autem. Proč se teroristé uchylují k tomuto prostředku? Má to nějaký psychologický význam?

V násilných činech se často objevuje fenomén nápodoby. Když je nějaký sériový vrah, tak se stává, že se objevuje někdo, kdo ho napodobuje. Z psychologického hlediska to takto funguje. Z čistě technického se to samo nabízí. Auto je snadno dostupná vražedná zbraň. Na co shánět a utajovat výbušniny, když stačí někde ukrást auto.

Terorista také zabil nožem neozbrojeného policistu. V Británii je neozbrojená policie tradicí. Ale jak je to z psychologického hlediska? Takový policista je přece pro teroristu potenciálně snadný terč? Nemělo by držení zbraně u policisty alespoň částečně pro teroristu odstrašující efekt?

Samozřejmě. Co je to potom za policii, když nemá zbraň. Vzpomínám na scénu z kultovního filmu se Sylvesterem Stallonem, kdy v takové ideální společnosti napadení policisté ve chvíli, kdy je násilník ohrožuje zbraní, křičí – Ale na to jsme nebyli vycvičeni. To je to samé. V tomto smyslu musejí být policisté traumatizováni, že nejsou nachystáni na extrémní situace. Jaký to pak může mít dopad na obyvatelstvo, kterému je vštěpováno, že mají spoléhat na policisty. Neozbrojený policista může být dobrý před školkou, když bude převádět děti přes silnici. Ale to je tak všechno. Pevně doufám, že se lidé v Británii probudí a budou požadovat, aby se věci vracely do normy.