Před pár dny uplynulo šestadvacet let od 17. listopadu 1989. Vy jste v té době coby student na FF UK vedl stávkový výbor a poté i Studenskou radu, takže jistě každoroční vzpomínky na toto datum vnímáte osobněji. Mám pocit, jako kdyby tyto události byly v loňském i letošním roce upozaděny. Letos se protestovalo proti uprchlíkům, v roce 2014 zase s červenými kartami proti prezidentu Zemanovi. Není to škoda?
Samozřejmě by bylo lepší, kdybychom si v tento den byli schopni připomínat, že svoboda a demokracie nejsou vůbec samozřejmé a že už 26 let můžeme beze strachu z následků dokonce i nahlas nadávat. Jenomže migrační vlna a šílené činy šílených lidí jsou atributem naší doby, těžko je opomíjet. Politici to dobře vědí a vlastně jen profesionálně využívají prostor, který jim média v tomto směru ochotně poskytují. Zviditelňovat se ale prostřednictvím nenávistných proslovů zrovna 17. listopadu je hodně nevkusné. Tento den je přece spojen spíše s hesly jako „nejsme jako oni“ nebo „pravda a láska zvítězí (možná jednou) nad lží a nenávistí“.
V době loňských oslav 17. listopadu vzbuzoval prezident kontroverzi kvůli svému údajnému příklonu k Rusku a Putinovi. Dnes jsou mu zase jistými kruhy vyčítány až příliš radikální postoje vůči uprchlíkům a muslimské komunitě vůbec. Jaký názor na toto téma máte vy?
Předně doufám, že názory, jež kladou rovnítko mezi islámem a terorismem, jsou v menšině, protože jsou zjednodušující a nesprávné. Obecně rozumím tomu, že jsou lidé proti migraci a mají z ní strach. Chápu, že si většina lidí hájí svůj příbytek a nechce, aby se mu do něj nastěhoval kdokoli cizí. Škoda jen, jak krátkou paměť máme. Ve druhé polovině dvacátého století také hodně lidí utíkalo, a zdaleka ne všichni z čistě politických důvodů.
Podobné srovnání se dnes často zmiňuje. Není tady ale zásadní rozdíl v tom, že Češi a Slováci měli kulturně i nábožensky k Francouzům, Britům, Němcům nebo Švédům mnohem blíž? Současní uprchlíci z Iráku, Afghánistánu nebo Sýrie přicházejí skutečně z odlišného světa. V potaz bychom také měli vzít to, že integrace zejména muslimské menšiny v západních zemích příliš nefunguje...
A je to určitě jen chyba té menšiny? Co jsme v posledních 26 letech udělali opravdu dobře směrem k naší romské komunitě? Mám nepříjemný pocit, že skoro nic. Proč? Protože se nesnažíme Romům porozumět a automaticky předpokládáme, že jejich povinností je akceptovat nejen pravidla, ale také hodnoty většinové společnosti. A islám? Žádná víra v sobě nemá zakódované násilí, jde spíše o různé formy naděje na lepší svět. Konkrétní lidé sklony k násilí jistě mají, ale rozhodně početně nepřevyšují ty slušné. V tomto smyslu ani dějiny křesťanské Evropy nejsou zrovna přehlídkou slušnosti a nenásilí.
Občas ale pozoruji, že uprchlíci neprojevují příliš porozumění pro naši kulturu. Často si lze povšimnout, že si naší pohostinnosti ani snad neváží. Projevuje se to již nyní, když vlastně do Evropy teprve přicházejí a měli by se velmi snažit udělat dobrý dojem...
Více skromnosti by asi neškodilo, pokud se rozhodnu odejít jinam a nevím jistě, jak mne tam přijmou. Ale neškodilo by ani více pochopení. Budeme ho potřebovat, protože migraci v příštích letech neznásobí jen ozbrojené konflikty, ale také měnící se klima. Naše české obavy jsou ale trochu komické, neboť málokterý uprchlík touží zůstat v České republice. Možná bychom se měli zamyslet i nad tím, proč.
A právě to je ta věc, že Evropská komise přišla s těmi přerozdělovacími kvótami. Je to vlastně nesmysl, protože jak sám říkáte, ti lidé k nám skutečně nechtějí...
Kvóty jsou nesmyslné už proto, že popírají volný pohyb osob v rámci Schengenu. To by mě opravdu zajímalo, jak by autoři těchto nápadů chtěli „přikovat“ uprchlíky v předem vybrané zemi. Já tomu rozumím spíš tak, že ta země, která dostane přidělen určitý počet uprchlíků, se o ně musí postarat v té první fázi. Musí vyřídit všechny právní a administrativní záležitosti. Jakmile by tohle bylo vyřízeno a země by souhlasila s jejich pobytem, tak je pak na tom člověku, kde se rozhodne žít. Přece tady nemůžeme vytvářet nějaké prostory ohraničené ostnatým plotem. To by také nemělo žádný smysl. Ale to je jen jeden z důkazů, že Evropa žádné smysluplné řešení zatím nemá. A mají pravdu ti, kteří říkají, že problémy se mají řešit především tam, kde vznikají, aby lidé neměli důvod odcházet. Jenže ve hře jsou stále ony dramatické změny klimatu, které by mohly zvednout miliony lidí.
Jedním z těch důvodů jsou samozřejmě neustálé násilné konflikty. Není to ale tak, že se Spojené státy i Evropa svými mnohdy necitlivými zásahy na tom všem také podílejí? Když si vybavím arabské jaro, tak západní politici na začátku neustále opakovali, že jde Arabům o demokracii. Mnozí z našich politiků vyzývali k vojenskému zásahu v Libyi. Nevypadá to ale, že by tam nyní skutečně všude zavládla nějaká demokracie, byť se ji tam neustále snažíme exportovat...
Tohle je strašně složitá otázka. Člověk, který miluje demokracii, nemůže akceptovat názor, že ten tzv. klid byl něčím extra pozitivním. Autoritativní režimy v těchto zemích a místní diktátoři ovšem drželi problémy ve svých hranicích, ale vždy na úkor svobody vlastního obyvatelstva. Každopádně to ale opravdu vypadá tak, že náš současný koncept vývozu demokracie nefunguje. Diktátory vystřídal chaos a místní obyvatelé spadli z louže do bláta. Těžko se jim divit, že chtějí pryč.
Pojďme se vrátit zpět do České republiky. Na začátku jsme hovořili o prezidentu Zemanovi, proti němuž poměrně ostře vystupují média a část občanské společnosti. Když si ale vybavím období, kdy na Hradě seděli Václav Havel a Václav Klaus, tak ani oni to neměli snadné. Je snad naší tradicí bojovat proti prezidentům?
On to každý prezident měl a bude mít těžké. Prezident je jeden člověk a je nesmírně těžké reprezentovat všechny názorově odlišné občany daného státu. Z téhož důvodu si však nemyslím, že by právě prezident měl zastávat extrémní postoje, protože ty jsou vlastní jen malé části společnosti. Neměl by to dělat ani Miloš Zeman, i kdyby měl pocit, že je to nejlepší cesta k druhému volebnímu období na Pražském hradě.
A do toho se právě o to více promítá přímá volba...
Z každého předvolebního souboje se bohužel stávají jen marketingová klání, souboj elektrického kartáčku na zuby s pastou plnou vitamínů. Čekal bych souboj idejí, respektive jejich nositelů, pro které je právě idea více než samotné vítězství. Jenže je to přesně naopak.
V posledních volbách vyústila absence idejí v politice ve vítězství projektu Andreje Babiše ANO 2011...
To ale umožnily tzv. tradiční politické strany, které na ideje rezignovaly daleko dříve, než vzniklo nějaké hnutí Andreje Babiše. On jen pochopil, že ideje už není třeba ani předstírat a vůbec se jimi nezabýval.
Z politiky se tedy vytratily ideje a v médiích se objevilo staré známé nálepkování, které známe z předlistopadového období. Ve veřejném prostoru se to přímo „hemží“ nálepkami extremista, islamofob, xenofob atd. Když dnes člověk např. nesouhlasí s multikulturalismem či přijímáním uprchlíků, tak je těmito odsuzujícími nálepkami nemilosrdně v médiích počastován...
Zapomněl jste na pravdoláskaře a pražskou kavárnu... Nálepky jsou zjednodušující, opisují se a fungují na principu tiché pošty. Na konci řady už nikdo přesně neví, co se za tou či onou nálepkou vlastně skrývá. Ve skutečnosti tvoří skuteční xenofobové v každé společnosti vždy jen nepatrnou menšinu.
No právě, ale když dnes čtu noviny, dívám se na televizi a poslouchám rozhlas, tak se mi zdá, že těch lidí je u nás nejméně padesát procent...
Demokracie je diskuse, nikoli polemika. Vzájemné osočování bez argumentů nikam nevede a nálepkování patří k polemikám, k diskusi ne.
Již zmíněný Andrej Babiš svůj volební úspěch založil na tom, že největší zlo jsou politici a hodně lidí jeho teze přijalo za své. Každý si myslí, že politik je největším ohrožením demokracie a svobody. Mně se ale zdá, že to ohrožení je víc v médiích, která mohou označovat vybrané jedince za xenofoby či používat opačné znaménko, zlikvidovat jedním článkem podnikatelskou nebo politickou budoucnost jedince i celé skupiny...
Ano, byla to politická strategie Andreje Babiše, která mu už ale nebude fungovat, protože on sám je dnes nepochybně také politikem. A masová média, jejichž část právě Babiš vlastní, mocná sice jsou, ale od nástupu sociálních sítí není jejich moc zdaleka absolutní. Na tyto změny většina médií zareagovala tím nejhorším možným způsobem, snaží se bavit už i zpravodajstvím – tzv. infoentertainment je děsivá disciplína. Ani si nemyslím, že jde o snahu ovládat, jen vydělávat.
Náš rozhovor probíhá na půdě Obecního domu, v jehož čele od roku 2012 stojíte. Před třemi lety jste říkal, že Obecní dům se od roku 2006 cíleně tuneloval a stát tak přišel i vzhledem k nevýhodným smlouvám o miliony korun. V posledních dvou letech však vykazujete každoročně zisk. Vzhledem k tomu, že je Obecní dům fakticky „státním podnikem“ a jeho činnost navíc souvisí s kulturou, nechce se tomu člověku ani věřit...
Nikoli stát, ale hlavní město Praha. Zisk vykazujeme už potřetí a rozdíl mezi našimi dnešními výsledky a výsledky hospodaření v letech 2006–2011 jsou zhruba padesát milionů korun ročně. Nechci to zjednodušovat, ale ono je opravdu základem všeho pracovat pro společnost, kterou řídíte, nikoli jen sám pro sebe.
Když může vykazovat zisk státní instituce, proč by vlastně nemohl být v zisku i celý stát? Respektive si člověk říká, proč by vlády nemohly pravidelně sestavovat plusový rozpočet? Ani po více než čtvrtstoletí demokratických vlád se však k tomuto ideálu ani neblížíme. Volí tedy Češi špatně, nebo se stát skutečně nedá řídit jako firma a „v plusu“ prostě nikdy nebude?
Stát určitě není jen „firmou“, jeho jednotlivé složky se tak ale řídit dají. Proč stát utrácí mnohem více, než vybere, přesně nevím, ale zrovna tohle zjevně netrápí ani Spojené státy. Pokud bychom chtěli stát levnější, musíme zároveň říci, co všechno nebude dotovat. A jsme zpět u idejí a politického marketingu. Kdo se chce v první řadě zalíbit voličům, určitě nebude šetřit.
V době sametové revoluce jste se, jak už bylo zmíněno v úvodu, jako student Filozofické fakulty výrazně společensky angažoval. O deset let později jste byl také jedním z iniciátorů výzvy Děkujeme, odejděte. Když tak pozorujete, jakým způsobem ovládli českou politiku samozvaní spasitelé a rozhazovační socialisté, nemáte chuť do toho všeho promluvit a vrhnout se na politiku?
Na to vám s dovolením odpovím citací Jana Wericha: „Když už člověk jednou je, tak má být tím, kým je, a ne tím, kým není, jak tomu v mnoha případech je.“
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Josef Provazník
