V jednom našem rozhovoru jste řekl: „Dnes už ale Západ mravní náskok ztratil. Rusko není totalitní, nemá už potřebu spasit svět; tu má naopak madam Clintonová. To namyšlené, drzé poučování celého světa o lidských právech od přesvědčených morálních relativistů opravdu volá do nebe. Převracejí lidskou realitu od základu naruby, nutí ve jménu svých pomatených představ o životě oslavovat sexuální perverze, s pocitem vyvolenosti a morální převahy ruší otcovství a mateřství, násilím kradou rodičům děti a tyto oficializované loupeže vydávají za skutky pravé humanity, protože věří, že děti jsou utlačované, že patří státu; a stát jsou teď zrovna oni – vpravdě výkvět lidstva. Není větší trapnosti, než když morální analfabeti arogantně kážou světu morálku. A současný Západ tu svou osvětu nejen káže, ale i vyváží. Vnucuje ji různými hrozbami, šikanou a vydíráním.“ Stojíte si za tím stále?
To, co tady popisuju, je bohužel dlouhodobý stav, který jen tak nezmizí; jeho nepřirozenost, nelidskost se vývojem spíše prohlubuje. Je totiž dobře založen tou vzdělaností, která se v rámci novověkého myšlení po staletí vyvíjela, petrifikovala a která dnešní Západ bezkonkurenčně ovládá; přímo ho definuje. Proto také nevěřím, že je EU reformovatelná. Kritéria, jimiž tuto vzdělanost hodnotím, vycházejí z filosofického realismu, jenž je protějškem novověkého nominalismu a jehož platnost ve svých knihách verifikuju. Nemám tedy, co bych na tom měnil.
Jaký je váš názor na prezidenta Zemana? V postoji k imigraci a národním zájmům je obviňován z populismu. Nejsou ale dnes takzvaní populisté typu Trumpa, Hofera, Le Penové, Orbána, AfD, Putina, Fica, Zemana a tak dále jedinými, kdo hájí přirozené zájmy „populu“, lidu, a jedinými, na koho se může bezradný občan obávající se o bezpečnost a osud sebe a svých blízkých obrátit?
K Zemanovi je možné mít celou řadu výhrad a docela chápu ty, kteří je mají; sám je mám taky. Ale v tom politicky nejdůležitějším bodě, ve vztahu k islamizaci, se projevuje jako státník. Říkat, že se v něm chová jako populista či agent Moskvy, jsou laciné, tendenční hlouposti. Má v této otázce jasný názor, umí ho i dobře argumentovat a některé své „vykřičené nectnosti“ tu přetavil v pevný, statečný postoj. Ukažte jednoho našeho politika ze zavedených stran, který se s ním v tomto ohledu může měřit. Před pár lety (nevolil jsem ani jednoho prezidentského kandidáta) jsem nevěřil, že si ho budu moct vážit.
Vždyť je ale přece ten „populista“...
Kdo je populista? Zřejmě ten, kdo nadbíhá nízkým vášním voličů a zneužívá jejich neinformovanost a naivitu. Dnes je ale situace taková, že si politicko-mediální establishment plete nízké vášně s realismem zdravého rozumu. Ten naopak v migrační krizi osvědčuje veřejnost. Elity jí zato pohrdají a dotčeně ji okřikují. Zřejmě jim vadí, že přitom odmítá jejich ideologicky „kultivované“ vášně.
Stranické sekretariáty naší (nad)národní fronty úzkostlivě drží probruselský kurz i v migrační pohromě. Přitom příkaz politbyra je jasný: řešit migraci jen na evropské úrovni! Ano, na té úrovni, kde hlavním axiomem je tvořivá nečinnost – až ke konečné kapitulaci. Sebevražedná iracionalita takového počínaní je nad slunce jasnější. Ideologické poblouznění tu hraničí s patologií. Ale našim politickým matadorům se zdá, že se zase tak moc neděje.
Psali jsme:
Někteří naši politici ale imigraci sem tam kritizují...
Někteří sice sem tam utrousí, že to Merkelová přehnala, ale na tom poslušně přestávají. Je asi pro ně nepředstavitelné, že by se extrémy měly také, a pokud možno rychle, napravovat. Šílenosti bruselské reakce na islamizaci Evropy zřejmě chápou jako nepřekročitelný přírodní zákon. Svými činy tedy na nich více méně participují. Jen přitom hrají divadlo na voliče ve V4 – možná s vychytralým povolením nadřízených. V podstatě se však alibisticky choulí k bruselskému dubisku. Řeči o vlastizradě, které jejich chování u lidí zdravého rozumu vyvolává, vnímají – bez sebereflexe, bez svědomí a v pověstné bublině mimo realitu – jako těžkou urážku.
Však se také politici etablovaných stran arogantně vymezují vůči potenciálním konkurentům; mluví o nich jako o extremistech a populistech. Je to komické a trapné zároveň. Komické, vzhledem k jejich notorickému podlézání voličům. Trapné, protože jsou díky své oddanosti Bruselu extremisty zcela jistě oni sami. Neboť rámec, kritéria a hodnoty určuje bruselské politice ideologie neomarxistů. A není snad její humanistika, v níž se vydává omyl za vyšší pravdu a morální zlo za vyšší dobro, krajně nelidská, extrémní? Naštěstí tuto otázku nerozhoduje konsenzus zmanipulovaných.
Čím dřív tedy současní političtí šíbři vypadnou z politiky, tím lépe. Až k nepřežití upovídaní, názorově omezení a duchovním ustrojením subalterní úředníci Sobotkova ražení opravdu nejsou stavěni na kritické situace, v nichž je ohrožena vlast či civilizace. Kéž by to voliči (budou-li ještě mít šanci) patřičně zhodnotili. Totéž lze přát i Americe. Říká se, že u Trumpa nevíme, co z něj vyleze. Ale to, že se mu podařilo zmobilizovat veřejnost k odporu vůči stávajícímu (politicky, kulturně i morálně) absurdnímu establishmentu, je výkon vpravdě reaganovský. Kvůli němu už stojí za to podstoupit nějaké to riziko.
Psali jsme:
Jiří Fuchs (*1947) je filosof, šéfredaktor Distance – revue pro kritické myšlení, lektor Academia Bohemica, spolupracovník Občanského institutu, autor sedmisvazkové řady FILOSOFIE (Krystal OP, Praha 1997–2007) a knihy Milosrdenství? Bez rozumu? Rozhovor o migrační krizi.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Lukáš Petřík
