Co vás vede k tomu, že se jako bývalý generální ředitel a předseda představenstva Českých drah soudíte se svým někdejším zaměstnavatelem o sedmimilionový zlatý padák, jak k tomuto sporu uvedla v titulcích většina médií?
Hned na začátku jste přesně trefil hlavní problém – já se totiž o žádný zlatý padák nesoudím. Ani nemohu, protože jsem tento nemravný „výdobytek“ okamžitě po svém nástupu na České dráhy v červenci 2013 zrušil a v žádné nové smlouvě už se 24měsíční ani 12měsíční odstupné neobjevilo. V mém případě jde o konkurenční doložku, kterou jsem dle Zákoníku práce měl stejně jako každý manažer ve vysoké funkci u Českých drah, abych nemohl po odchodu od firmy zneužít informace, které jsem tam získal. A protože České dráhy moji konkurenční doložku dodatečně zpochybnily, řeší se celá situace, bohužel, soudně.
Čím mohl váš zaměstnavatel doložku zpochybnit, proč ji tedy s vámi vůbec uzavíral?
Začátkem března 2014 mi České dráhy navrhly dohodu o rozvázání pracovního poměru, ale konkurenční doložku přitom ponechaly v platnosti. Proto jsem ji kvůli sankcím, které obsahuje, musel dodržovat. Teprve dodatečně, skoro dva měsíce po mém odchodu, ji zpochybnili. A namísto jednání se mnou dostávaly sdělovací prostředky informace o tom, jak chci po firmě zlatý padák.
Je jasné, že za takové uměle prodlužované situace je obtížné být u nás zaměstnán tam, kde je možné do procesů v dopravě mluvit. Po ukončení platnosti konkurenční doložky jsem tedy volil spíše práci pro zahraniční subjekty. A asi jsou lidé, kterým takový stav vyhovuje. Už jen zcela zpackaný převod nádraží od Českých drah na SŽDC, který České dráhy připravil nejméně o tři miliardy, by zasloužil hodit někomu na hlavu.
V úvodu jste zmínil, že jste to byl vy sám, kdo v Českých drahách zlaté padáky zrušil. To znamená, že nyní už elitní manažeři „přilepšení“ na odchodnou nedostávají?
Když jsem přišel v červenci roku 2013 podruhé do Českých drah, tak se mi strašlivě nelíbilo, že ve smlouvách vedoucích manažerů – a nejen členů představenstva – bylo až dvouroční odstupné. Když takoví lidé z funkce odešli, tak bez ohledu na to, jestli dělali dobře, nebo špatně, jestli odešli sami, nebo jestli je někdo vyhodil, dostali až čtyřiadvacetinásobek průměrného měsíčního platu na cestu, což je ten zlatý padák. A navíc si okamžitě mohli dělat, co chtěli. Proto jsem takové praktiky okamžitě zrušil, byť toto rozhodnutí dopadlo hlavně na mne, mé kolegy a všechny, co přišli po mně. Pak už si to nikdo znovu zavést netroufl.
Psali jsme:
Sáhl jste manažerským špičkám v Českých drahách ještě na nějaké požitky?
Došlo k výraznému snížení platů a jen v aparátu generálního ředitelství bylo zrušeno množství nepotřebných funkcí – celkem za 80 milionů korun ročně. A také bylo nutno okamžitě zrušit ještě nemravnější věc, než byly zlaté padáky. Vedoucí manažeři brali například tzv. příspěvek na pojištění. Ten dosahoval v čistém až 170 tisíc měsíčně. Opakuji měsíčně a čistého! Daně za ně platily České dráhy a oni ty peníze nedostávali na účet své pojišťovny, ale na svůj osobní účet.
Samozřejmě i můj plat byl v té době adekvátně snížen – namísto 520 tisíc základního platu mého předchůdce jsem měl vyměřeno 250 tisíc plus 150 tisíc nezaručené částky při splnění všech ukazatelů. Zrušení zlatých padáků tak bylo jen přirozeným doplněním všech takových opatření, samozřejmě s vědomím, že ho nebudu mít ani já. Paradoxní ovšem je, že teď jsem já označován jako lump, který něco takového po firmě chce.
Zpátky k vašemu sporu s Českými drahami. Soudíte se tedy kvůli konkurenční doložce, co na ní může být nejasného?
Stejně jako všichni jsem měl v Českých drahách konkurenční doložku. To je smlouva upravená Zákoníkem práce, kterou podepisují manažeři, pokud by mohli informace, které mají, proti firmě zneužít, až od ní odejdou. To je zvlášť důležité u podniků, které obchodují, což je klasicky případ Českých drah. Ze Zákoníku práce zodpovídá vedení firmy, žádná dozorčí rada, za to, že všichni, kteří přijdou do styku s citlivými informacemi, podepíší konkurenční doložku. Ta říká, že když odejdou od firmy, tak pokud na tom bude firma trvat, oni nesmí po dobu nejvýše dvanácti měsíců pracovat ve stejném oboru. Tedy nesmí dělat pro nikoho, u něhož by mohli nabyté informace, pokud jsou ještě aktuální, zneužít. Zákoník práce za to stanovuje jednu kompenzaci a jednu sankci. Sankci v případě, že ten, kdo konkurenční doložku má, odešel od firmy a nedodržel ji, pak musí firmě zaplatit dvanáctkrát průměrný měsíční výdělek.
Pokud ji ale dodrží a firma na té konkurenční doložce trvala, tak kompenzaci za to, že nesměl pracovat ve svém oboru, musí vyplatit firma, a ta se k tomu v mém případě dodatečně nehlásí.
Proč tedy vedení Českých drah při vašem odchodu raději konkurenční doložku nevypovědělo?
Ta možnost tam byla, ale neudělali to, trvali na jejím dodržení a dokonce to výslovně zmínili v dohodě o rozvázání pracovního poměru. Mně tedy nezbývalo nic jiného než ji dodržet. Dohodu o rozvázání pracovního poměru jsem podepsal, protože jsem chtěl odejít co nejdříve. V té době se v dopravě pracovalo velmi obtížně, když v čele rezortu stál ministr, který se v zásadě proslavil jen tím, že udělal naprostý personální chaos ve všech podřízených organizacích.
I když se i za půlrok mého působení podařila spousta věcí, dál se pracovat nedalo. Mrzí mě spíš, že značná část práce přišla posléze vniveč, například u Carga, které se během šesti měsíců podařilo dostat ze ztráty a získat pro další rok mnoho nových obchodů. I převod nádraží byl během pěti měsíců připraven až do podoby návrhu smlouvy o převodu, přičemž tržní cena doporučená stanoveným znalcem překročila šest miliard korun. O paskvilu, který je z převodu po dalších dvou letech dnes, už jsem se zmínil.
Měli jste tedy uzavřenou dohodu, že nebudete rok pracovat u konkurenční firmy a pokud to dodržíte, vyplatí vám České dráhy zmíněnou kompenzaci. Na čem se tahle vcelku jasná záležitost zadrhla?
Dohodu o rozvázání pracovního poměru jsem dostal od ČD hned po návratu z dvoutýdenní dovolené a podepsal jsem ji bez jakéhokoli handrkování. Vzdal jsem se všech výdobytků, na něž jsem měl nárok. Mohl jsem tam ještě tři měsíce strašit a být placen, ale to jsem nechtěl, vzdal jsem se raději tří měsíčních platů a odešel. Po dvou měsících platnosti té konkurenční doložky mi přišel dopis od předsedy dozorčí rady, který mi sdělil, že jsou pochybnosti o tom, zda je moje konkurenční doložka platná.
Proč mi ji tedy při odchodu nezrušili a naopak ji výslovně potvrdili v jimi navržené dohodě o rozvázání pracovního poměru? Mohl být klid a mír a já mohl bez přerušení pracovat v oboru, kterému možná trochu rozumím.
Jak tedy vůči vám postupovalo vedení Českých drah poté, co u dozorčí rady vznikly pochybnosti o platnosti konkurenční doložky?
Ještě bych chtěl připomenout, že ten dopis, v němž mi předseda dozorčí rady Milan Feranec psal, že jsou pochybnosti o konkurenční doložce, byl odeslán na konci dubna 2014 v době, kdy už doložka skoro dva měsíce platila. Oznamoval mi v něm, že do konce dubna dozorčí rada rozhodne, jestli platí, nebo neplatí, a sdělí mi to. Do dneška jsem však žádné sdělení od předsedy dozorčí rady i přes několikeré urgence nedostal. Ani to ovšem druhé straně nebránilo, aby do médií vesele nevyprávěli nesmysly. Novinám vysvětlovali, jak Zelený chce zlatý padák a oni se pevně rozhodli, že mu ho nedají.
Víte, proč vám předseda dozorčí rady za ty více než dva roky neodpověděl?
O tom nehodlám spekulovat. Možná proto, že dozorčí rada, která rozhoduje notářsky ověřenými usneseními, vůbec o platnosti doložky nerozhodla. Dodnes mi to připadá přinejmenším neslušné. Ale jeden z mých dlouholetých kamarádů, který se pohybuje v mediální oblasti, k tomu před nedávnem podotkl: „Tady nejde o žádné peníze, oni tě potřebují odstavit, potřebují se tě zbavit, abys do toho nemohl mluvit.“ Tak důležitý určitě nejsem, ale sám jsem na žádné rozumné vysvětlení nepřišel.
Jaké bylo to právní stanovisko, na které se dozorčí rada odvolává?
České dráhy dnes argumentují tím, že konkurenční doložku měla schvalovat dozorčí rada a já jsem to měl vědět. Ovšem problém je v tom, že konkurenční doložku dozorčí rada schvalovat nemůže. To není odměna, to je závazek toho člověka, že něco nebude dělat. A za to je stanovena oboustranná kompenzace, nikoli odměna. Navíc je to atribut ze Zákoníku práce, čili za to odpovídá vedení firmy, žádná dozorčí rada.
Přitom moje konkurenční doložka byla sjednaná jako všechny předtím, všichni mí předchůdci i všichni členové představenstva měli stejnou, kterou s nimi uzavřelo vedení firmy. A s tou doložkou nakládaly vždy České dráhy jako s platnou. Buď ji vypověděly při ukončení pracovního poměru, což bylo ve většině případů, nebo na ní trvaly.
Lze tedy váš soudní spor ve skutečnosti interpretovat jinak, než zaznívá z jiných médií, že bojujete o zlatý padák, tedy že vám České dráhy na rok zakázaly pracovat v oboru, odmítají vyplatit kompenzaci, ale svým způsobem znemožňují uplatnění ve vaší profesi i nadále?
Dostal jsem se do celkem absurdní situace – České dráhy dodatečně zpochybnily konkurenční doložku, kterou jsem musel dodržet, jinak bych musel zaplatit dvanáctkrát 600 tisíc. Musel jsem ji dodržet jen proto, abych nemusel firmě, která se ke mně chová velmi nemravně – řečeno slovy klasika, všimněte si, jak jsem tolerantní – ještě platit šílenou pokutu. Ale já nepatřím mezi lidi, kteří couvají před lumpárnami, nedělal jsem to nikdy, ani teď k tomu nevidím důvod. Z toho, že se vše musí řešit soudně, však radost rozhodně nemám.
Pro mě je však na celé situaci nejvíce úsměvné to, že já bych i bez konkurenční doložky nikdy proti Českým drahám nekonal. Strávil jsem na železnici – od železničního učiliště až po poslední vyhazov z funkce generálního ředitele – krásné roky a možná jsem pomohl i udělat kus práce. A to je pro člověka mnohem větší závazek, než nějaká hloupá konkurenční doložka.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
_profil_top.jpg)
