Dimun: Zruší Ústavní soud pražské volby?

Informace o možném zrušení voleb v Praze byla spojená s tím, že ruku v ruce s touto iniciativou Ústavního soudu jdou i úvahy příznivců exprezidenta Václava Havla odrazit od tohoto rozhodnutí Ústavního soudu vznik nové politické strany.

Vzhledem k tomu, že se informace o zrušení pražských voleb periodicky objevovaly již několik týdnů a také - nezastírám - jsem v době předvánoční měl jiné starosti, informaci jsem si neověřoval a vzal jsem ji pouze v potaz. S ohledem na některé výroky možných hlavních aktérů takového vývoje, které následovaly po Novém roce, jsem dospěl k závěru, že se nemusí jednat pouze o nepodložené spekulace. Pokusím se nastínit důvody, které mne vedou k závěru, že se zvyšuje pravděpodobnost dalšího přelomového a bezprecedentního rozhodnutí Ústavního soudu.

Olomouc není Praha

Jedním z hlavních argumentů pražských politiků ODS a ČSSD, kterým vyvraceli obavy o možné úspěšné ústavní žalobě, kterou v zastoupení Strany zelených, SNK-ED a Věcí veřejných podal advokát Pavel Uhl, je rozhodnutí Ústavního soudu z roku 2007, které se týkalo komunálních voleb v Olomouci. Tehdy Ústavní soud konstatoval, že rozdělení města na několik obvodů nebylo v rozporu s Ústavou. Již zmínění pražští politici vycházejí z předpokladu, že se jedná o precedens, a že by tedy Ústavní soud měl toto své předchozí rozhodnutí respektovat. Zní to logicky, ačkoliv je třeba uvést, že záleží jak na obsahu samotné stížnosti, tak i na míře podobnosti obou případů.

Z posledních vyjádření ústavních soudců se však zdá, že argument o precedentu rozhodnutí v případě olomouckých komunálních voleb neplatí. O této věci totiž rozhodoval pouze tříčlenný senát. Tento způsob rozhodování Ústavního soudu v závažných otázkách je však aktuálně předmětem kritiky ústavních soudců v čele s jeho předsedou Pavlem Rychetským, který právě otázky volební zařadil mezi případy, kdy by měl rozhodovat nikoliv tříčlenný senát, ale plénum Ústavního soudu (Rozhovor s Pavlem Rychetským pro LN z 3.1. 2011 „I já žil v iluzi, že parlament smí vše"). A ústavní stížnost na pražské volby bude podle nových pravidel rozhodovat právě plénum Ústavního soudu. Soudce zpravodaj v této věci, Jiří Nykodým, k tomu v rozhovoru pro aktuální vydání časopisu Respekt dodává: „Jde o to, aby se judikatura Ústavního soudu definitivně sjednotila a nedocházelo k protichůdným rozhodnutím. Toho lze dosáhnout jen tak, že bude jednat plénum. Nad tím už nic není." Z tohoto vyjádření soudce zpravodaje je možné dovozovat, že s rozhodnutím již zmíněného tříčlenného senátu ve věci komunálních voleb v Olomouci nejsou ústavní soudci spokojeni, nepokládají jej za precedent a budou chtít naopak precedentně rozhodnout o stížnosti na pražské magistrátní volby. Díky rozhodnutí Ústavního soudu o předčasných volbách ze září roku 2009 už víme, že Ústavní soud se necítí vázán ničím, ani legitimitou či zněním podané ústavní stížnosti, o níž rozhoduje. Tím se zvyšuje pravděpodobnost dalšího možného překvapivého rozhodnutí, které má potenciál ovlivnit politickou situaci v zemi.

Hlas lidu, hlas boží? Z rozhodnutí Ústavního soudu zrušeno...

Připočteme-li k tomu ještě výraznou aktivitu jak Václava Havla samotného, tak jemu blízkých lidí proti pražské koalici ODS a ČSSD, včetně jeho novoročních výroků o tom, že změna, kterou přinesly květnové volby je „nedostatečná", zdá se, že ani spekulace o možné nové politické straně, která by měla vzniknout na odporu vůči možným neústavním pražským volbám, jež by symbolizovaly obě hlavní politické strany, není od věci. Nechci se však připojovat ke spekulacím, že tyto úvahy jsou v součinnosti s Ústavním soudem.

Možná slyším trávu růst. Ale Ústavní soud již jednou dokázal výrazně zasáhnout do politického vývoje země a změnit tak politickou mapu, aniž by respektoval jakákoliv pravidla. Vrátím-li se pak k již zmíněnému rozhovoru s Pavlem Rychetským v LN a čtu-li tam, že „je iluzí, že by parlament byl absolutním suverénem" a že tímto absolutním suverénem je podle Rychetského v podstatě Ústavní soud, který „ je tak silný, že si musí sám klást omezení", pak chápu pražského primátora Svobodu, který z obezřetnosti úřaduje v poloprázdné kanceláři. Inu, jak přece říká ústavní soudce Nykodým, „nad plénem Ústavního soudu už nic není", tedy ani hlas voličů.

Ústavní soud nebo Výbor pro veřejné blaho?

Co může v případě rozhodnutí Ústavního soudu o neústavnosti pražských voleb nastat? Předně je celkem jedno, zda Ústavní soud volby zruší a ty se pak budou opakovat, anebo jen s větší či menší intenzitou zpochybní jejich ústavnost a tím i legitimitu. Ustavující zasedání pražského zastupitelstva ukázalo, jak jsou pražští komunální politici bezbranní vůči přesile ulice, podporované médii a pražskou intelektuální galerkou. Ti, když se rozhodnou, že je „něco špatně" a že „to tak prostě nemá být", že bojují na straně „sil Dobra" proti „silám Zla", když se navíc do jejich čela postaví symboly odporu proti komunistické totalitě, pak je jakýkoliv argument chabý a jakýkoliv odpor marný. Přesně toho se obával Jiří Paroubek, když nakonec v září 2009 odmítl rozpuštění Poslanecké sněmovny. Kdyby totiž Ústavní soud zpětně zpochybnil i tento způsob, jakým se dospělo ke konání předčasných voleb, což nevylučovaly žádné právní analýzy a naopak takový vývoj s ohledem na rozhodovací praxi Ústavního soudu předpokládaly, pak by i při volebním vítězství ČSSD byla zpětně zpochybněna legitimita jakékoliv vlády s její účastí. Je zřejmé, že by sice rozhořčený dav nevtrhl do budovy Poslanecké sněmovny, kde by se hlasovalo o důvěře vládě, či by neobsadil Strakovu akademii, ale s ohledem na míru nenávisti, která byla v médiích namířena vůči ČSSD, by obhajoba pozice ČSSD byla obtížná, ba přímo vyloučená, což ukázala sama předvolební kampaň. Je otázka, zda by se ke zpochybňování výsledků voleb z pozic Ústavního soudu nepřipojila nakonec i ODS a jediným spojencem a možným koaličním partnerem ČSSD by tak zůstala KSČM, což by podle výsledku voleb buď zcela vyloučilo vládu s účastí ČSSD, anebo by to umožňovalo jediné řešení, a to vládu s přímou či nepřímou podporou KSČM. Je možné předpokládat, že by navíc v takové pro ČSSD nevýhodné situaci KSČM stupňovala své požadavky až na samu hranu únosnosti. Už jen takové úvahy a diskuse o možné účasti komunistů na vládě by tváří v tvář výročí 20 let od listopadu 1989 vytvořily na ČSSD obrovský tlak, který by kladl vysoké nároky na loajalitu i názorovou integritu členů vedení ČSSD, o které již dnes víme, že nebyla a není nijak vysoká.

Pokud tedy Ústavní soud pražské volby jen zpochybní, zcela jistě to vyvolá další demonstrace, podporované již mnohem širším spektrem veřejně činných osobností, než již zmiňovanou pražskou intelektuální galerkou, která své politické frustrace periodicky vybíjí na různých stranických barikádách. Vzhledem k tomu, že řešení v podobě koalice ODS a ČSSD nepodporuje vedení těchto stran, a s ohledem na zisk pražské TOP09 a její politickou sílu, by tlak na politické špičky pražské koalice byl enormní. S ohledem na křehkou většinu, kterou v zastupitelstvu disponují, by bylo jen otázkou času, kdy by koalice padla.
Pokud by Ústavní soud volby zrušil a ty by se opakovaly, je možné očekávat situaci „všichni proti ODS a ČSSD", ze které by logicky profitovala primárně TOP09, ale také Strana zelených či případná jiná „nová" strana, o které již byla řeč.

Soud, který si sám „klade omezení"

Je samozřejmě možná ještě jiná varianta, totiž že by politickým špičkám došla s Ústavním soudem trpělivost a proti v pořadí již druhému mimořádnému zásahu do svobodné soutěže politických stran by se postavily a bez emocí, na základě praktických argumentů, by ulici, podporované Ústavní soudem, čelili.

Argumentů je již více než dost. Stačí se podívat na některá předchozí rozhodnutí Ústavního soudu, především rozhodnutí v tzv. Melčákově stížnosti a přečíst si k tomu disentní stanovisko soudce Musila. Aktuálně musí k úvahám o nutnosti řešit postavení Ústavního soudu vést logicky i rozhovor s jeho předsedou, Pavlem Rychetským v Lidových novinách. Považte, předseda Ústavního soudu v tomto rozhovoru říká, že „v době, kdy jsem se pohyboval v parlamentu a vládě, jsem i já - jako celý zákonodárný sbor - podlehl iluzi, že parlament je nejvyšším orgánem státní moci, jakýmsi absolutním suverénem, který má vždy pravdu. Nad ústavním článkem 9 o nezměnitelnosti základních principů demokratického právního státu jsem v té době ve vztahu k zákonodárnému sboru neuvažoval. K těmto úvahám jsem se dostal teprve na Ústavním soudu". Je otázkou, zda takové omezené pojetí vlastní (ne)odpovědnosti má být vlastní předsedovi instituce, o níž na jiném místě Rychetský říká, že „je-li Ústavní soud takto silný jako náš, musí si sám klást omezení". Jak tato omezení vypadají v praxi, prozrazuje Rychetský ve stejném rozhovoru, když popisuje, proč nemůže vést s ústavním soudcem kárné řízení, i když by to někdy bylo na místě: bylo by to totiž „lidsky složité". Místo kárného řízení pomáhá Rychetský soudcům, kteří by si jinak, být soudci obecných soudů, vysloužili kárnou žalobu, prostřednictvím odborného aparátu Ústavního soudu a tak, „aby o tom ostatní kolegové nevěděli". Podobné je to i s jediným reálným omezením, které ústavní soudci mají, totiž návrat do prostředí, ze kterého vzešli, po vypršení svého mandátu ústavního soudce. Rychetský totiž vážně uvažuje o tom, že by takový bývalý ústavní soudce měl buď dostat doživotní rentu, anebo by se automaticky stal soudcem Nejvyššího soudu, neboť podle Rychetského může být „pro ty, kdo přišli z nižších soudů a deset let zde peskovali své bývalé kolegy, návrat někdy psychologicky velmi náročný".

Jsem přesvědčen, že těch, komu tento způsob pojímání odpovědnosti a pravomocí Ústavního soudu připadá poněkud zvláštní, hraničící s úvahami totalitních vládců či členů robespierovského Výboru pro veřejné blaho, je více, než aby to vystačilo na mediální nálepku v podobě družiny oddaných stoupenců Václava Klause. A že úvahy o změně Ústavy, jejímž cílem by bylo přesné vymezení kompetencí Ústavního soudu, jsou nejen legitimní, ale mimořádně aktuální, ať již ústavní soud rozhodne o pražských volbách jakkoliv. Zdá se totiž, že mít pochopení pro některé názory Ústavního soudu i jeho předsedy začíná být „psychologicky velmi náročné".