Poslední dobou se živě diskutuje nad oprávněností zásahu občanů proti pachatelům trestné činnosti. Obsahem diskusí je sice spíše přiměřenost obrany života, zdraví a majetku v případě trvání činu, ovšem pravdou je, že tím naše občanská práva a možnosti zdaleka nekončí. I utíkající pachatel je prostě stále pachatelem a zákon nám dává právo k tomu, abychom ho prostě utéct nenechali. Tím zákonem je Trestní řád, přesněji jeho § 76, odstavec 2.
„Osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, smí omezit kdokoli, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Je však povinen tuto osobu předat ihned policejnímu orgánu; příslušníka ozbrojených sil může též předat nejbližšímu útvaru ozbrojených sil nebo správci posádky. Nelze-li takovou osobu ihned předat, je třeba některému z uvedených orgánů omezení osobní svobody bez odkladu oznámit."
Pachatele trestné činnosti považuji za obdobu škodné. A škodnou je třeba eliminovat všemi dostupnými prostředky, protože jinak se nám rozmnoží a bude škodit dál a víc. Z výše uvedené citace zákona je tedy zřejmé, že legislativní prostředky k tomu, abychom lovili pachatele na útěku od jím spáchaného trestného činu, máme. Jediný rozdíl mezi skutečným lovem a zadržením pachatele je absence usmrcení za účelem získání potravy. Můžeme ho chytit a omezit jeho osobní svobodu, které se podle mě stejně po stránce morální i po stránce elementární spravedlnosti vzdal už samotným spácháním trestného činu, aby nemohl utéct a musel přijmout odpovědnost za své konání. Fatální chybou škodné pak může být, když nepochopí závažnost situace, zastaví se a zaútočí na lovce - ohrozí lovce na životě a zdraví (tedy člověka, který se, ač třeba i sám nebyl cílem trestného činu, rozhodl nebýt lhostejný k okolí a využít svých práv na ochranu života, zdraví i majetku nejen nutně svých vlastních).
Lov škodné provází lidstvo odnepaměti. A lidé, jak známo, jsou škodnou největší. Myslet si, že škodná přestane škodit sama od sebe, je pak jednou z největších chyb uvažování řady lidí, co si humanismus pletou v takových případech tak trochu s masochismem. Zadržet i utíkajícího pachatele a předat ho policii, která v drtivé většině případů samozřejmě nemá nejmenší šanci být na místě včas, natož snad preventivně předem, považuji za čin hodný úcty a ocenění. Jistě, ne každý na to z mnoha důvodů má. Právě proto bychom si měli vážit těch, kteří se k takovému kroku odhodlají. Nikoli kroutit hlavou nebo na jejich adresu díky absenci vlastních schopností snad dokonce nadávat, ale vážit si jich. Takové lidi se já osobně nebojím nazvat dokonce morální elitou národa. Nejen pro společnost, ale zejména pro oběti udělají svým činem víc, než kdyby podlehli dojmu ve stylu „mě se to netýká" - což dnes zdá se, bohužel, činí stále ještě hodně z nás.
PS: Dodatečná informace autora pro ochránce rádoby lidských práv: V případě, že se z pachatele stane nakonec oběť lovce a je předána policii, přičemž mají oba zrovna jinou etnickou příslušnost nebo vyznání, nejedná se o rasismus ani xenofobii.
Více:
Matějka: Prezidentská milost pro K. Baštu mě mrzí. Mělo to být jinak
Nejsem přeci vrah, kaje se střelec myslivec
Postřelil zloděje, dostal milost. Nyní promluvil o hrůze a kriminálu
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Svobodni.cz
