Moje generace si bezpochyby vzpomene, že před rokem 1989 se hovořilo o tzv. socialistickém vlastnictví. V té době veškeré produkční prostředky, tedy statky, nikdo jiný než vláda nevlastnil a veškeré zboží a služby poskytovala pouze vláda. Vyjádřeno současným jazykem, byly tehdy veškeré služby, zboží a investice veřejným statkem. Při porovnání s dnešní situací, kdy vedle sebe poskytují statky jak soukromé osoby tak i vláda, a s přihlédnutím k historickým důkazům ukazujícím, že všechny tzv. veřejné statky, které dnes vláda poskytuje, byly někdy v minulosti poskytovány soukromými podnikateli, nebo tak jsou v té či oné zemi poskytovány dodnes, nelze dojít k jinému závěru, než že z hlediska subjektivistické ekonomie neexistuje žádný statek, který lze objektivně zařadit jako soukromý či veřejný. Z logiky věci je zřejmé, že existují pouze statky jako takové, bez přívlastku, přičemž naprosto všechny tyto statky mohou být poskytovány buďto vládou, nebo soukromými osobami.
Pokud bychom však chtěli sledovat morální důsledky systému, ve kterém statky poskytuje vláda a systému, ve kterém statky poskytují soukromé osoby, shledali bychom, že vláda se při této činnosti nemůže, na rozdíl od soukromé osoby, vyhnout agresi proti občanům, kteří ji volili. Jednoduše se dá říci, že agrese vlády proti nevinným občanům je základní podmínkou k tomu, aby mohla poskytovat jakýkoli statek. Amorálnost celého systému se ukáže v celé nahotě, když začneme definovat vlastnictví.
Vlastnictví je konečná kontrola a správa zdrojů. Tím kdo v konečném důsledku rozhoduje, je vlastník majetku, a to bez ohledu na zákonné fikce, které mohou svědčit o opaku. Není žádnou novinkou, že o používání tzv. „veřejných statků" rozhodují nejvyšší státní úředníci. Proto je jejich činnost vlastněním. Veřejnost žádný statek nevlastní. Pokud někdo pochybuje o tomto závěru, může se pokusit přivlastnit si pro své individuální užití svou poměrnou část „veřejného statku" a obhájit tento čin před soudem. Může se rovněž pokusit svou poměrnou část „veřejného statku" prodat. Jestliže ale nemohu nějakou věc prodat, je zřejmé, že ji nevlastním. To jen potvrzuje, že vláda si pořizuje, prostřednictvím legislativy a policie, majetek za peníze občanů, a občané jsou povinni, pod hrozbou fyzického násilí, financovat majetek jim cizích osob. Je zřejmé, že proti takovému násilí se občané nemohou chránit. Chránit svou osobu a svůj majetek je přitom nezcizitelným právem každého občana. V naší společnosti však nic takového neplatí, vláda občanům toto právo vzala. Vláda se zjevně při svém rozhodování řídí normami, které nemají nic společného s morálními principy, tedy principy spravedlnosti a principem neagrese, přijatými všemi občany za dobu trvání civilizace. Vláda se řídí normou, která říká, že kdykoli je možné nějak dokázat, že produkce určitého statku či služby má příznivý účinek na někoho jiného, ale nebyl by produkován vůbec, nebo ne v určitém množství či kvalitě, pokud by se na jeho financování nepodíleli určití lidé, potom je dovoleno použít proti těmto lidem agresivní násilí buď přímo, nebo nepřímo s pomocí vlády, a tyto osoby mohou být donuceny se podílet na nutném finančním břemenu. Není třeba dlouhého komentáře, aby se ukázalo, že tato norma se rovná tvrzení, že kdokoli může na kohokoli zaútočit, kdykoli se mu zachce. To jsou ovšem charakteristické znaky džungle, kde platí zákon silnějšího, a občan si již nemůže být jist naprosto ničím.
Každé slovo v Českém jazyce má svůj přesný věcný obsah a význam, kterému každý, kdo jazyk zná rozumí. Z výše uvedeného je zřejmé, že „veřejný statek" žádný věcný obsah nemá a nemůže mít, jelikož nic takového neexistuje. Jeho význam je však pro vládu nepřehlédnutelný. Vše ukazuje, že smyslem přívlastku „veřejný" je vytvářet u občanů dojem, že taková zvláštní kategorie statků existuje, že z veřejných statků mají užitek všichni občané, což je logický nesmysl, a že soukromý podnikatelé by je neposkytovali vůbec, nebo v nedostatečném množství či kvalitě. Proto musí přispěchat na pomoc vláda, jako ochránce občanů. Pokud by to neudělala, zřejmě by občané vyhynuli. Proklamovaný užitek veřejných statků pro všechny občany pak snižuje míru kritiky a odporu občanů proti daním, tedy proti úředně stanovené ceně, za kterou občané tyto statky musí nakupovat. Z toho všeho je zřejmé, že jediným cílem vlády je neustále upevňovat svou pozici nepostradatelnosti pro životy občanů a zvyšovat jejich závislost na vládě.
Nijak mne nepřekvapuje, že řada občanů zařadilo neexistující kategorii statků do svého běžného hovorového slovníku a nijak se nad tím nepozastavují. Není se také proč divit, když po celou dobu povinné školní docházky a dalšího stupně vzdělávání je každému z nás vtloukána do hlavy ideologie nepostradatelnosti vlády, tedy i nutná existence „veřejných statků". Jen málokdo tomuto ideologickému tlaku odolá. V jiném světle se však jeví občané, považující sami sebe za liberály, používající tuto neexistující kategorii statků jinak, než že ji odmítají z výše uvedených důvodů. Řekl bych, že si tím sami podkopávají své vlastní úsilí o dosažení právního stavu společnosti, kterou bychom mohli nazývat spravedlivou.
PS.: Přátelé usilující o morální a spravedlivou společnost posílají SMS ve tvaru SVOB na číslo 90230.
Dále čtěte:
Machač (SSO): O výdejích státu rozhoduje výše provize
Matějka (SSO): No jasně, že kradou
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Svobodni.cz
