Rouček (ČSSD): Ne všichni u nás zastávají eurofóbní názory!

V polovině ledna proběhla volba nového předsedy Evropského parlamentu a nových místopředsedů. Vy sám jste na funkci místopředsedy EP znovu nekandidoval. Namísto toho jste byl zvolen místopředsedou sociálnědemokratické frakce v Evropském parlamentu. Jak hodnotíte uplynulé dva a půl roku v čele parlamentu a jaké jste si stanovil priority pro působení v čele Skupiny S&D?

Když jsem nastupoval do vedení parlamentu, mojí hlavní prioritou bylo reprezentovat proevropské Čechy. Ne všichni u nás zastávají eurofóbní názory prezidenta Klause a české konzervativní pravice, která by nejraději posunula naši zemi mimo hlavní evropský proud někam do šedé zóny mezi vyspělou západní Evropou a Ruskou.

Po dvou a půl letech mohu říci, že se mi to podařilo. Lidé v Evropském parlamentu i v ostatních evropských institucí vědí, že si v České republice většina obyvatel přeje úzké zapojení naší země do jádra evropské integrace. Koneckonců i poslední rozhodnutí vedení Evropského parlamentu za mého místopředsednictví o pojmenování jedné z budov EP po zesnulém prezidentu Václavu Havlovi znamenala úspěšné zakončení mé snahy.

Pokud jde o priority pro působení v čele Skupiny evropských sociálních demokratů. Naše skupina čítá 190 členů a jako jediná skupina v EP je zastoupena ve všech 27 členských státech. Chtěl bych přispět k soudržnosti našeho hnutí a samozřejmě také k větší viditelnosti a silnějšímu prosazení sociálnědemokratických myšlenek. Není žádným tajemstvím, že máme nyní pouze tři ministerské předsedy z 27 států. Víme, že nejsme dnes v Evropě nejsilnějším politickým směrem. Blíží se rok 2014 a volby do Evropského parlamentu, ve kterých bychom chtěli uspět mnohem více než je tomu v současném období. Věřím, že se mi alespoň částečně mojí prací podaří k tomuto cíli přispět.

Jako místopředseda Skupiny S&D se budete zabývat zahraniční politikou v oblasti transatlantických vztahů, vztahů s Ruskem a se zeměmi východního partnerství. V Rusku probíhá řada protivládních demonstrací. Domníváte se, že se jedná o počátek demokratizačního procesu, na jehož konci bude plnokrevná demokracie s politickou pluralitou a občanskými svobodami?

Důležité je slovo proces. Budování demokracie hlavně v zemích, které historicky mají velmi malou zkušenost s demokracií, je dlouhodobý proces. V Rusku probíhá nepřetržitě již 20 let.

Podíváme-li se na věc z pesimistického pohledu, můžeme tvrdit, že v Rusku neexistuje demokracie, že přechod k plnokrevné, pluralitní a otevřené demokratické společnosti se nepodařil. Já však vývoj v Rusku přes tyto brýle nevidím. Rusové, podobně jako po druhé světové válce například Britové, si prošli rozpadem svého impéria. Rusové, stejně jako ostatní postsovětské národy, museli projít transformací. Po 20 letech můžeme říci, že nedošlo, k žádné katastrofě.

Demokracie v Rusku není demokracií, jak ji chápeme v západní Evropě nebo ve Spojených státech. Mnohdy je omezována činnost nezávislých nevládních organizací, novinářů, neoficiálních politických stran, apod. Na druhé straně však můžeme v Rusku vidět početné demonstrace za více práv a svobod, za poctivější a férovější volby a demokracii. Jsem přesvědčen, že tento trend bude pokračovat. Po dvaceti letech existence postsovětského Ruska nejsou mnozí lidé spokojeni se stavem demokracie, s fungováním společnosti a se svojí životní úrovní.

Pokud bude chtít Rusko konkurovat vyspělému Západu i východní Asii, bude muset projít mnohem hlubšími a zásadnějšími reformami než doposud. Ekonomická prosperita se nedá stavět pouze na ceně ropy a nerostných surovin. Pokud Rusko bude chtít celosvětově konkurovat, musí diverzifikovat svoji ekonomiku. To není možné bez většího přílivu zahraničního kapitálu a hlavně zahraničních znalostí, zkušeností, know-how. A to opět není možné bez vytvoření stabilnějšího, průhlednějšího a méně korupčního právního prostředí.

Pro vítěze nadcházejících prezidentských voleb bude toto jedním z hlavních úkolů do příštích let. Pokud jde o výsledek těchto voleb, myslím, že je jasný. Volby vyhraje současný ministerský předseda a bývalý prezident Putin. Otázka je s jakým rozdílem a zda již v prvním kole. V této souvislosti bych položil ještě jednu otázku. Jaké zde máme ze současných kandidátů alternativy? Je to nacionalista Žirinovskij nebo komunisté? Tyto alternativy, myslím, pro většinu Rusů nejsou přitažlivé. I z tohoto důvodu tedy zvítězí Vladimir Putin. Přese všechno současné prezidentské volby posunou Rusko o další krůček správným směrem. Tím, že probíhají demonstrace, tak i Putin musí dát na veřejné mínění více, než by dal před dvěma nebo třemi lety. Už proto, co vidí v Sýrii, Libyi a dalších zemích!

V lednu si také Evropský parlament připomněl Mezinárodní den památky obětí holokaustu za účasti izraelského ministra informací a diaspory Juliho Edelsteina. Ten ve svém projevu připomněl mimo jiné Mnichovskou dohodu a politiku appeasementu, která ve svých důsledcích vedla k holokaustu. Řekl rozhodně, že se Izrael íránskému nebezpečí postaví. Také sdělovací prostředky upozorňují v současnosti na eskalaci napětí mezi Íránem a Izraelem. Považujete vy osobně za realistický scénář, že by Izrael napadl Írán? Jaké by podle vás byly důsledky tohoto rozhodnutí?

Začnu nejprve Mnichovskou dohodou a politikou appeasementu. Tato politika se často dává za příklad toho, jak bychom věci dělat neměli, a jak bychom měli čelit jiným způsobem potenciálnímu agresorovi. Otázka je, zda toto srovnání platí přese všechno na současný Írán. Jsem přesvědčen, že nemůžeme jakýkoliv spor a jakékoliv nebezpečí přirovnávat k politice appeasementu. Koneckonců by podobným způsobem mohli argumentovat i palestinští radikálové ve svých snahách osvobodit území Západního břehu.

Pokud jde o scénář, že by Izrael napadl Írán, vyloučit, hlavně za současného politického vedení v Izraeli, nelze nic. Netanjahu, jak známo, neposlouchá rady ani přání svých nejbližších spojenců včetně Spojených států. Izraelská vláda může být v pokušení využít předvolebního období ve Spojených Státech a někdy během léta na Írán skutečně zaútočit. Otázka však je, jaké důsledky by toto rozhodnutí mělo?

Myslím, že by to nepomohlo ani Izraeli, ani Spojeným státům, ani Evropě a ani situaci na Blízkém východě. Íránská společnost, která není spokojena se svým teokratickým vedením, by se jednoznačně postavila na obranu své země a za současného prezidenta. Izrael by si ještě více znepřátelil všechny své sousedy. Stejně tak by se hněv arabského a muslimského světa obrátil i vůči Spojeným státům a Západu.

V současné době EU a Spojené státy zostřily sankce vůči íránskému režimu. Myslím, že je třeba vyčkat na účinek těchto sankcí. Íránská ekonomika je stále více oslabena. Obyvatelstvo, hlavně střední vrstvy v Teheránu a dalších velkých městech, nejsou spokojeni s vládou prezidenta Ahmadinežáda. Namísto útoku na Írán bych doporučoval zostřené sankce a mnohem větší podporu občanské společnosti a reformním silám v samotném Íránu, než se tomu děje doposud.

Česká republika se odmítla připojit ke smlouvě o rozpočtové odpovědnosti. Byl jste mezi prvními, kteří tento krok kritizovali. Jaké důsledky bude mít naše „ne“ pro EU a pro náš stát? Jak se vlastně na smlouvu o fiskální unii dívají sociální demokraté v Evropském parlamentu.

Evropští sociální demokraté jsou ke smlouvě o rozpočtové odpovědnosti velmi kritičtí, a to minimálně ze dvou důvodů. Zaprvé smlouva pokračuje v trendu pouhých škrtů. Jak je vidět na příkladu hlavně jihoevropských zemí, samotné restrikce a kolikrát nepromyšlené škrty ke kýženému cíli - snížení rozpočtových deficitů při zachování ekonomického růstu - nevedou. My, sociální demokraté, bychom vedle nezbytných úspor, také rádi viděli opatření vedoucí k ekonomické restrukturalizaci, ekonomickému růstu a vyšší zaměstnanosti. To se bohužel neděje.

Za druhé jsme též kritičtí ke způsobu, jakým tato smlouva o rozpočtové zodpovědnosti vznikla, a jakým způsobem by měla být uvedena do praxe. Upřednostňovali bychom řešení, do kterého by, v mnohem větší míře než tomu je nyní, byly zapojeny evropské instituce. Jinými slovy, aby tato smlouva nebyla postavena na mezivládním, ale komunitárním principu.

I přes tyto výhrady, však sociální demokraté v Evropském parlamentu smlouvu o rozpočtové odpovědnosti podporují. Nepochopitelné z hlediska Evropy, nejen Evropy sociálnědemokratické, je rozhodnutí české vlády nepřipojit se k této smlouvě. Česká republika, a není to jen můj názor, ale i kolegů z ostatních zemí, tímto svým rozhodnutím naprosto nic nezískala. Nezískala ani jeden jediný pozitivní bod. Naopak sama se nyní v Evropě i při budoucích jednáních izolovala. Fotbalovou terminologií bychom mohli říci, že si dala vlastní gól.

Fungování EU a jejích institucí je založeno na vyhledávání a vytváření konsensu, shody a kompromisů. Toho bohužel současná česká vláda není schopná. Obávám se, že pokud budeme v této linii pokračovat, sami se při jednotlivých jednáních vyřazujeme ze hry. Ať se jedná o podobu budoucího uspořádání v Evropě, nebo o finanční záležitosti. Sami nemůžeme rovněž očekávat nějakou podporu. Důsledky tohoto rozhodnutí pro nás budou katastrofální.

Evropská komise zastavila výplaty z evropských fondů ve výši 1,2 miliardy korun, dokud budou trvat na Ministerstvu školství ČR vážná pochybení při řízení a kontrole čerpání těchto peněz. Je skutečně ministr Dobeš tak výjimečný a nepostradatelný politik, který musí setrvat ve funkci za všech okolností?

Ministr Dobeš je výjimečný, avšak ne nepostradatelný. Je výjimečný svojí neznalostí a neschopností. V každé jiné normální zemi by se takový člověk nemohl stát ani referentem natož pak ministrem na jakémkoliv ministerském úřadě. Za současné konstelace uvnitř české vládní koalice se ukazuje, že je velmi těžké i tak neschopného člověka sesadit.

Výsledkem této politiky a neschopnosti řešit situaci pro nás bude obrovská finanční ztráta. Obávám se, že mnohem větší než 1,2 miliardy korun, která postihne české školství a potažmo celou Českou republiku. Bohužel však Josef Dobeš není výjimkou. Problémy s čerpáním evropských fondů má nejen ministerstvo školství, ale také ministerstvo pro místní rozvoj, ministerstvo dopravy a další instituce.

Zakopaný pes není jen bohužel v osobní kvalitě šéfů jednotlivých rezortů ale v neexistenci naplnění zákona o státní službě. Na ministerstvu školství máme situace, kdy se v podstatě každý čtvrt rok mění pracovníci zodpovědní za správu evropských fondů. Za této situace nemůže systém fungovat, i kdyby nově nastoupivší pracovník byl sebegeniálnější. A to ještě nemluvím o korupci.

Výsledkem tohoto stavu je situace, kdy Česká republika může na hlavu čerpat nejvíce prostředků ze všech států EU, ale ve skutečnosti se potácíme na předposledním nebo posledním místě. Unikají nám tímto způsobem už nyní desítky miliard korun.