Ziegler (KSČM): A svět dál plundruje planetu…

Svět dál plundruje planetu a ekologickou hrozbu neodvrátil – to jsou slova, která zahajují dokument OSN, v němž jsou shrnuty závěry expertů před ekologickým summitem Rio + 20. A ten probíhá právě v těchto dnech. Co lze se od něj čekat? Většina těch, kteří se ho zúčastní, zůstává pesimistická. Jak si dne vlády a hlavně světové mocnosti stojí, bude výsledkem plytká dohoda, nebo vůbec žádná dohoda. Současná světová krize, která započala finančními problémy a pokračuje problémy hospodářskými, dává tušit, že hospodářství, aby uspokojilo přehnané potřeby menšiny lidstva, dostane zelenou. Bez ohledu na to, jak bude dopadat naše životní prostředí. To je názor těch, kteří patří do té menšiny lidí na světě, jimž se žije nad poměry dobře. Bez ohledu na životní prostředí, bez ohledu na většinu, na níž se stav životního prostředí podepisuje nejhůře. Možná, že tato myšlenka se zdá, jakoby byla vytržena z programového prohlášení zelené strany. Ano, zejména v západních státech byly zelené strany řazeny k levicovému spektru společnosti tak dlouho, až se ukázala zcela pravicová zelená strana v jednom ze států střední Evropy. A politika ochrany životního prostředí dostala na frak. Ukázalo se, že chceme-li hovořit o tématu udržitelného života, je to skutečně téma levicové, nikoliv pravicové. Je levicové zejména proto, že mnoha lidem se budou zajídat taková opatření, která nepovedou k jejich vlastnímu obohacování v materiálové a peněžní oblasti, ba právě naopak.

Ale téma udržitelného života tu je a musíme ho brát nadmíru vážně, neboť blahobyt jednoho člověka (či skupiny lidí) nelze vybudovat na úkor blahobytu jiných lidí. Současné výrobní síly jsou totiž tak rozsáhlé, že spotřebují neuvěřitelné množství zdrojů, které v našem omezeném prostoru planety Země začínají docházet. Jsem si vědom toho, že nejde řešit všechno hned a teď a že se musí začít od svého vlastního prahu, od toho, co můžeme změnit sami a následně to samé požadovat po našich sousedech, spojencích, spolcích, jichž se účastníme. Z hlediska ochrany životního prostředí člověka a ostatních organismů je nutná především ochrana půdy, ovzduší a vody.

Půda za posledních padesát let utrpěla snad nejvíce, aniž by si toho mnozí povšimli. Její úbytek, nevhodné hospodaření a její nadměrné vytěžování vede, ač se zdá že máme všeho dostatek, k jejímu totálnímu kolapsu. Asi proto bude potřeba v blízkém i vzdáleném horizontu zastavit úbytek zemědělské půdy, naprosto změnit její výtěžnost a přistoupit k ní s daleko větším respektem, než je tomu dosud. Co to znamená? S úbytkem půdy bude potřeba řešit nutnost výstavby jakéhokoliv druhu. Je tady nutné dát proto prostor a naprostou vážnost územním plánům rozvoje, ve kterých bude jasně řečeno, že výstavba na tzv. zelené louce je nežádoucí, že zábory zemědělské půdy pro výstavbu jakéhokoliv druhu jsou nevhodné. S tím je potřeba řešit nejen liniové stavby, kde bychom se měli soustředit na ty rozestavěné a ty dokončit a nezačínat nové a spíše věnovat úsilí opravám a vylepšením stávající silniční sítě bez zbytečných dalších záborů. Totéž by se mělo týkat především extenzivní výstavby bydlení, tzv. průmyslových zón, výstavby energetických zařízení, těžby, zřizování skládek a velmi přísně by se mělo přistupovat k vyvlastňování pozemků pro tzv. veřejné účely. V zemědělské výrobě by měly konečně skončit dotace pro pěstování plodin, které významně ničí zemědělskou půdu, jako jsou kukuřice, řepka, slunečnice, či jejich pěstování omezit na úroveň nezbytně nutnou. Do krajiny vrátit tradiční plodiny a v průmyslových zónách se opět zaměřit na jejich zpracování. Chov hospodářských zvířat regulovat tak, aby svým množstvím neničil zemědělskou půdu. K půdě patří také lesní půdní fond. V současné době dochází v mnoha lesích k obnově lesního fondu. Rychle rostoucí dřeviny, které byly vysazovány zhruba před sto lety, by měly být nahrazovány tzv. přirozenou skladbou lesa, jak se to dělo zejména od sedmdesátých let 20. století. Vytěžené dřevo by pak mělo být zpracováváno v tuzemských, ba místních firmách a ne vyváženo surové za hranice, čímž by se také vytvářela potřebná pracovní místa. Do krajiny by se mělo vrátit sadařství s následným využitím.

Stále si stěžujeme na naše ovzduší, na vypouštění tzv. skleníkových plynů, aniž bychom důkladně znali jejich složení, působení a příčiny, proč se tak děje. Vymysleli jsme spoustu omezovacích faktorů proti znečišťování ovzduší a většina jich se minula účinkem. Stále většinou vidíme za jeho příčinu spalování fosilních paliv, najmě uhlí. Přesto si dovolím tvrdit, že největší vinu nese automobilismus a spalování uhlí je až na druhém místě. Na třetí se postupně dostaly velkochovy hospodářských zvířat a nejenom prašností či pachem, ale i nadměrnou produkcí skleníkových plynů, neboť to, co v jednotlivostech nevadí, je v množství nadměrném škodlivé. Také prach i nadměrné množství pylů z nevhodných plodin ničí ovzduší. Proto je asi nutné přistoupit v krátkém horizontu ke změně využití fosilních paliv (ať již ve velkých podnicích, domácnostech či v automobilové dopravě), rozptýlení nadměrných chovů hospodářských zvířat a změnám osevních plánů. Ve střednědobém a dlouhodobém výhledu je třeba více využívat jaderné energie k výrobě elektrického proudu, snižovat energetickou náročnost spotřebičů všech typů a také, udržet přijatelnou cenu elektrické energie, neboť, jak se zdá, přes veškeré šetření, ceny rostou, aby zajistily nadměrný zisk společnostem, elektrickou energii vyrábějícím. Obnovitelné zdroje elektrické energie používat tak, aby nezabíraly zemědělskou půdu a nebyly zdrojem nadměrné prašnosti (tj. využívat zásadně takové plochy, kde k těmto jevům nebude docházet).

Voda je nesmírně důležité medium, bez kterého život na planetě si nelze představit. Ač jsme střechou Evropy, snažíme se, ne abychom vodu u nás udrželi, ale aby co nejdříve opustila naše území. Nadměrné regulace vodních toků, nevhodné plodiny na nevhodných místech a nesmyslné zabírání a likvidace vsakových ploch ničí nejen krajinu, ale přispívá především i k záplavovým katastrofám, jejichž jsme v současné době svědky. A nesvádějme to na oteplování ovzduší. Vodu je třeba v krajině zadržet, nikoliv však formou výstavby naddimenzovaných vodních děl, ale přirozenou schopností retence půdy, v níž velmi důležitou roli hrají přirozené a lesní porosty. Také územní plány by se měly více zajímat o to, kde dochází k výstavbě jakéhokoliv druhu, neboť většina katastrof způsobených povodněmi vyplývá z umístění staveb nivách řek a potoků.

S půdou, ovzduším a vodou souvisí také biodiverzita krajiny. Bez ohledu na to, jak pracuje v současné době ochrana přírody a krajiny, je potřeba mnohem více se věnovat výuce a vzdělávání v tomto směru. Současné výukové plány se zaměřují nikoliv na poznávání přírody a krajiny (včetně člověka), ale na molekulární či atomovou podstatu přírodních problémů, což je sice chvályhodné, ale zdaleka to neumožňuje a nezvyšuje potřebné znalosti o přírodě jako celku. Razantní podporu potřebuje v tomto směru i věda, výzkum a samozřejmě následné vzdělávání. Ano, je třeba se naučit zacházet s moderními technologiemi, abychom byli připraveni na okolní svět, ale okolní svět je především ta příroda a krajina, která je základem našeho životního prostředí, našeho udržitelného života.

V úvodním odstavci článku jsem napsal, že chceme-li hovořit o tématu udržitelného života, je to skutečně téma levicové, nikoliv pravicové. Je levicové zejména proto, že mnoha lidem se budou zajídat taková opatření, která nepovedou k jejich vlastnímu obohacování v materiálové a peněžní oblasti, ba právě naopak. Ano, je levicové, neboť levice nevidí příčiny jen ve spalování uhlí, ale v sociálním rozměru problému, ve vytváření pracovních míst, ve snižování nezaměstnanosti, v péči o člověka, ve vlastnictví výrobních prostředků. Mějme to na mysli, chceme-li udržet udržitelný život. A nejen člověka.

Václav Ziegler