Současná politická krize není ústavní krizí. Zatím jen zažíváme souběh důsledků přímé volby prezidenta a rozpadu pravicové vlády na pozadí slabého parlamentu a znejistění většiny politických stran. To, že se hrají šachy s ústavní procedurou, není zatím v rozporu s Ústavou. Jen souboj silný prezident versus slabý parlament zatím prohrávají politické strany.
Většina lidí ocenila, že Miloš Zeman rychlým jmenováním vlády Jiřího Rusnoka odstavil končící nepopulární a zdiskreditovanou vládu. Výroky, že ústavní zvyklosti jsou jen idiocie, nejsou samozřejmě šťastné. Nejde ale o to být zemanofil či zemanofob. Je třeba mít jasno jak dál, aniž bychom opustili půdu ústavnosti.
Politická podpora prvního ústavního kroku Miloše Zemana je proto zatím podmínečná, jako krok tlačící na předčasné volby. Předčasné volby si zatím přeje opozice a dosud chybí potřebných 120 hlasů. Bývalá koaliční sestava věří ve svůj ústavní pokus o vytvoření vlády, tuhle variantu ale prezident Zeman obešel. Jaké je reálné rozuzlení této situace?
Mezi možnými cestami je vedle voleb na stole také nejistý osud právě jmenované vlády Jiřího Rusnoka. O této vládě lze do hlasování o důvěře mluvit spíš jako o vládě prezidentově. Protože nebyla od začátku vyjednána s politickými stranami, ale je velmi specifickým politickým nástrojem v rukou Miloše Zemana.
To, že jsou přitom ve vládě straníci, které tam vlastní strany nevyslaly, je nezvyklé, ale není to zakázané. Fakt, že stanovy většiny politických stran považují kandidaturu na veřejnou funkci za neslučitelnou s členstvím, pokud s ní nevysloví souhlas stranický orgán, je věcí příslušných stran. Otázkou je, zda se po rozklížené pravici má ještě rozklížit i levice.
Otevřené taktizování s důvěrou pro Rusnokovu vládu či s dalšími ústavními pokusy o vytvoření vlády ještě před 17. červencem se dostává do rozporu s cílem předčasných voleb. Toto taktizování ovšem přiživuje sám prezident Zeman, když tvrdí, že by měl Rusnokův kabinet vládnout až do května 2014, a současně hrozí, že druhý pokus už dá Miroslavě Němcové. Tím vlastně říká, že jeho vláda není ani neutrálně úřednická, ale vlastně ani prozatímní. Role zachránců země jí vzhledem k omezenému mandátu také moc nesedí. A přes přítomnost některých sociálních demokratů nemůže být nazírána ani jako levicová.
Protahováním životnosti vlády bez důvěry, a tedy bez parlamentní kontroly, jen z vůle ústavně neodpovědného prezidenta bychom již opouštěli půdu ústavnosti. Význam článku 68 odst. 1 Ústavy je jasný, i když Ústava dál termíny explicitně nestanoví. Myslím, že toho si je prezident vědom, a tak do hlasování o důvěře někdy počátkem srpna zesílí politický tlak na legalizaci jeho vlády.
Pokud ovšem padne podmínka předčasných voleb požadovaná opozicí (a na ty bude už v srpnu z důvodů rizika rozpočtového provizoria relativně pozdě), nebude to jednoduché. Filosofie menšího zla (raději Rusnok než Němcová) bude působit na opozici, její hlasy však stačit nemohou. Zajímavé bude proto sledovat, jak se pojem přeběhlictví u nezařazených poslanců bude proměňovat ve státotvorný akt.
Když nebudou předčasné volby, roste šance pro subjekty jako SPOZ, kterému už dnes průzkumy dávají 7 % (možná i lidovci či ANO 2011). A před volbami také působí štěpení důvěry občanů mezi razancí prezidenta a potenciálem opozice. Inklinace prezidenta k reformě volebního systému a k duchu opoziční smlouvy jsou přitom také známy.
Klíčovým problémem se stává kvalita rozpočtu na rok 2014, protože by se bez voleb musela opírat o neslaný nemastný kompromis na půdorysu současného parlamentu. Tento rubikon tandem Rusnok - Fischer na poli veřejných financí těžko překročí a levicový návrh rozpočtu od nich snad ani nelze očekávat. Ostatně v období krizového vývoje naší ekonomiky byli nový premiér i jeho ministr financí poměrně viditelně spojeni s vládnoucí pravicí.
Zatím nevíme s čím předstoupí počátkem srpna Jiří Rusnok před poslance. Co je však reálné? Vlastně jde jen o tvar nabízeného kompromisu. Sliby o tom, jak rozpočtová politika nyní půjde naproti hospodářské obnově, budou nepochybně konfrontovány s časově i politicky omezeným mandátem vlády.
I když vize prorůstových opatření v oblasti investic do infrastruktury a vědy mohou znít sympaticky, nabízí se logická otázka na druh a rozsah takových opatření. Bez možnosti sáhnout k masivnějším injekcím do veřejných kapitálových výdajů to bude spíš nepřímá podpora soukromých investorů.
Ani podstatnější korekci daňového systému nelze od současného ministra financí očekávat. Daně jsou vrcholné politikum a jeho změny tato sněmovna není schopna. Akutnější je spíše lepší čerpání evropských fondů, kde se akumuloval obří dluh. Tomu může agilnější exekutiva napomoci.
Při avizovaném vyděračském přístupu odcházející koalice se dá zatím očekávat shoda nad rozpočtem tak leda u povodňových škod. Pokud by se nový ministr financí rozhodl pro jednání nad rozpočtem s politiky napříč celým spektrem, má to smysl, ale jen na úrovni dílčích korekcí, nikoliv posunu v rozpočtové filosofii. Tu mohou přinést jenom volby.
Pokud se dnes naříká na to, že prezident v bonapartistickém stylu vnucuje politické scéně svoji vůli, tak je to pláč nad vlastní slabostí. Přímo volený prezident není žádný monomach, má jen tendenci na sebe legálně vázat více politické moci, než jsme byli zvyklí. A rovnováha ústavních institucí záleží na jejich reálné politické síle.
Ani osvícený vůdce, ani tatíčkovský sentiment by neměl nahradit pluralitní systém politických stran. Psychologie antistranictví je živená odporem k propojování politických a ekonomických projektů. Za zády politického populismu a kriminalizace politiky se ale snadno může vkrádat podobně autoritářské vládnutí.
Akutní v dnešní ČR, myslím, není riziko černokošiláčů (ani v česky karikované podobě), couvnutí k jakési berlusconisaci ČR, lajnující demokracii z výšin moci hospodářských a mediálních kartelů, ovšem už tak vyloučené není. Váhu politických stran netvoří jenom jejich poslanci a straníci, jejich váhu určují především voliči. Pokud se politické strany přestanou vnitřně rozkládat a opřou se reálně o svoji sociální základnu, budou obavy z posunu k autoritářskému korporativismu a poloprezidentskému systému liché.
A nejjednodušeji, dejme přeci jen dohromady těch 120 podpisů na předčasné volby a období prezidentské vlády zůstane jen poučným intermezzem. Zatím to blokuje lavírování pravice, která se neřídí prohlášením svých představitelů jako Miroslava Němcová či Karel Schwarzenberg, že než vládu Jiřího Rusnoka, tak to raději předčasné volby. Pravice se přestane děsit prezidentské vlády a předseda ČSSD nebude zkoušen z toho, zda je schopen v druhém pokusu reálně sehnat svých 101 hlasů. A férově se rozhodne, zda půjdeme doprava, a nebo doleva.
Vyšlo na www.denikreferendum.cz
Většina lidí ocenila, že Miloš Zeman rychlým jmenováním vlády Jiřího Rusnoka odstavil končící nepopulární a zdiskreditovanou vládu. Výroky, že ústavní zvyklosti jsou jen idiocie, nejsou samozřejmě šťastné. Nejde ale o to být zemanofil či zemanofob. Je třeba mít jasno jak dál, aniž bychom opustili půdu ústavnosti.
Politická podpora prvního ústavního kroku Miloše Zemana je proto zatím podmínečná, jako krok tlačící na předčasné volby. Předčasné volby si zatím přeje opozice a dosud chybí potřebných 120 hlasů. Bývalá koaliční sestava věří ve svůj ústavní pokus o vytvoření vlády, tuhle variantu ale prezident Zeman obešel. Jaké je reálné rozuzlení této situace?
Mezi možnými cestami je vedle voleb na stole také nejistý osud právě jmenované vlády Jiřího Rusnoka. O této vládě lze do hlasování o důvěře mluvit spíš jako o vládě prezidentově. Protože nebyla od začátku vyjednána s politickými stranami, ale je velmi specifickým politickým nástrojem v rukou Miloše Zemana.
To, že jsou přitom ve vládě straníci, které tam vlastní strany nevyslaly, je nezvyklé, ale není to zakázané. Fakt, že stanovy většiny politických stran považují kandidaturu na veřejnou funkci za neslučitelnou s členstvím, pokud s ní nevysloví souhlas stranický orgán, je věcí příslušných stran. Otázkou je, zda se po rozklížené pravici má ještě rozklížit i levice.
Otevřené taktizování s důvěrou pro Rusnokovu vládu či s dalšími ústavními pokusy o vytvoření vlády ještě před 17. červencem se dostává do rozporu s cílem předčasných voleb. Toto taktizování ovšem přiživuje sám prezident Zeman, když tvrdí, že by měl Rusnokův kabinet vládnout až do května 2014, a současně hrozí, že druhý pokus už dá Miroslavě Němcové. Tím vlastně říká, že jeho vláda není ani neutrálně úřednická, ale vlastně ani prozatímní. Role zachránců země jí vzhledem k omezenému mandátu také moc nesedí. A přes přítomnost některých sociálních demokratů nemůže být nazírána ani jako levicová.
Protahováním životnosti vlády bez důvěry, a tedy bez parlamentní kontroly, jen z vůle ústavně neodpovědného prezidenta bychom již opouštěli půdu ústavnosti. Význam článku 68 odst. 1 Ústavy je jasný, i když Ústava dál termíny explicitně nestanoví. Myslím, že toho si je prezident vědom, a tak do hlasování o důvěře někdy počátkem srpna zesílí politický tlak na legalizaci jeho vlády.
Pokud ovšem padne podmínka předčasných voleb požadovaná opozicí (a na ty bude už v srpnu z důvodů rizika rozpočtového provizoria relativně pozdě), nebude to jednoduché. Filosofie menšího zla (raději Rusnok než Němcová) bude působit na opozici, její hlasy však stačit nemohou. Zajímavé bude proto sledovat, jak se pojem přeběhlictví u nezařazených poslanců bude proměňovat ve státotvorný akt.
Když nebudou předčasné volby, roste šance pro subjekty jako SPOZ, kterému už dnes průzkumy dávají 7 % (možná i lidovci či ANO 2011). A před volbami také působí štěpení důvěry občanů mezi razancí prezidenta a potenciálem opozice. Inklinace prezidenta k reformě volebního systému a k duchu opoziční smlouvy jsou přitom také známy.
Klíčovým problémem se stává kvalita rozpočtu na rok 2014, protože by se bez voleb musela opírat o neslaný nemastný kompromis na půdorysu současného parlamentu. Tento rubikon tandem Rusnok - Fischer na poli veřejných financí těžko překročí a levicový návrh rozpočtu od nich snad ani nelze očekávat. Ostatně v období krizového vývoje naší ekonomiky byli nový premiér i jeho ministr financí poměrně viditelně spojeni s vládnoucí pravicí.
Zatím nevíme s čím předstoupí počátkem srpna Jiří Rusnok před poslance. Co je však reálné? Vlastně jde jen o tvar nabízeného kompromisu. Sliby o tom, jak rozpočtová politika nyní půjde naproti hospodářské obnově, budou nepochybně konfrontovány s časově i politicky omezeným mandátem vlády.
I když vize prorůstových opatření v oblasti investic do infrastruktury a vědy mohou znít sympaticky, nabízí se logická otázka na druh a rozsah takových opatření. Bez možnosti sáhnout k masivnějším injekcím do veřejných kapitálových výdajů to bude spíš nepřímá podpora soukromých investorů.
Ani podstatnější korekci daňového systému nelze od současného ministra financí očekávat. Daně jsou vrcholné politikum a jeho změny tato sněmovna není schopna. Akutnější je spíše lepší čerpání evropských fondů, kde se akumuloval obří dluh. Tomu může agilnější exekutiva napomoci.
Při avizovaném vyděračském přístupu odcházející koalice se dá zatím očekávat shoda nad rozpočtem tak leda u povodňových škod. Pokud by se nový ministr financí rozhodl pro jednání nad rozpočtem s politiky napříč celým spektrem, má to smysl, ale jen na úrovni dílčích korekcí, nikoliv posunu v rozpočtové filosofii. Tu mohou přinést jenom volby.
Pokud se dnes naříká na to, že prezident v bonapartistickém stylu vnucuje politické scéně svoji vůli, tak je to pláč nad vlastní slabostí. Přímo volený prezident není žádný monomach, má jen tendenci na sebe legálně vázat více politické moci, než jsme byli zvyklí. A rovnováha ústavních institucí záleží na jejich reálné politické síle.
Ani osvícený vůdce, ani tatíčkovský sentiment by neměl nahradit pluralitní systém politických stran. Psychologie antistranictví je živená odporem k propojování politických a ekonomických projektů. Za zády politického populismu a kriminalizace politiky se ale snadno může vkrádat podobně autoritářské vládnutí.
Akutní v dnešní ČR, myslím, není riziko černokošiláčů (ani v česky karikované podobě), couvnutí k jakési berlusconisaci ČR, lajnující demokracii z výšin moci hospodářských a mediálních kartelů, ovšem už tak vyloučené není. Váhu politických stran netvoří jenom jejich poslanci a straníci, jejich váhu určují především voliči. Pokud se politické strany přestanou vnitřně rozkládat a opřou se reálně o svoji sociální základnu, budou obavy z posunu k autoritářskému korporativismu a poloprezidentskému systému liché.
A nejjednodušeji, dejme přeci jen dohromady těch 120 podpisů na předčasné volby a období prezidentské vlády zůstane jen poučným intermezzem. Zatím to blokuje lavírování pravice, která se neřídí prohlášením svých představitelů jako Miroslava Němcová či Karel Schwarzenberg, že než vládu Jiřího Rusnoka, tak to raději předčasné volby. Pravice se přestane děsit prezidentské vlády a předseda ČSSD nebude zkoušen z toho, zda je schopen v druhém pokusu reálně sehnat svých 101 hlasů. A férově se rozhodne, zda půjdeme doprava, a nebo doleva.
Vyšlo na www.denikreferendum.cz
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Dolejš - profil
