Martin Fendrych, byvší mladý chartista z 80. let, který se za ministra vnitra Jana Rumla vypracoval na ministerského náměstka a pak už vůbec na nic (viz jeho wikipedické heslo - nechci si ani představovat, jak musí být chlapovi, který už 20 let žije tím, že byl kdysi náměstkem na vnitru) zveřejnil mimořádně hloupý článek, a to i na své poměry, ve kterém apeluje: "Hlavně o teroristických útocích nemluvit". Nesdílet fotografické a filmové záběry obětí, nevyjadřovat se, pokud možno nikde neuvádět přehledy a statistiky. Když to totiž děláme, když se o islámský teror v Evropě vůbec zajímáme, tak totiž podle ex-chartisty a ex-vnitráka "nahráváme teroristům" - protože jim zajišťujeme publicitu a PR a vůbec jejich počínání legitimizujeme.
A abychom to vše nedělali, chce se dodat, abychom nenahrávali teroristům, musíme se nechat zabíjet - nezúčastněně a mlčky. Ať si teroristé týdně pobijí 10, 100, 1000 osob. Ať provedou 5, 15, 50 útoků. Ať útočí kamionem, dodávkou, pumou, nožem, kalašnikovem, kyselinou, sarinem, napalmem - my budeme mlčet, protože přece žijeme v úžasné mírumílovné, spořádané a multikulturní Evropě (na níž je ex-vnitrák, troufám si skoro hádat, existenčně nějak závislý). Budeme mlčet, protože si to naši mocní přejí.
Kdyby nebyl Fendrychův pohled nebezpečný, byl by přinejmenším idiotský. Postrádal by totiž jakékoli pochopení, mentality útočníků. Není to západní, médii vypěstovaný a na světle ramp závislý exhibicionismus, jaký známe u popových hvězdiček, komentátorů České televize a bývalých i současných politiků. Je to mentalita hluboce věřících lidí (jistě, s vymytými mozky a někdy i vydíratelných a vydíraných, ale pořád věřících), kteří zabíjejí pro svého alláha, pro které je masakrování nevěřících hluboce osobním činem, který je má přiblížit k "bohu" - či přesněji, alláhovském nebeskému hambinci. Navštěvují snad našinci hambince veřejně, exhibicionisticky? Těžko, činí to v soukromí, a ve stejném soukromí najede alláhovec dodávkou do skupiny lidí. Navíc, a ani to Fendrych nechápe, oni se cítí jako vojáci - ne nutně vojáci v bitvě, spíš partyzáni při gerilové akci. A zase - slyšeli jste někdy o vojácích, kteří zabíjejí a jsou zabíjeni "pro kamery"? Ne - voják to může dělat pro svou vlast, pro kamarády, pro velitele, někdy pro žold a někdy ze strachu, ale kamery nejsou jeho přítelem. Jsou jeho nepřítelem.
Přesto se kamery (a zpravodajství. a letáky. a internet. a obecně propaganda) ve válce používají - ne že ne - a používají je odjakživa všechny strany. Vzpomeňme jen známé nacistické filmové týdeníky z 2. světové. Propaganda měla vždy dva cíle: Burcovat (třeba i naštvaně) "vlastní" a varovat před "tam těmi". Nacisté v týdenících přiznali i porážky, třeba tu u Stalingradu: I pro ně bylo lepší burcovat vlastní, než před nimi situaci tajit. A naopak - když Spojenci koncem války osvobodili koncentrační tábory na území Německa, okamžitě pořídili filmové záběry a ty záběry promítali jak vlastním vojákům ("burcovat vlastní"), tak zajatým německým vojákům a civilistům. Aby je vyděsili, aby je přinutili se zamyslet nad šíleností nacismu, aby zlomili choutky na odpor. Fungovalo to - ty záběry jsou, coby varování před opakováním druhoválečných hrůz, promítány dodnes.
Z pohledu Fendrycha dělali Spojenci nacistům (a předtím, třeba v době Stalingradu, nacistů Sovětům) "laciné PR". Jenže z pohledu Fendrycha žádná válka není, islámští teroristé nejsou vojáci (či fanatici) a možná vůbec neexistují, žijeme přece v té super sluníčkové multikulturní Evropě, která nás vede k zářným zítřkům.
On někoho, kdo kdysi podepsal Chartu 77, dokument zakládající si na životě v pravdě, to je postoj více než žinantní. Je to na pár facek.
Barbora Bakošová, absolventka jakéhosi eko-humanitního oboru na brněnské Fakultě sociálních studií a sepisující pro ultralevičácký Deník referendum traktáty o farmářských trzích, romských feministkách a krásách islámské imigrace, je oproti pardálovi Fendrychovi mladá žába. Přesto ve svém příspěvku na barcelonské téma (klasický sluníčkářská blábol: na teror si musíme zvyknout, potřebujeme víc migrantů a ještě víc vítačů, celý článek zde: prokázala pozoruhodný strategický vhled. Doslova v něm totiž píše:
"...Všimněte si, že islámští teroristé ještě ani jednou nezaútočili v místě, které se vyznačuje nevstřícným či přímo nenávistným přístupem k migrantům či islámu..."
Sice to odsuzuje - správní humanitní Evropané jsou k islámu vstřícní a oceňují, že je ten zabíjí jako ovce - a nemá tak úplně pravdu - mohamedánské útoky přece probíhají i v zemích, jako je Bulharsko, Rusko, Čína, Angola či Středoafrická republika - ale zrnko korektního pozorování tam je. Když totiž proběhl útok v Burgasu, Bulhaři zareagovali zřízením "loveckých hlídek" podél státních hranic. Když napadli a vystříleli školu v Beslanu, vybombardoval Putin hnízda teroristů do doby kamenné (a získal nehynoucí popularitu, jejíž podstata západním sluníčkářům tak uniká). Když v čínském Ujguristánu napadla banda alláhovců cestující čekající na nádraží, zareagovala čínská vláda represemi, jež kromě hojných trestů smrti zahrnovaly (ó hrůzo!) povinný prodej alkoholu v oblasti a zákaz muslimského vousu. Když si muslimští imigranti začal vyskakovat v Angole, nechala angolská vláda zbořit všechny mešity v zemi. Když se islámisté ve Středoafrické republice pokusili rozpoutat teror (za hojného využívání mačet), zřídili tamní křesťané obranné milice, které to islámistům vysvětlily (za pomocí mačet) tak důrazně, že nebohé islámisty musely zachraňovat mezinárodní humanitární organizace. A pravda, v uvedených zemích se do civilistů dodávkami nenajíždí - nebo i najíždí, ale ne tak často, jako na "vyspělém západě".
Barboru Bakošovou to vše jistě "děsí", ale podstatu trefila správně: Jediné, co může zastavit islámské "bojovníky" (a vlastně všechny ostatní zfanatizované bojovníky s mentalitou vzteklých pětiletých dětí), je odveta ve formě zničující síly. Nemusí jít vždy o sílu "krvavou", jako v případě Středoafrické republiky. V Angole stačilo zbořit mešity. V Číně pomohla šikana "vousatých". V Bulharsku či Maďarsku důsledná ostraha hranic. Podobně by možná pomohly důsledný zákaz muslimského oděvu, rozprášení "koránských kroužků" či modlitebních skupin a samozřejmě deportace - deportace - deportace, protože i ten nejzbožnější alláhovec bude raději pobírat sociální dávky a popíjet čaj v Evropě, než aby se musel vrátit domů, kde by musel, alláh ochraňuj, například pracovat - a kde by se mu rodina a sousedi posmívali za zády.
Když se pokusím o jakési srovnání Fendrycha a Bakošové, tak pokud pominu to povrchní (že Fendrych je stárnoucí, rezignovaný a hloupý chlap, kdežto Bakošová mladé, hezké, pomatené leč v jádru všímavé děvče), pozoruji následovné.
Fendrych je ztracen. Od dob své vnitrácké kariéry nedokázal vůbec nic, nikoho nezajímá, vyvolává spíš opovržení než smích. Jediné, co umí, je prostituovat "proevropské linii", ani to mu příliš nejde, a tak se snaží, doufá v drobty ze stolu mocných, kteří na něho beztak kašlou. Má to ostatně "za pár", a tak to doufá, prostituováním, nějak doklepat. I pokud by se stalo to nejhorší, Evropané o teroru přestali mluvit, podřídili se, nechali se vybíjet a islamizovat, byl by z něj - v lepším případě - starý a zbytečný kolaborant. Pro mohamedány "nevěřící pes", doufající v kosti ohlodané užitečnějšími kolaboranty. Nejsem o mnoho mladší, tuším, jak se může cítit ... je mně ho líto.
Bakošová má více možností. Ona velice dobře ví, co by na mohamedány platilo. Možná, určitě, tajně doufá ve společnost, která by ji, a jí podobné, před budoucím terorem ochránila. Jenže nevidí cestu - a tak holt doufá, že ji jednou ochrání sami mohamedáni. Je inteligentní, ale ozývá se v ní tisíciletý instinkt, instinkt mladé ženy v nesnázích, jejíž svět se hroutí a která okolo sebe (mezi sluníčkáři, kavárníky a absolventy humanitární environmentalistiky) nevidí nikoho, o koho se opřít.
Zakončím svůj text (cenzurovanou) kopií repliky z diskuse o jejím kapitulantství. Ne - nesouhlasím se Svatoplukem Malým, že tak Barbora přemýšlí, "protože je ženská". Pohlavím to není, podobně dnes přemýšlí i někteří mladí muži. Souhlasím ale, že Barbora Bakošová má více možností, než Martin Fendrych.
K tomu jí ale musíme pomoci my ostatní. My, kteří chápeme, že naznačená cesta není jedinou cestou. 
Převzato z profilu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
