Malínský (ČSSD): Lidový císař

„Lidový císař“, jak byl dynastickou propagandou tento Habsburk nazýván, (do dneška ukazují v Schönbrunnu prosté spartánské lůžko, na němž rakousko-uherský mocnář spával) byl však mužem více tváří, pohnutých životních osudů a zejména postavou, která neblaze zasahovala do českých dějin. Co se skrývalo za tváří lidsky nešťastného, zdánlivě reformám nakloněného monarchy?

Františku Josefovi I. (1830–1916) se od jeho rodičů – rodičů metternichovské absolutistické restaurace, zejména matky Wittelsbachovny Žofie Bavorské (1805–1872) – dostalo vybraného vychování. V mnohém navazovalo na životní osudy císařovy praprababičky Marie Terezie (1717–1780), vlastní zakladatelky habsbursko-lotrinské dynastie. Osvícenský absolutismus, spojovaný s jejím jménem i odkazem jejích předčasně zemřelých, reformně vládnoucích a smýšlejících synů Josefa II. (1741–1790) a Leopolda II. (1747–1792) se byl nuceni potýkat s vojsky francouzské občanské revoluce a později i císaře Francouzů Napoleona I. (1765 – 1821). Hlavy i trůny králů a císařů z milosti boží se tehdy doslova kutálely Evropou jako golfové míčky. Rodina Bonapartových parcelovala Evropu na rodinné úděly. I když Korsičanova vláda skončila katastrofou ruského tažení (1812) a bitvami u Lipska (1813) a posléze Watterloo (1815), jíž předcházelo dobytí Paříže (1814) a Napoleonova internace na středomořském ostrově Elba, děs, který vyvolal, vichr, nazývaný jarem národů, neustal. František Josef I. byl dítětem nejen metternichovské restaurace, ale i této pozdní feudální idyly zjemnělého rokoka a přesvědčení, že do absolutismu zbytnělá moc, jíž vládl, má božský původ.

Když v osmnácti letech tento zpátečník přesvědčením dosedl na trůn doprostřed vrcholící revoluce nejen v západní, ale zejména východní části podunajské monarchie (maďarská revoluce Lájose Kossutha (1802–1894) prohlásila dynastii za sesazenou ze svatoštěpánského trůnu), udělal všechno pro její potlačení. Nebylo snadné; revoluce dobyla mnohé pozice, zrušila – byť za náhradu – robotu a usilovně v říšském sněmu pracovala na první demokratické ústavě, jejíž odstavce se rodily na kroměřížském, dnes opět katolické církvi vráceném zámku. Mezi těmi, kdo na ní pracovali, byli i první čeští politici: otec národa František Palacký (1798–1876), jedinečný básník a novinář, statečný perem i činem Karel Havlíček Borovský (1821–1856), dramatik, „miláček národa" Josef Kajetán Tyl (1808–1856), ale také otec slavného vědce a velké malířky František August Brauner (1810–1880), zakladatel mladočeské strany Karel Sladkovský (1823–1880) a mnoho dalších. Kroměřížská konstituanta byla rozehnána, maďarská revoluce za pomoci vojsk ruského cara Nikolaje I. (1795–1855) potlačena a po mezidobí stadionovského ústavního oktroje (diktátu) byl nastolen znovu absolutismus (tzv. neoabsolutismus) spojovaný se jménem jednoho z předků čestného předsedy strany TOP 09) a ministra vnitra Alexandra Bacha (odtud má svůj původ výhrůžné rčení dej si bacha).

Mrtvolný klid (Jan Neruda ho nazýval časem za živa pohřbených), který se rozhostil nad zaostávajícím státem a byl tak blízký zpátečníkovu srdci, nevydržel dlouho. Porážka ve válce s Francií Napoleona III. (1804 – 1872) a Sardinským královstvím premiéra Camilla Cavoura (1810 – 1861), vyčerpala státní finance a přivedla Františkovo impérium na pokraj státního bankrotu a další revoluce. Diktátu austroněmeckých liberálů nebylo možno za těchto vyhrocených okolností odolat. Říjnový diplom (1860), únorová ústava (1861), katastrofa těžkou porážkou v rakousko – pruské válce (1866) a následně dualisticky pojatá ústava prosincová (1867), která Rakousko změnila na dvouhlavé Rakousko – Uhersko, donutila muže osmnáctého století k opakovaným kompromisům, které svou povahou a dosahem neměly daleko ke katastrofám. Staleté soustátí se rozkládalo před očima a nemocného muže na Bosporu (tureckou Osmanskou říši) doplnil nemocný muž na Dunaji, „kakánský" mocnář František Josef I.

České národní hnutí ve vrcholné části svého obrození, reprezentované jmény Palackého a Masaryka, naopak sílilo. Během bachovského absolutismu nastupuje májovská generace Nerudova, Hálkova, Fričova, Němcové a Světlé, vyrostlá na odkazu liberálně demokratického Mladého Německa (blízko k němu měli i mladí budoucí sociální demokraté Karl Marx a Friedrich Engels i jejich mladší přátelé a dědici Marxova a Engelsova odkazu Wilhelm Liebknecht (1826 – 1900) a zejména August Bebel (1840–1913) a sil nabíraly i první továrny a obchody Bornů a Nedobylů, jak je ve své románové sáze SŇATKY Z ROZUMU v podobě vlastně autobiografizující rodinné kroniky ztvárnil spisovatel Vladimír Neff. Po svém návratu z Göteborgu se kapelník a skladatel Prozatímního divadla Bedřich Smetana tóny své nezapomenutelné opery LIBUŠE stává slavíkem národa. Národa, oddaného dynastii Františkova předchůdce posledního českého krále Ferdinanda V. (1793–1879), národa, který za věrnost (loyalitu), prokázanou během rakousko – pruské války očekával svou odměnu. Korunovaci českého krále symbolizující novou, rychle vyzrávající samostatnost zemí už ne středověké Koruny české. Čekání na korunovaci se stalo čekáním na Godota. Jednání o fundamentální články, probíhající na počátku sedmdesátých let předminulého století, neodolala holomrazu z císařského Berlína i zběsilé nenávisti českých a rakouských Němců.

Z mladíka Františka Josefa I. se během let stal postupně třicátník let šedesátých, padesátník let osmdesátých a sedmdesátník počínajícího dvacátého století. Odpor prvních generací našich obrozenců přecházel postupně v secesní recesní až perziflážní odstup mladých generací omladinářů, pokrokářů a nejzřetelněji nejmladšího předválečného mládí novodobých českých politických stran – mladočechů, sociálních demokratů, agrárníků, státoprávních radikálů. Esenciálně ho ve svých satirických humoreskách vyjádřil mladý anarchista Jaroslav Hašek. Starý pán jeho nadčasových povídek tu přijel do Prahy, aby pronesl projev počínající slovy „to mne češí, že jste těši" a získal si popularitu jako „starej Procházka" podle jedné zvláště mdlé oficiální dobové pohlednice nazvané „Procházka jeho Veličenstva". Nihilismus českého plebejství vystihl Hašek i na stránkách své románové epopeje OSUDY DOBRÉHO VOJÁKA ŠVEJKA ZA SVĚTOVÉ VÁLKY, v níž hlavní hrdina přiléhavě hodnotí výkonnost mocnářova mozku a souběžně i trávícího a vyměšovacího ústrojí.

Tento karikaturně drsný pohled českého plebejství svědomitému monarchickému byrokratovi poněkud křivdil. Symbolizoval i vyjadřoval však jinou věc – odstup slovanské části monarchie od panovníka, který viditelně ztrácel kontakt s dobou. A tak to nejlepší, co zůstalo ze života občana Habsburga alespoň trochu nadčasové, jsou jeho syn korunní, liberalistickým hodnotám nakloněný tragický princ Rudolf (1858–1889) a jeho jediné dítě, císařova vnučka, „rudá arcivévodkyně" oddaná ideálům rudého praporu demokratického socialismu, sociální demokratka Alžběta Marie Petzneková-Habsburskolotrinská (1883–1963). Žena rudého karafiátu, vyznávající myšlenky emancipačních ideálů, netypická potomkyně středověké, kdysi švýcarské dynastie, by byla oku i mysli českého sociálního demokrata patrně nejvíce blízká, pokud by mu byla více známá.

Zlom, který představovala smrt „lidového císaře" (Volkskaiser) předcházející konci monarchie, jenž byl vynuceným vyústěním řady fatálních chyb, jichž se dopustila Vídeň Františkova dědice Karla (asi nejvíce aférou ministra zahraničí Czernina v dubnu 1918). Hrdinství exilové československé armády, příslušníků-brášků ruských, francouzských a italských legií i utrpení hladovějících lidí práce, které zasáhlo i podstatnou část středních vrstev, Kvapilův MANIFEST ČESKÝCH SPISOVATELŮ, akord doprovázený hlasy nejprozíravější části slovenské politiky z řad zejména hlasistické generace, vyústily do nezapomenutelných událostí 28. října 1918 v Praze a 30. října v Martině. Hlas nezávislosti byl hlasem mužů 28. října – Antonína Švehly (1873–1933), Aloise Rašína (1867–1923), Františka Soukupa (1871–1940), Jiřího Stříbrného (1880–1955) a Vavrince Vavro Šrobára (1867–1950), jimž z Vídně zdatně sekundoval Vlastimil Tusar (1880–1924).

Když 20. září 1937 v prostorách dnešní Poslanecké sněmovny z řečniště pronášel svůj smuteční projev předseda Senátu Národního shromáždění František Soukup, jeden z historicky nejlepších českých řečníků, mohl, zamýšleje se nad odkazem prezidenta Osvoboditele, oprávněně zdůraznit: „A po té hrůzné válce světové nad hroby desíti milionů mrtvých mohl ve své nesmrtelné Washingtonské deklaraci volati tím důrazněji již do celého světa: „Militarism je zničen – demokracie je vítěznou. Mocnosti temnoty sloužily vítězství světla – vytoužený věk lidstva vzchází! Věříme v demokracii, věříme ve svobodu – ve svobodu vždy větší a větší!"