Řeší a měl by řešit problematiku vývoje malé lidské jedinečné bytosti, která si zaslouží rovnocenný přístup z jakýchkoli rasových, náboženských, sociálních a jiných důvodů. Samozřejmě, že alfou a omegou vývoje dítěte je rodina, resp. především citové a emocionální prostředí, které ho obklopuje. A to se po většině odvíjí od osobních prožitků a vztahů jednotlivých aktérů, které si většinou dotyční jako děti prožili a následně je pak uplatňují, používají a opakují ve svém dospělém životě, většinou v neprospěch věci. Takže víceméně vše opět záleží pouze na morálních hodnotách každého jedince, které jsou mu dány výchovou a zázemím, ve kterém vyrůstal. Kromě toho, stejně i zde, jako v každé činnosti je třeba zdůraznit, že jde opět o problém zodpovědnosti. Lidé, kteří přivedou na svět dítě, si musí uvědomit, že jsou to především oni a zase jenom oni, kdo jsou zodpovědní za kvalitu života svého potomka. Nikoliv stát, nikoliv náhradní organizace, dětské domovy, pěstouni, potenciální sociální dávky, ale pouze oni sami.
Pokud otec či matka po rozchodu ať právním či neprávním, pečujícím o dítě, zůstane ve své situaci sám, měla by společnost být schopná velmi rychle a efektivně na nastálou situaci reagovat ve prospěch dítěte. Pokud partneři dopředu nechtějí uzavírat sňatek, stálo by za zvážení upravit starost o dítě při jeho narození smluvním způsobem, který by řešil, jak se partneři budou o dítě starat do budoucna právě v případě odloučení. Dítěti to sice nenahradí citovou frustraci ze ztráty jednoho rodiče, ale mělo by být alespoň elementárně finančně zajištěné do budoucna.
