Ministr Zaorálek: Dnešní řečníci mi skutečně rozpěnili krev

Pan premiér ne, ale řečníci před ním mně skutečně rozpěnili krev, tak jsem si říkal, ne musím být diplomatický. Já bych rád řekl prvně jednu větu. Česká republika je mezinárodně uznávaný aktivní hráč v současné politice. Ono už to tady zaznělo. Já jsem se teď v noci vrátil z Jižní Koreje a se svým protějškem jsem tam mluvil asi pětkrát, naposledy teď několik hodin. Výsledkem jsou velmi zásadní projekty a nejenom v ekonomické oblasti. Korea je náš velice významný strategický partner v tom prostoru a ty cesty jsou dneska pravidelné, je to normální pracovní... Dokonce i v době, kdy tam je vnitřní turbulence, tak máme o čem se bavit. To je velmi silný vztah.

Já bych tady rád mluvil dlouho, jenomže mě čeká za chvilku na Ministerstvu zahraničí pan Zaríf, ministr zahraničí Íránu, který mi oplácí návštěvu nedávno v Teheránu. ČR má šanci Íránu nabídnout své transformační zkušenosti, o které jsme byli požádáni právě s ohledem na to, že jsme země, která prošla ze socialismu do nového systému, a je veliký zájem něco vědět o naší privatizaci, o způsobu, jak jsme postupovali. Takže tady také máme o čem mluvit. Zároveň přijede Boris Johnson, se kterým jsem se domluvil, že navštíví Prahu vlastně teď poprvé. Frank-Walter Steinmeier se v neděli chce se mnou sejít, německý ministr Frank-Walter Steinmeier. Tady jsem slyšel, že jsme snad v rozkladu. Mě vadí taková ta zvláštní malomyslnost v tom, že vždyť vlastně my jsme snad v rozkladu, ta zahraniční politika, nebo že snad nemáme koncepci. Kdybych měl více času, tak vám budu důkladně vykládat, jak jsme pracovali, a zmíním se o tom aspoň, na koncepci české zahraniční politiky, a jak ji chápu, a jsem přesvědčen, že opravdu postupujeme koncepčně. Víc než možná kdykoliv jindy v této zemi.

Takže já odmítám především tyto výroky a hlavně odmítám to, že potřebujeme nějaká velká gesta na to, abychom změnili něco, co údajně je nesrozumitelné. Já jsem nedávno jel v autě v noci a slyším najednou z BBC, kde se říká: Washington Post zveřejnil poděkování Spojených států České republice za to, že uvolnila a zachránila novináře v Sýrii. Nevím, jestli jste to zaregistrovali, nebylo to v našich zprávách a nevím ani proč. Docela dobře se mi to poslouchalo. Poděkování Američanů České republice. Tady ve Sněmovně deska budeme diskutovat - já jsem dostal tady iniciativu - zrušme ambasádu v Damašku, protože tím údajně legitimizujeme režim, který je diskreditovaný. Ano, to je pravda. Oficiálně jsem to obdržel dokonce v dopise. Bylo to v médiích. Byl to pan poslanec Gabal, který mě k tomu takto vyzývá. Takže vám říkám, to jsou taková gesta, která se chtějí.

Upřímně řečeno, já vůbec nerozumím té politizaci přijetí pana 14. dalajlámy, úplně zbytečné politizaci, která se takovýmto způsobem dneska nikde neděje, protože nezlobte se, ale jeho svatost 14. dalajláma o žádnou politizaci nestojí. On vlastně vůbec nestojí o to, aby byl někde politicky přijímán. To si dovolím tvrdit, že vím naprosto jistě, protože znám jeho názory. A je to samozřejmě chyba vládní koalice, tohle uznávám, to se stalo nám, to není vina opozice a byla to chyba. A já jsem se za to styděl, protože jsem měl pocit, že nedržíme úplně elementární pravidla, která jsou součástí toho, když chcete s někým mluvit a chcete, aby byl partner. A proto jsem chtěla souhlasil s tím, abychom dali najevo, že držíme to, co jsme si domluvili, protože v zahraniční politice držet to, co se dohodlo, je zásadní všude na světě. A já jsem si vždycky říkal, když jsem měl možnost začít dělat tuhle práci, že nebudu opakovat chyby minulosti, protože vím dobře, že tohle se v ČR opakovaně stávalo. Nejsem tady od toho, abych rekriminoval a vracel se k tomu, ale nám se podařilo v minulých 15-20 letech zhoršit vztahy a ne se vzdálenými zeměmi, dokonce se sousedy, docela zásadně zhoršit vztahy prostě proto, že jsme nedrželi slovo.

A to není servilita, přátelé! Pro mě to absolutně není servilita. Já nemám potřebu být servilní. Na mě kdyby někdo zatlačil nebo mi říkal, že musím něco dělat, tak já jsem taková povaha, že bych se vztekl. Mně se to dokonce i v minulosti stávalo, když jsem ještě nebyl v této funkci, když za mnou přišel představitel nějaké mocnosti a položil přede mě a říkal, budete dělat a), b), c), d), tak jsem s ním skoro vyrazil dveře. Já nejsem dneska v pozici někoho, kdo musí přijímat něčí příkazy nebo se před někým hrbit. A kdyby to bylo hrbení, tak na to nejdu. Kdyby mě někdo opravdu tlačil, tak na to nejdu. A já rozumím těm, kteří v této zemi nemají chuť se hrbit. Jenom by bylo dobré rozeznat, kdo se hrbí a kdo ne, a co je hrbení a co je jenom to, že říkáte, tohle se nám, přátelé, nepovedlo, protože vypadáme, jako bychom toho druhého chtěli pokořit naprosto nesrozumitelným způsobem. Z toho jsem měl špatný pocit. Ne proto, že bych se před někým třásl, Ježíši Kriste, co se stane?! Mně vadila jiná věc - jak se někomu podívám do očí. Vždyť to nedávalo smysl. To mi někdo řekne: Vy jste se zbláznili? Nebo proč to děláte? To znamená, že na všechno kašlete?

Tady není čas na dlouhou debatu o historii Číny a o její frustraci vůči západu. Vždycky mám chuť o tom začít mluvit, protože to skutečně není pěkná historie, to, jak se chovalo těch osm imperiálních mocností v Číně před 100 lety, to je děsivá historie! Pokořující, ponižující. V těch Číňanech to je, to tam zažijete. Já vždycky říkám, když jsem tam dělal rozhovor pro Čínskou televizi, tak první otázky, které jsem dostal, byly na politiku dělových člunů a na to, co se dělo před 100-150 lety, a že tam možná byli také čeští vojáci tehdy, kteří si uloupávali zlato v Pekingu. Jako součást rakouské armády samozřejmě. Je to pro vás kuriózní, ale je to tak. Číňané to prostě cítí jako pokoření. Oni od západu nic dobrého nečekají. A přece dobře víte, že v Číně, kdo usiluje o separaci země, je nepřítel. Takhle je to tam prostě staletí. Nemusíme to akceptovat, můžeme si o tom myslet něco jiného, ale měli bychom to respektovat, protože je to prostě názor někoho, se kterým podle mě je důležité dokázat vést rozhovory.

Já tady souhlasím s tím, co řekl pan předseda Fiala, když řekl, že nestačí pragmatické vztahy s Čínou. To s ním absolutně souhlasím. Nestačí pragmatické vztahy, my skutečně potřebujeme politické vztahy. To je absolutní pravda. A já jsem od začátku, když si najdete, co jsem říkal na počátku těch vztahů, říkal, že já vlastně nemám nějaká přehnaná očekávání v ekonomické oblasti. Mně jde nesmírně o dialog. A byl jsem dokonce skeptický k tomu, že jsme schopni v krátké době něčeho dosáhnout, protože jsem věděl, jak asijský partner obecně je poměrně dlouhodobý.

Nezlobte se, ale dneska si dovolím tvrdit, že když už se máme bavit na chvíli o ekonomické oblasti vztahu v Čínou, tak to není tak úplně pravda, když tady jenom tak zazní, podívejte se, export klesl v tomto roce. To není pravda. To je jenom jedno číslo. Celkově mně připadá, že nástup je impozantní. Víte, že během tak krátké doby dát tři letecké linky, a já dneska mám informace, že budou zřízeny další tři linky, což je jenom vlastně důkaz pohybu, který je.

Jednání, která se vedou. A přece všichni víte, že pokud jde o miliardové investice, tak to jsou věci, které se připravují dlouhodobě. Tam pár měsíců, půl rok, není žádná míra. A je velmi těžké teď podávat zprávu o něčem, co probíhá, a kde mohou jenom tušit obrysy toho, co je dneska ve hře. Ale je pravda, že to, co je v těchto obrysech, v jednáních, to jsou poměrně značné prostředky a značné investice. A nebude to znamenat, že budeme pod vlivem Číny ani to nebude znamenat, že budeme vazalem, přátelé. Podívejte, jaké masivní investice má dneska Čína v řadě jiných zemích, včetně Německa apod. I když leckde jinde si stěžují, že investice nejsou tak stále velké, jak se čekalo. Logika je prostě v tom, že Čína má finanční prostředky, a že hledá trhy, na kterých by je mohla uplatnit.

A Česká republika je pro ně velice zajímavý partner. Víte proč? Protože to, kde Čína kulhá, je ta vývojová oblast. A v Česku má v tomto partnery. To znamená to, co je nejzajímavější oblast, to je spolupráce, je to spojení v oblasti vývoje. Tady prostě vznikají zajímavé jednání a zajímavé projekty, které jsem přesvědčen, budou a mohou být oboustranně výhodné. Takže dělat bilanci je v této chvíli předčasné. Ale já si myslím, že stálo za to říci Číňanům - jsme korektní partner předvídatelný, protože jim na tom záleží.

Já se prostě bojím gest. Jako gest, která tady vyvolávají velkou pozornost, velkou popularitu. Dovolím si ještě, než začnu, tak vám řeknu. Narazil jsem na slova Ferdinanda Peroutky... (Smích v sále.) Vím, jaká je to výzva citovat z Ferdinanda Peroutky v této zemi. Proto to řeknu úplně přesně, jo. Je to stať z roku 1937 o pozoruhodném rozdílu mezi politikou a literaturou. Nečetl jsem to v původním vydání, přiznám se. Už tady začíná problém. Četl jsem to v reedici z roku 1991 ve sborníku o věcech obecných, státní pedagogické nakladatelství v Praze. Strana je to 211 až 218. Mně připadá tady tato myšlenka Peroutkova zajímavá z toho i z hlediska zahraniční politiky. On tam Peroutka říká: Prvním a rozhodujícím znakem politické činnosti je něco vykonat a ne si jenom něco myslit nebo prohlašovat.

Pokud chceme v politice něco vykonat, musíme se pustit do poměrně trpělivé, pomalé, střízlivé a často šedivě vyhlížející práce. Nelze se opírat o vášnivá zvolání, či ojedinělé činy, které by měly všechny jednou pro vždy spasit, říká Peroutka. Těžší než planě moralizovat, je najít nějakou účinnou metodu, díky níž něco skutečně vykonáme. A Peroutka říká, že toto hledání se neobejde bez umírněnosti, i když je třeba počítat s tím, že snáze dojdou potlesku radikální líbivá gesta. On tady mám takovou pěknou větu, kterou si ještě dovolím ocitovat. "Kdo bojuje proti výstřelkům svobody, bojuje pro zachování svobody." I když to fanatickým stoupencům tzv. svobody nebude pochopeno. To je to, co jsem tady chtěl říci. Tady máme plno dneska...

***

Já se jenom omlouvám a ujišťuji pana ministra, že se budu snažit skončit včas, abychom včas začali rozhovory. (Se smíchem.) Protože dneska mi připadá často, že připomenout si tato Peroutkova slova se vyplatí, protože žijeme v takových docela bouřlivě hysterických časech. A my býváme často kritizováni právě za to, že neděláme nějaké okázalejší gesta, dramatičtější v zahraniční politice.

Včera jsem někde četl, že bych se měl stát jestřábem. Že je na to výborná chvíle. Četl jsem, že teď, když takto dopadly volby v Americe, tak teď je příležitost, aby se Ministerstvo zahraničí stalo jestřábem a uhodilo na Rusko, protože Spojené státy mění svou pozici. To jsou dalekosáhlé úvahy, podle mě ne moc přesné. Jinde si zase přečtu, že naopak se příliš jako bojím, a že bych měl být daleko výraznější. Mě tohle nějak moc nepřekvapuje, protože když jsem začal, tak v Bruselu jeden ministr zahraničí mi říkal - kolega, myslím, že to byl Holanďan, jak jsem nastoupil. Teď si zvykni na to, budeš fackovaný zleva, zprava. A to neskončí. Říkal jsem si ne, to není možné. Já to přeci vysvětlím. V Parlamentu umím to lidem podat a uvěří mi. No, mýlil jsem se. Zjistil jsem, že to fackování zleva, zprava je skutečně ten klasický chléb, který čeká někoho, kdo dělá dnes zahraniční politiku. Ani se kvůli tomu nezlobím. Jenom právě z toho jsem začal uvažovat o tom, jak v takovémto prostředí nepropadnou tomu, ani jednomu extrému, ale snažit se skutečně vytvářet nějaký jednotný společný postup, na kterém se člověk je schopen s většinou dohodnout.

Protože dramatické výzvy, dramatické výzvy, jaké mají výsledky? Všiml jsem, tady byla dramatická výzva k týdnu neklidu. To je typické, to gesto. Týden neklidu, byla vyhlášena, co jsem si stihl všimnout. Týden neklidu - ono to našlo úrodnou půdu, ale ve Spojených státech. Tam to vedlo skutečně ke vzpouře, dá se říct. To znamená, tam takové gesto dopadlo úspěšně, protože tam bylo, nicméně pochopil jsem to tak, že ve Spojených státech týden neklidu a volby, které tam proběhly vedly právě k tomu, že lidé řekli dosti těch mluvících hlav. Dost už mediálních hlav. Dosti těch, kteří nám říkali, co si máme myslet a co máme cítit. Už tady pan premiér promluvil o volbách ve Spojených státech. Přiznám se, že pro mě takovým významným momentem byl nešťastný výrok, který utekl z úst paní Hillary Clinton, když řekla, že velká část voličů pana Trumpa jsou ubožáci.

To mně připadá, že je trochu klíč k volbám, protože podle mě pro politiku i v zahraniční politice je strašně nebezpečné, pokud si začnete myslet, že máte nějaký patent. A že ti ostatní jsou ubožáci, kteří ničemu nerozumí. A pak není divu, že Donald Trump se stal mluvčím právě těch ubožáků, těch lůzrů. Těch, kteří nejsou vítězi globalizace. A je to docela kuriózní, co máme dnes ve Spojených státech. Republikánská strana se stává dnes mluvčím outsiderů. To je něco naprosto nového, co jsme neměli a uvidíme, jak se s tím vypořádá. Je to pozoruhodná volba, kterou se republikánská strana s Donaldem Trumpem vydala.

Ale já, protože tady zazní, že často, jak konfrontační bylo řada vyjádření pana Trumpa, tak mi dovolte, abych řekl jednu věc, která mi připadá zajímavá pro moji představu hledání společné politiky. Mně připadalo podstatné to, že americký prezident i po takovýchto volbách vystoupil a promluvil o tom, že je třeba sjednotit Ameriku. A jedna vlastnost, která byla v jeho vystoupení mi připadá, že stojí za vyzvednutí. Když si to vybavíte, tak on ve svém vystoupení pochválil Hillary Clinton. Pochválil, ocenil, jak byla houževnatá, jak byla tvrdým soupeřem, a že byla skvělá.

Přiznám se vám, že tady v Česku mě tato velkorysost připadá docela... To je něco, čeho bychom si mohli všimnout. A mohli bychom to zaregistrovat. Velkorysost k poraženým - myslím, že my Češi máme celou řadu velmi dobrých vlastností, ale tu úplně nevím, jestli máme také. Říkám to jenom jako doporučení. Učme se, od každého se můžeme něco naučit. Tady bych doporučil, učme se této velkorysosti, protože tu budeme potřebovat. Jako dokázat, dívat se na někoho, že ho nezadupu a nesnažím se, aby zmizel z povrchu zemského, ale že ho beru i jako poraženého s určitou úctou a respektem.

Já toto beru jako příklad něčeho, co bychom si mohli všimnout pozitivně hned na začátku nástupu nového prezidenta Spojených států amerických. A dovolte mi... Víte, tady to bylo řečeno i premiérem. A on řekl, že žijeme z hlediska zahraniční politiky poměrně v době takového velice nejistého a nevypočitatelného terénu kolem nás. To je pravda.

To je pravda. Právě proto se možná zahraniční politika stává stále častěji tématem veřejných debat.

A já mám vlastně na to dlouho takový obraz, kterým se snažím - a možná se vám pokusím vysvětlit, o co bych stál, aby se česká zahraniční politika pokoušela. Mně to připadá v téhle době, když pomyslím na tento národ, tuto zem, na tento stát, že je to tak, jako kdybychom se po letech ocitli v situaci řekl bych takové lodi, která uvízla někde na březích nějakého divokého temného kontinentu, možná Afriky před staletími, my tam prostě najednou vystoupíme jako posádka, jako takový oddíl, a máme za úkol se vydat cestou tou poměrně nevypočitatelnou krajinou.

Rozumíte? Jsme společnost, která prochází možná ne v prostoru, ale v čase, údobím, které přináší překvapení, které přináší nejistotu, kde nás potkávají věci, které se dají často těžko odhadnout. A v takové situaci je strašně těžké, jak se to společenství chová a jak jsme schopni se chovat my k sobě. Proto mluvím o té velkorysosti. Jestli jsme schopni se v takové nevypočitatelné situaci, poměrně dobrodružné, ten náš oddíl, ta naše výprava, jestli jsme schopni se dohodnout na tom, kam jdeme, na tom směru, a mít v tom určitou základní shodu, abychom vůbec byli schopni jít kupředu. Rozumíte? Protože v tom pochodu se ozvou takové výroky, že někdo křičí "nejdeme na západ, měli bychom se otočit více na západ", nebo prostě někdo jiný řekne "a jak se to tady chováme k tomu okolnímu kmenu, nějak servilně, že jo, co se tolik stalo, my se snad chceme stát jejich vazaly".

Rozumíte? Tady je celá řada věcí, které najednou iritují, a teď jde o to, abychom si tohle dokázali včas vyjasnit, abychom vůbec byli schopni pohybu vpřed a abychom vůbec byli společnost, která i v zahraniční politice někam kráčí.

Jenom abyste věděli, že tahle dohoda a ta schopnost se o těch věcech - proto tedy já se nebráním těmto debatám, které tady - dnes ráno tady bylo řečeno, že všichni, i opozice, musí být toho součástí. Ano, protože má-li ten oddíl fungovat, máme-li šanci přežít tento test - je to zkouška a může to být zkouška, protože nevíme, co nás všechno čeká, tak vlastně je strašně důležité, abychom byli připraveni, abychom měli určitou vnitřní odolnost, abychom byli schopni zvládnout to nečekané, co může přijít. Proto je důležitá ta debata.

Já jsem se vlastně od začátku řídil tím, že možná tedy člověk bude schytávat ty facky zleva zprava, ale důležité je, aby nepropadl žádnému extrému, ale aby se snažil vybudovat nějakou společnou základnu pohybu vpřed.

Takováto výprava, řekněme nějaký skautský oddíl na pochodu, to jsme dneska my, a jde o to, jak obstojíme, protože ten svět je nevypočitatelný. A není úplně jasné, co nás v něm zítra čeká. Rozumíte? My úplně přesně nevíme, kdo bude příští prezident Francie, kdo bude naším partnerem na Západě, o kterém mluvíme, jak se dokonce i ten Západ proměňuje. Jistoty, které jsme možná včera cítili, dnes nejsou tak jisté. O to je těžší se v tom vyznat a o to je těžší v tom hledat cestu a vyjasnit si zbytečné omyly nebo nepřesné popisy, protože ta situace už třeba vypadá jinak.

Rozumíte? Pro mě zahraniční politika dnes je také spojena s touto schopností ten náš oddíl nějakým způsobem dát dohromady jako tým, který je schopen pohybu kupředu a který je schopen se na něčem dohodnout. Proto pokládám Parlament a tuto půdu za důležité místo pro to, abychom takovéto dohody byli schopni a abychom řekněme vyloučili některé zbytečné omyly nebo bubliny, které vznikají na té cestě a které na sebe poutají někdy větší důležitost než si zaslouží.

Rád bych vám připomněl jednu věc, protože když jsem tedy takto uvažoval jak to sjednotit, je to dáno také tím, že to, co dnes vidíte kolem, je nebezpečná tendence zemí se štěpit. Dokonce i na otázkách zahraniční politiky se země rozdělují. Proto řekněme nový prezident Spojených států jako první řekne "musíme se sjednotit", protože ono je těžké někam jít, pokud máte rozdělenou zemi. A těch rozdělených zemí máte dneska plno. To není jenom, že se musí sjednotit Spojené státy po těchto volbách. Já bych vám mohl jmenovat - ale asi bych neměl - jiné země, které dnes bojují s takovým základním rozštěpením společnosti. A je to i blízko kolem nás. A tohle je nebezpečí, které samozřejmě hrozí i v Česku a kterému je třeba čelit.

Když jsem nastoupil na Ministerstvo zahraničí, tak první věc, kterou jsem vyhlásil, byl audit, hloubková inventura zahraniční politiky. Prostě jsme se obrátili na všechny odbory a řekli jsme: Co vlastně děláte, dejte nám veškerou svou agentu a položme si otázku, jestli to má smysl, jestli to, co děláte, není úplně mimo. Tak jsme dali dohromady poměrně obsáhlý materiál, kde jsme se zabývali tím, kdo proč co dělá a jestli to vůbec k něčemu je. Pak jsme s tím dále pracovali. Nejenom u nás na ministerstvu. My jsme se obrátili na odborné instituce, my jsme se dokonce obrátili i na vás, to si možná už nepamatujete, obrátili jsme se na výbory, dokonce jsme měli dvě debaty tady ve Sněmovně. To znamená, na to, abychom se dobrali společné koncepce, udělali jsme hloubkový audit a debatu o tom, co všechno jsou jednotlivé cíle zahraniční politiky, které sledujeme, kterých je tisíce a kde bychom si měli ujasnit, co je podstatné.

Výsledkem této práce byla nakonec ta koncepce, kterou jsme předložili v průběhu tohoto období, a tam jsme vlastně stanovili hlavní cíle. Řekli jsme si, že to je bezpečnost, prosperita, udržitelný rozvoj, lidská důstojnost včetně lidských práv, služba občanům, dobré jméno České republiky. Dokonce jsme tam i řekli, že pro nás klíčový je euroatlantický prostor z pohledu České republiky, pak jsou ta ostatní teritoria.

Já jsem potom dokonce rozhodl, že se tato koncepce bude každý rok aktualizovat, to znamená, že každý rok se vypracuje, jak s tím, co jsme takto obecně formulovali, se v každém roce bude pracovat.

Když mluvím o té výpravě, která pochoduje tím temným nevypočitatelným kontinentem, tak vlastně to je jakoby plán na každý rok kam chceme dojít, co si chceme počít.

A s tím se pracuje, s tím skutečně pracujeme, podle toho pracují odbory, podle toho pracuje česká zahraniční politika.

Já to říkám, protože já odmítám myšlenku, že česká zahraniční politika je nekoncepční. Na základě této obecné studie jsme pak vytvořili další strategie. Strategie vůči západnímu Balkánu, mimoevropským teritoriím, koncepci rozvoje zahraniční rozvojové spolupráce. Tak jsme si postavili pyramidu toho, jak dále postupovat právě proto, aby to byl celek, aby to dávalo smysl.

A samozřejmě nejen tady tohle. Tou důležitou věcí je, že dneska v tom prostoru, tedy v tom pochodu tou džunglí vlastně neustále narážíme na události, které jsme nebyli schopni předvídat, nebo to bylo těžké předvídat, jako je třeba brexit nebo vojenský puč v Turecku. Takže vlastně do toho, co děláme, vstupují tyto nové věci, které to často ovlivňují úplně fundamentálně. A to neznamená, že se v tom ztrácíme, ale na základě té koncepce, kterou máme, na to nějak odpovídáme.

Úplně zjednodušeně. Když si vezmu třeba brexit, tak jaká byla naše odpověď na brexit? My jsme se zúčastnili evropské debaty, co s tím, a podpořili jsme to, že je třeba pokračovat v jednotné Evropě. Odmítli jsme debaty o institucionálních změnách, o nějakém znovuotevírání primárního práva, a řekli jsme, že základní věcí je zabránit polarizaci Evropy. To, aby se vytvářela v Evropě různá centra, která nedejbůh za nějakou dobu budou stát proti sobě, protože - jak říkal už starý Tomáš Garrigue Masaryk, vytváření pólů v Evropě vede dříve nebo později k válce. Taková je zkušenost dvacátého století.

Chápete? I na tu novou situaci hledáme odpověď a podle toho se potom chováme. To znamená, že i naše vystupování na těch zahraničních fórech není nahodilé, ale je to součást tohoto koncepčního přístupu, který jsme zvolili.

A myslím si, že stejně správné bylo i ve světle posledních událostí když jsme řekli, že jednou z klíčových oblastí je budování evropské bezpečnostní a obranné unie. Tady to zaznělo v úvodních vystoupeních, že jsme začali mluvit o evropské armádě. Řekněme, že to je slogan, který uvádí tuto tematiku. Já jsem přesvědčen, že je dnes nesmírně důležitá, že právě evropská bezpečnostní a obranná unie, to, že se Evropa bude schopna v určité míře stavět na vlastní nohy, že budeme vytvářet nějaké oddíly, které budou schopny provádět mise v našem příhraničí, tam, kde to bude třeba z bezpečnostních důvodů členských států, to jsou přece věci, které už dlouho volaly po tom, abychom je byli schopni realizovat.

Zase tak překvapivé není to vyhlášení Donalda Trumpa "jak máme pomáhat Evropanům, když si neplní svoje rozpočty". Že je to takový šok bychom se neměli tvářit. Vždyť to v té Americe visí ve vzduchu už dokonce dvacet let - proč máme my, Američané, platit Evropanům obranu? Jsou snad ti Evropané o tolik chudší než my, že si to nemohou zaplatit sami? Tohle je běžný pohled ve Spojených státech. Že to tedy Donald Trump vyjádřil takovým dramatickým způsobem, nás možná trochu vyděsilo, ale s tímhle jsme přece mohli počítat. To byla přece otázka času, kdy to přijde. Nakonec i Barack Obama, když byl nedávno v Evropě, mluvil velmi tvrdě na toto téma.

To znamená to, že tohle je téma, kterým se musíme zabývat a že se k němu musíme postavit i jako Česká republika a řekněme i být příkladem pro ostatní, to přece je silné téma. To je přece koncepční odpověď na to, co se děje. Takže to není tak, že by nás to najednou napadlo. Co je vlastně tedy koncepce než to, že máme určitou celkovou představu a do té zasazujeme ty konkrétní reakce? My nereagujeme zmateně. Tady někdo řekl, že my reagujeme pouze na situace. Podívejte se, na situace musí reagovat všichni, protože tady málokdo tušil, že se bude muset reagovat na brexit a na konflikt na Ukrajině a já nevím. Ty události, které vidíme kolem sebe, prostě byly nečekané. My dneska nemáme experty prognostiky, kteří by nám byli schopni říci, co budou ty klíčové události roku 2016. Prostě ty události na nás většinou padají tak, že se nestačíme divit. Ale to neznamená, že nemůžeme být připraveni jednat. My musíme počítat s těmi alternativami, a proto prostě já si nepřipadám, že jsem zaskočený. Dneska máme nového amerického prezidenta. Já si myslím, že ten prezident bude představovat určitou novou kapitolu vztahů, protože je vidět, že on má nové pohledy, ale to není něco, co by mě vedlo k děsu ani k panice. Myslím si, že v něčem dokonce ty nové pohledy mohou být docela potřebné a počkáme si na to, jaké přesně budou. V této chvíli ještě nevíme mnoho věcí - kdo bude ministr zahraničí, kdo budou ti další tvůrci americké politiky. Za Českou republiku jsme připraveni jednat. Máme celou řadu, velkou agendu s Amerikou, ve které chceme pokračovat.

Tady zaznělo, to jsem se právě zlobil, že tady někdo řekl, že máme teď větší obchod s Amerikou než s Ruskem. Ano, ale to, že nám roste obchod se Spojenými státy, že to je jedna z nejrychleji rostoucích exportních destinací, no to je radost. Já to pokládám za dobrou věc, koncepční věc. A není to nahodilost, vždyť pro to děláme. Já jsem tady přece stokrát zopakoval, že bych stál o to, aby se Česká republika prosazovala s kvalitními výrobky, které prodává za slušnou cenu v zemích, jako je Amerika, Izrael, Švýcarsko, Německo a podobně, protože když v těchto zemích dosáhneme dobrých cen za výrobky s vysokou mírou přidané hodnoty, tak nám to umožňuje zvyšovat mzdy tady v České republice, což já chápu jako strategický cíl národohospodářství, že tady zvyšujeme životní úroveň pomocí kvalitní výroby, kterou prodáme v těch nejnáročnějších trzích. A z každého takového mám radost, podporuji to nejenom tady slovně. My pro to opravdu něco děláme, my tam dokonce zřizujeme, posilujeme ekonomická zastoupení v těch zemích, zrovna v tom Izraeli. Dokonce tam máme nového diplomata pro vědu a výzkum. A v těch dalších zemích, my tam dáváme lidi, aby nám to pomohli dělat. To jsou věci, které se nám vyplácejí. Já jsem připraven se tím tady chlubit, že nám vzrostl rozsah obchodu, exportu, spolupráce se Spojenými státy, protože to je náročný trh a uplatnit se na něm, to jsme dobří. Takže ono to asi nebylo tak úplně míněno, ale já si říkám, za to nás nekritizujte, to je přece něco, co odpovídá zájmům České republiky.

Tady bylo řečeno, že jsme udělali řez v české zahraniční politice. To mě také zaujalo, ten výraz, že jsme udělali nějaký řez. Jaký řez jsme to tedy udělali? Ano, já souhlasím s tím, není všechno stejné, je to pravda, že naše politika není stejná, jako byla politika našich předchůdců. To vůbec netajím. Já vůbec netajím, že jsme přinesli určitou změnu a mohu vám i říct, v čem. První věc je třeba ta Čína, zdaleka ne jediná, protože já jsem nesouhlasil s tím, že máme zmražené vztahy s Čínou. Já jsem nesouhlasil s tím, že s touto zemí... Mimochodem v roce 2008, 2009, když vypukla světová krize, tak se všichni tetelili blahem, že čínská ekonomika držela svět pohromadě, protože tehdy Economist zveřejnil to letadlo, které letělo na první stránce, jeden motor byl Amerika, druhý byla Čína, ten americký motor škytal a ten čínský to držel ve vzduchu. Tohle byl obraz, který byl na západě. Tehdy jsme byli šťastni, že Čína a její ekonomika drží vůbec to letadlo ve vzduchu. Takže si uvědomte, prostě bez Číny by se těžko zvládala i ta ekonomická a finanční krize. Tak si nehrajme na pokrytce. To neznamená, že nebudeme k Číně kritičtí a dokonce vám řeknu, Česká republika je na špičce kritiky vůči Číně. Právě proto, že máme dialog, který jsme předtím neměli, tak vůbec můžeme kritizovat. Ale opakuji, musíme to dělat tak, že se dodržují pravidla hry a neděláme kroky, které jsou nesrozumitelné. Pak můžeme kritizovat a pak s nimi můžeme o tom přímo mluvit. A zaslouží si kritiku v řadě oblastí, ale nestačí, jako to bylo před tím, než přišla tato vláda, kdy jsme mohli kritizovat jedině v hospodách sami pro sebe, protože jsme se s ní vůbec nebavili. Takže ano, změnili jsme tuto politiku a podle mě je to daleko rozumnější, daleko efektivnější.

A změnili jsme i jinak českou zahraniční politiku. Já vám řeknu úplně zjednodušeně, co jsem nesouhlasil. Tady v této zemi byly v minulosti hlasy v zahraniční politice, v roce 2003, dneska se k tomu už nikdo nehlásí, ale tady bylo plno těch, kteří říkali, že musíme zaútočit na Irák, že tohle je politika západu, tohle má být evropský postoj. Kolik bylo těch, kteří tomu čelili? A když jste řekli, že to je špatně, že to je nepromyšlené, tak vám řekli - ztichněte, nepatříte k západu, chováte se nepatřičně, měli byste mlčet. Tak to bylo v roce 2003. Mnozí si to nepamatujete. Ale to nestačí. Když potom přišla situace v Libyi, v této zemi, vzpomeňte si, podívejte se. Tady byli lidé, kteří v zahraniční politice říkali, že musíme zaútočit v Libyi. Mohu vám je jmenovat, ale nebudu to dělat, nebylo by to fér. Takže tehdy se říkalo, to je evropská politika, zaútočit v Libyi. Všichni víte, jak to dopadlo, důsledky toho sklízíme dodnes. Zcela rozvrácená země. Jak bychom potřebovali mít v Libyi partnera! No a nemáme ho tam, protože tu zemi najednou po našich skvělých (zásazích) nelze dát vůbec dohromady a my na to doplácíme obrovským způsobem. A co víc, mohl bych vám jmenovat jména těch, kteří tady v zahraniční politice říkali: v Sýrii, vtrhněme tam, svrhněme Asada! Chcete slyšet jména těch, kdo to říkali? (Hlas ze sálu: Ano.) Já jsem korektní, pane kolego, takže já nechci někoho... Ale byli tady takoví, kteří říkali: svrhněte Asada! To byla také česká zahraniční politika a tohle se také pokládalo za politiku západu. Všechno se pokládá za politiku západu. Já tvrdím, že to byla špatná politika. A dneska už to není politika Evropy. Když dneska říkáme, že nelze řešit věci tak, že tam budeme vtrhávat a nastolovat demokracii, tak tohle je dneska evropská politika. My dneska nejsme někdo, jako že jsme podivní. Tohle je dneska věc, kterou my sdílíme. Já když toto říkám, tak to sdílím s evropskými partnery. Já nejsem mimo evropskou debatu, já nejsem ten, kdo odvádí zemi někam na východ. Tady se nám podsouvá, a bohužel začal to jeden projev v Rudolfinu, teď to slyším pořád a vidím cedule - chceme na západ! A vzniká absolutně falešný dojem, naprosto nepravdivý, že tady někdo vleče českou politiku někam jinam.

Co to je vlastně ten západ? Pro mě je západ spojený s kritickým myšlením, pro mě západ není... Víte, to je jako když jsem tady říkal, že chci, jak říká Peroutka, že to chce klidnou uvážlivou politiku a ne gesta. Víte, ta velká gesta, to si někdo bere příklad spíš v orientální despocii než v západu. Já teda ten západ chápu jinak. Já ho chápu jako kritické prostředí, ve kterém se prosadí ti, co kriticky myslí. To je západ pro mně. A naopak konformní postoje, ty tam podle mě naopak moc velkou cenu nemají, ani vás moc neberou jako partnera. A doufám, že tohle bude pro západ platit i do budoucna. To znamená já jsem kritický k určité části české zahraniční politiky minulosti a jsem schopen říct, k čemu a co se mi nelíbilo a dá se dohledat, že jsem s tím tehdy nesouhlasil. Nebudu vás obtěžovat, to jsou takové ty hloupé řeči "já jsem to říkal", to tady nechci opakovat, protože mi to připadá legrační. Ale jenom abyste věděli, že jsem si nevzpomněl až dnes, že tato kritika určitého chápání zahraniční politiky, já jsem se k ní vyjadřoval i dříve, to není tak, že jsem se dnes probudil. Tak vám to říkám na rovinu - ano, v tom se zahraniční politika změnila, protože já si myslím, že tehdy se uvažovalo špatně a zaplať pánbůh Evropa dnes je blíž tomu, co říkám já. My nejsme schopni měnit režimy na středním východě tím, že tam vtrhneme, my nejsme schopni tam nastolovat to, protože nám po tom úplně tak moc nic není. Bavil jsem se se Staffanem de Misturou a on mi říkal: vy v Evropě byste neměli tak často mluvit o tom, koho chcete nebo nechcete v čele Sýrie, jestli tam chcete nebo nechcete Asada, protože v Sýrii si lidi říkají, proč ti Evropané tak neustále meditují o tom, jestli Asad ano nebo Asad ne, to je snad naše věc, ne? Kdyby nám tak dali šanci, abychom si rozhodli a zvolili, do toho nám nemají co mluvit, koho my učiníme zítra představitelem Sýrie. Takže to, že tady žijeme tím, koho tam dáme, tak to jsou pozůstatky toho, když se říkalo - vtrhněme tam, udělejme tam pořádek. Nezlobte se, dneska máme zkušenost, že někam vtrhnout a udělat tam pořádek, to je zatraceně těžká věc, která se bohužel chronicky nedaří. A to není zbabělost, když tady dnes tvrdím, že tohle je daleko rozumnější přístup. To neznamená, že nechci, aby se Evropa angažovala. Já si dokonce myslím, že se v Sýrii angažujeme málo a vy přece víte, že Česká republika se v Sýrii angažuje výrazně. My tam dneska díky té ambasádě, kterou máme, vlastně doručujeme gai lines, ty principy, které si formulujeme v Evropě.

My jsme tam dneska při té poslední návštěvě doručili žádost, aby se vytvořil východní koridor v Aleppu, aby to umožnilo humanitární pomoc. To byla konkrétní věc, kterou jsme v Damašku předávali. Také Červenému půlměsíci. Bohužel to, co se stalo, bylo nedostatečné, protože to bylo příliš krátké příměří, tak to nefungovalo. Ale my jsme se podíleli na konkrétním řešení té věci. Díky kontaktům a informacím, které máme, jsme schopni se tam o něco pokoušet. A nezlobte se na mne, tím i roste naše renomé. Když naše služby pracují v těchto místech, tak mně říkají, pokud tam ostatně nejsou, že nám ostatní závidí, protože ví, že jsme v tom terénu, že víme, co se tam děje a jsme schopni navrhovat řešení. I mně v těch debatách, které se konají v Bruselu, tyto informace dávají možnost zde vystupovat daleko zasvěceněji a kompetentněji, protože máme informace z první ruky. Ale to je znova proti tomu, co jsem tady slyšel a tu náladu, kterou tady často cítím, co česká zahraniční politika zmůže. Já s tím fakt nesouhlasím.

Dovolte, abych vám znovu řekl to, čím jsem začal. Česká republika je aktivní mezinárodní hráč a je součástí zahraniční politiky a silnou. A v řadě věcí bych řekl, že hrajeme jako by nad svou váhu, protože máme velkou tradici a pověst, protože jsme industriální země a protože nás berou jako solidního stabilního partner. A já jsem dokonce rád, že mohu reprezentovat a dělat zahraniční politiku právě za zemi, která má takovouto pověst. Vy dobře víte, že v řadě zemí i Středního východu a podobně, kde celá řada jiných se angažovala malováním map a podobně, právě Česká republika je země, která je vnímána jako partner, který nepřichází s mocenskými požadavky, který nehrozí tím, že by chtěl překreslovat mapy a který je přitom velice dobře vybaven hospodářsky, industriálně na to, aby byl schopen těm zemím pomoci. Připadá mi, že v řadě těch zemí máme dneska velkou výhodu. Máme tam velkou šanci spolupracovat. Takže já si připadám jako představitel země, která má za sebou pozoruhodnou historii, která má dědictví mimořádných schopností, hospodářských, politických, kulturních, a to všechno člověku pomáhá dělat zahraniční politiku způsobem, za který bychom se neměli stydět. Já odmítám jakákoliv podezírání z nějakého ohýbání a ze servility. To jsou podle mne mediální věci, které se rychle vytvoří a pak se proti nim někdy těžko bojuje, ale já vám tady garantuji, že česká zahraniční politika je dneska dělána s rovnou páteří jako země, která je partnerem těm ostatním, dokonce i zemím, které jsou mnohonásobně větší než my, a já vám ručím za to, že bych se před nikým neohnul, kdyby to po mně chtěl. Ale jsem schopen, pokud se stane chyba, tak jsem schopen se omluvit, anebo říci, tohle se nebude opakovat, protože to nebylo fér. Nechceme nikoho ponižovat. Kuriózní je, že se to může stát i někomu, kdo je daleko větší než my. A to mě mrzí. Chci, aby Česká republika držela slovo, aby byla předvídatelný partner, korektní a chci, aby zahraniční politika byla věcí širokého veřejného konsensu. Proto jsem tady použil obraz toho oddílu, který prochází tím těžkým časem a kontinentem plným nástrah. A já bych si velice přál, abychom se jako ten skautský oddíl, ta výprava, dokázali udržet pohromadě, a aby se ukázalo, že máme vlastnosti, které i v obtížných dobách nám umožní jít kupředu. Protože, jak jsem řekl, je to test. Já to chápu jako test našich schopností se dohodnout a domluvit. To, co bych pokládal za největší neštěstí, je rozštěpenou společnost na extrémy, ve které si nedokážeme ujasnit, co vlastně chceme a kam jdeme. Takže já tomuhle společnému pochodu České republiky bych chtěl pomoci a jsem připraven se o všech těchto věcech bavit ve výborech i ve Sněmovně. Jenom se vám omlouvám, že mě čeká pan ministr Zarifa. Není to projev žádné mé nezdvořilosti, ale toho, že by bylo velice nekorektní, kdybych ho nechal čekat. Tak se vám moc omlouvám a odcházím jenom proto a s tím, že jsem připraven kdykoliv se vrátit a pokračovat. (Potlesk.)