Kromě toho EU má zcela jiný pohled na vztahy k Íránu (i k Izraeli) nežli současný americký prezident, který jednostranně vypověděl nukleární smlouvu s Íránem a uplatnil vůči němu hospodářské sankce. Pokud ještě před dvěma lety tryskal z představitelů největších států EU při setkání s americkým prezidentem Obamou optimismus a vzájemná empatie, dnes je všechno jinak. Většina komentátorů západoevropských médií hovoří, velmi slušně, o údajné sinusoidě vztahů EU a USA, kde se prý střídají pravidelně vzestupy a pády pozitivního a negativního vývoje ve vzájemných vztazích.
Je velmi obtížné udržet jednotu dvaceti osmi, a perspektivně dvaceti sedmi, států EU v zahraničněpolitických otázkách. V otázce Íránu však americký prezident k takové přímo manifestační jednotě v rámci EU přispěl. Evropa potřebuje životně nezbytné dodávky plynu a ropy z oblasti Perského zálivu včetně Íránu. USA mají v současné době nadprodukci těchto surovin těžených z naftonosných břidlic. Prostě Spojené státy nepotřebují příliš sofistikovaně jednat v oblasti Perského zálivu, stačí jim jen, když si podrží své dosavadní strategické spojence, Izrael a Saúdskou Arábii. A naopak udělají strašáka z Íránu, který se přece pro to tak hezky hodí.
Ve středu nejvyšší představitelé EU – pánové Tusk a další – projevili nebývalou odvahu bránit zájmy evropských firem proti eventuálním americkým sankcím v souvislosti s Íránem. Prostě EU udělala velký emancipační krok ve vztahu k USA. A nyní v logice věci musí následovat další kroky, včetně například vytvoření společné, funkční armády EU tak, aby EU byla brána ve světě jako velmoc ve všech aspektech.
Ing. Jiří Paroubek
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV