Rázl, Landovský (ČSSD): Sociální demokracie jede závod na mrtvém koni

Bohuslav Sobotka s heslem „dáme do pořádku stát“ zaplavil republiku. Po zoufalých výkonech Nečasovy vlády, došlo k veřejné destrukci pravice. Sociální demokracie měla slavně zvítězit a levicová vláda již v tuto chvíli měla vítězně vládnout. Nestalo se tak. Voliči socialisty odmítli s takovou razancí, že je z toho nejhorší volební výsledek ČSSD od dob, kdy ji Miloš Zeman v 90. letech budoval od nuly. Jen pád kmotrovské ODS až na samý práh vstupu do parlamentu, zabránil v Česku pokračování pravicové vlády. Země je při tom dlouhodobě v ekonomické recesi, máme rekordní nezaměstnanost, korupci, skandál stíhá skandál a lidé jsou naštvaní a nespokojení jak nikdy. Tudíž právě proto je třeba si položit zásadní otázku: Jak je možné, že v takové situaci voliči odmítli dát hlas sociální demokracii?

Podle Bohuslava Sobotky proto, že se voliči obávali dvojkolejnosti vládnoucího socanského diumvirátu Sobotka-Hašek, který namísto vnitrostranické spolupráce roky skrytě soutěžil o předsednickou sesli. Tedy, Sobotkovu sesli. Nyní, poté co se Michal Hašek a jeho věrní, trapně demaskovali svým zpackaným pučem, prý je konečně obnovena jednota strany. Zrádci jsou tedy odstraněni a voliči se prý socanům znovu pohrnou. Tolik pohádka na dobrou noc.

Potíž je v tom, že spíše než děti, „usíná“ nám zde celá sociální demokracie. A dost možná, že se nám zde pomalu ukládá k spánku věčnému. Sobotka sice nyní potřel Haška a pevně se usadil v sedle ČSSD. Jede však „slavně“ závod na koni, který chřadne a klesá v kolenou. Proč?

Lidé socany nechtějí. Nechtějí je ne kvůli vnitrostranickým půtkám nebo pitomému volebnímu marketingu. Lidé sociální demokraty nechtějí, protože v prvé řadě nevěří, že se jim pod jejich vládou bude žít lépe.

Kdyby se kdokoliv ze šéfů Lidového domu zajímal o to, kdo je dnes voličem ČSSD zjistil by, že téměř 70 % jejích voličů jsou dnes ženy starší 45 let. A že muži sociální demokracii odmítají volit bez ohledu na věk a množství peněz v kapse! Že stranu nevolí nejen mladí, ale ani aktivní lidé ve středním věku! A to dokonce ani ti, kteří jsou chudí nebo dokonce bez práce! Paradoxně se tak sociální demokracie, kdysi strana reprezentující zájmy aktivní a pracující populace, stala stranou, která stojí, při vší úctě, jen na podpoře žen v důchodu. Proč?

Protože to, co ČSSD nabízí, je obsolentní programový aušus, který je voličům nemastně a neslaně nabízen lidmi, kterým nikdo nevěří.

Vezměme to popořádku: Klasické levicové recepty, že více státu, a tedy více regulace, státních zásahů a více daní přinese lidem lepší život – je naprosto passé. Snaha veřejnými výdaji, dotacemi a sociálními podporami se proinvestovat k nižší nezaměstnanosti a hospodářskému růstu – vede jen k větším a větším dluhům, nezaměstnanosti a lidem závislých na podporách všeho druhu. Stačí se podívat na příklad Francie a její 50 let trvale socialisticky dopované ekonomiky. To není vize, která by nadchla středostavovskou společnost.

A při tom dnešní česká společnost je právě a především společností střední třídy! Není při tom podstatné, zda ji za středostavovskou považují analytici v Lidovém domě. Či zda na to česká společnost objektivně „má“ dle měřítek statistiků, aby se oprávněně za středostavovskou mohla považovat. Ale především to, zda se sami Češi jako středostavovská společnost cítí. A vzhledem k tomu, že často i reálně chudí se v Čechách cítí jako příslušníci středního stavu, má klasický socialistický program, v podání dnešní ČSSD, zaděláno na velký problém.

Dvě základní vlastnosti, které definují pracovitou střední třídu, jsou „mít a užívat“ a zároveň „naděje na ekonomický a společenský vzestup“. Obecně řečeno, odvěkou snahou střední třídy je – posunout se „výš“. Mít se ještě lépe než dnes. Mít se jako Němci. Dohnat Evropu. Zbohatnout a ještě více si užít. Jenomže!

Klasické socialistické programy ČSSD jdou dle názoru voličů přímo proti tomuto odvěkému cíli střední třídy! Voliči program socanů intuitivně chápou jako program pro chudé a pro socky, kteří se sami příliš málo snaží, aby na tom byli lépe. A kterým socialisté přerozdělují to, co před tím seberou nikoliv bohatým – kteří nakonec státu z lopaty vždycky nějak zchytrale utečou – ale právě střední třídě. A právě proto střední třída volit klasické socialisty odmítá. Navíc, podíváme-li se na to, co se kvůli socialistickým receptům reálně děje s ekonomikou právě ve Francii, mají čeští středostavovští voliči naprostou pravdu!

Solidarita se slabými je sice dnes v očích voličů cenným znakem sociálních demokratů. Ale nemůže být hlavním socanským znakem. Nebo dokonce znakem jediným! Pokud chce ČSSD oslovovat středostavovského voliče, nemůže nadále uvažovat o středostavovských podnikatelích a OSVČ jako o parazitech. Musí přestat donekonečna hovořit o transferech a dávkách všeho druhu, jako o základu celé sociál-demokratické politiky. A na místo toho musí přenést důraz na to, že se lépe bude mít celá většinová společnost!

Jinými slovy, nechce-li se sociální demokracie politicky marginalizovat, musí začít dělat politiku pro střední třídu.

Klíčovou součástí takové politiky je i to, jakým způsobem je sociální demokracie voliči vnímána. Jak? Bez ohledu na realitu jako zkostnatělá, šedivá struktura, přisátá na státní penězovody. A především: Zoufale nezábavná.

Vnitrostranický život sociální demokracie je totiž zcela podřízen zákulisním dohodám, čachrům a klientelismu všeho druhu. V systému já na bráchu – brácha na mně, stoupají stranickou hierarchií v ČSSD vzhůru většinou jen osobnosti – sice obratné v bratrovražedném vnitrostranickém boji – často však zcela impotentní tváří v tvář voličům. Takoví lidé sice umí naprosto dokonale řídit své stranické pašalíky – nejsou však v žádném případě schopni vést dialog s voličem. Oslovit jej a zaujmout. Výsledkem je pak jen soustavné lamentování nad tím, že ČSSD je personálně vyprázdněná a její vůdci postrádají charisma. Chyba však není v členské základně sociální demokracie. Ale v tom, jakým způsobem ČSSD vede svůj vnitrostranický život. A jak generuje lídry, a to pro všechny své stranické úrovně.

ČSSD tak je dnes pro většinu voličů nevábnou, uzavřenou škeblí, která nikoho vlastně nezajímá. Chce-li to ČSSD změnit, je třeba ji všeobecnými primárkami a přímou demokracií otevřít směrem ven. Učinit ji přátelskou vůči svým členům, sympatizantům a voličům. Tak, aby strana znovu získala schopnost komunikovat na všech úrovních. Přicházet s novými návrhy, řešeními a programy. A aby znovu získala schopnost společnost vést. K tomu však musí nejdřív ze všeho zásadně změnit systém vnitrostranického výběru všech svých kádrů.

Zvládne-li sociální demokracie úspěšně rozšiřování prvků přímé demokracie a otevřenosti uvnitř sebe sama – může následně zodpovědně celý tento projekt předložit i všem voličům v celostátních volbách.

Neučiní-li sociální demokracie nic z toho a tedy, nezmění-li se ČSSD jak programově, tak vnitrostranicky, pak bude voličská podpora pro sociální demokracii dále klesat. Dost možná ve prospěch nových, populistických stran, které si, na rozdíl od dnešních sociálních demokratů nezbytnost chápání potřeb a charakteru českých voličů, uvědomují velmi dobře.

Nezmění-li sociální demokracie svůj program a vnitrostranické mechanismy, pak v dnes nastalé intenzivní soutěži s populistickými stranami nového typu, je ČSSD již předem mrtvým koněm. A je zcela lhostejné, kdo sedí v jeho sedle.

(Lukáš Rázl a Jakub Landovský jsou spoluautoři výzvy Živá socdem!)