Děkuji. Vážené poslankyně, vážení poslanci, já skutečně nechci teď polemizovat a vést debatu o tom, kdo má větší podíl na konci studené války, jestli to byl Reagan nebo Gorbačov. Osobně se domnívám, že podíl na tom, jakým způsobem skončila válka, mají oba dva. Oba k tomu přispěli a oba k tomu přispěli v době, která vůbec nebyla jednoduchá.
Ale teď se vrátím k zahraniční politice. Já myslím, že je zřejmé, že za vykonávání pravomocí v oblasti zahraniční politiky je odpovědná vláda, konkrétně Ministerstvo zahraničních věcí. Vláda definuje základní linie zahraniční politiky, a to v souladu s dlouhodobými koncepčními materiály, jako je např. Koncepce zahraniční politiky, jako je např. Bezpečnostní strategie České republiky. Dle naší ústavy má prezident republiky zastupovat stát navenek. Tolik tedy popis situace.
Pokud jde o tyto dva základní koncepční dokumenty, ať už je to Koncepce zahraniční politiky, Bezpečnostní strategie České republiky, ty schvaluje vláda.
Jsou tedy výrazem vládní politiky. Je zcela legitimní, aby se vedla diskuse při jejich přípravě. A je to naprosto i logické v situaci, kdy dochází ke změně vlády a kdy tady vládu stran, které byly orientovány výrazně pravicově, nahrazuje vláda, která má spíše středo-levicový charakter. To znamená, je to naprosto normální a běžné, že se taková diskuse při aktualizaci těchto strategických dokumentů vede.
Chtěl bych ale zmínit ty základní linie naší zahraniční politiky. My jsme přece v Evropě. Jsme členy Evropské unie. Tím je dán jeden důležitý směr, o který se musíme starat, jakým způsobem Česká republika vystupuje v Evropě, jakým způsobem prosazuje své představy o další budoucnosti Evropské unie. A musím říci, že jsem nezaznamenal spory, které by zde byly mezi pozicí vlády, Ministerstva zahraničí a prezidenta republiky v těch uplynulých deseti měsících. Nejsou tady žádné spory. Nejsou tady žádné konkrétní příklady toho, že by v oblasti naší evropské politiky, v oblasti evropské integrace prezident, ministr zahraničí, vláda, premiér vystupovali na evropské půdě odlišným způsobem.
Chci také připomenout, že se připravují mandáty, které jsou dobře koordinovány. Členové vlády zastávají pozice na základě mandátů, které schvaluje vláda České republiky. Schvalujeme také mandáty, koneckonců schvalujeme zahraniční cesty pro prezidenta republiky, a ve spolupráci Ministerstva zahraničí a Kanceláře prezidenta republiky se připravují také podklady pro jednání prezidenta republiky na půdě Evropské unie.
Pokud zmíním další důležitou linii, která se týká bezpečnosti České republiky. Naše bezpečnostní strategie, bezpečnostní politika je definována naším členstvím v Severoatlantické alianci. My jsme členy Severoatlantické aliance. Fungujeme v jejích strukturách. Opět platí, že postup zástupců České republiky ve strukturách na těch klíčových jednáních Severoatlantické aliance vychází z mandátů, které připravuje vláda, které připravuje Ministerstvo zahraničí potažmo Ministerstvo obrany. Já myslím, že je velký rozdíl mezi tím, zdali naše země má problém v tom, že její jednotliví klíčoví ústavní činitelé dělají odlišnou zahraniční politiku, a nebo zdali ten problém je viděn v tom, že naši klíčoví ústavní činitelé mají odlišné výroky nebo odlišné názory na jednotlivé situace, které se objevují, ať už v domácí nebo v zahraniční politice. Já myslím, že není přece možné požadovat, aby všichni měli na věc úplně stejný názor. Aby tady neexistovaly nuance, které jsou přirozeně také dány politickou orientací jednotlivých ústavních činitelů. Nicméně v této situaci - a já bych ji nazval docela šťastným obdobím pro Českou republiku - v těch klíčových zahraničněpolitických oblastech, jako je otázka naší evropské orientace a jako je otázka naší bezpečnostní orientace, ministr zahraničí, vláda, premiér, prezident, předsedové Sněmovny, předsedové Senátu, jsou schopni prezentovat společnou sjednocenou zahraniční politiku České republiky. V minulosti to tak často nebylo. Já nechci připomínat problémy, které tady byly např. v situaci, kdy prezidentem republiky byl Václav Klaus, vláda byla složena ze stran, které zčásti byly protievropské, zčásti proevropské a docházelo tady k permanentním sporům, ať už uvnitř vlády, o naši evropskou politiku, nebo mezi vládou a prezidentem, mezi ministrem zahraničí a prezidentem o to, jak bude chápána a interpretována naše evropská zahraniční politika.
Tolik velmi stručně k otázce, kterou jste položil.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PSP ČR
