Vystrčil (ODS): V tom zákoně to normálně někdo dal navíc, protože to potřeboval

Vážený pane předsedající, děkuji za slovo. Omlouvám se, že budu, vážené kolegyně, kolegové, pane místopředsedo vlády, trošku delší, ale já si myslím, že ty dvě materie si to zaslouží.

Na úvod si dovolím připomenout to, co už tady zaznělo od paní garanční zpravodajky, že vlastně od 25. května roku 2018 jsou členské země povinny aplikovat a používat obecné nařízení o ochraně osobních údajů. Aby to nařízení mohlo být plně využito těmi členskými zeměmi, tak bylo potřeba přijmout prováděcí zákon, který upřesní některé věci, které ty členské země si i v rámci toho nařízení mohou upravit. Většinou jsou ty věci, které v tom nařízení začínají slovy, členské státy mohou, nebo každý členský stát může. Abyste věděli, k čemu jsme se nyní po 7 měsících v rámci přijímání toho doprovodného zákona dopracovali.

Spojení členské státy mohou v tom nařízení je celkem čtyřikrát, pouze čtyřikrát. Spojení každý členský stát může je tam pouze dvakrát, ve smyslu toho, že může. Čili jedná se o 6 věcí, které bylo potřeba v rámci doprovodného zákona vyřešit. Výsledkem je, že před sebou máme zákon, který má 29 stránek a 68 paragrafů. To je ten vlastní zákon, to je ten senátní tisk 25, pak máme změnový zákon, který má ještě více paragrafů a ještě více stránek, ten důvod je jednoduchý, protože předkladatel a následně i Poslanecká sněmovna začala řešit spoustu dalších jiných věcí, protože se jim to hodilo. To, že občané již 7 měsíců čekají na to, kdy bude konečně doprovodný zákon a my budeme vědět, v kolika letech si dítě může založit Facebook, nebo budeme vědět, jak velké sankce nám hrozí za porušení GDPR, resp. toho nařízení, v podstatě zřejmě nikoho nezajímalo, nebo to bylo mnohem méně důležitější než prostě některé jiné věci. Dělo se tak přesto, že již 31. ledna 2018 náš VUZP si pozval odpovědné osoby, odpovědné zástupce ministerstva vnitra atd., říkal jim, že je nejvyšší čas, aby doprovodný zákon vznikl, že je pozdě, že by bylo potřeba na tom makat. A protože se pořád nemakalo, tak dokonce jsme to předložili na plénum Senátu a projednávali, na 12. schůzi konané 15. února, to je zase ještě 3 měsíce před nabytím účinnosti v uvozovkách toho nařízení. Vyzvali jsme znovu všechny, co to mají na zodpovědnost, aby dělali všechno pro to, aby ten doprovodný zákon byl včas, aby všichni, co se dnes tím nařízením budou muset řídit, aby věděli, co mají dělat. Zase se, neříkám, že nestalo téměř nic, ale stalo se toho velmi málo. Z hlediska přípravy toho zákona se stalo to, že dneska tady sedíme a máme konečně ten doprovodný zákon přijmout. V nějaké podobě, o které teď právě ještě budu mluvit.

A teď tady máme dvě materie. To je ten doprovodný zákon. Ten se nazývá: Návrh zákona o zpracování osobních údajů. A pak k tomu máme, já tomu budu říkat zkráceně, změnový zákon, který, když se udělá nějaký doprovodný zákon, tak se potom dotkne některých dalších zákonů. Teď to bude taky důležité. Ten zákon, kterému říkám změnový, se plně nazývá: Návrh zákona, kterým se mění některé zákony, a teď je důležité slovo, v souvislosti s přijetím zákona o zpracování osobních údajů. V souvislosti s přijetím tohoto zákona o zpracování osobních údajů, který se měl zabývat tím, abychom adaptovali obecné nařízení EU do našeho právního řádu i naším zákonem. Teď co se stalo dál, když se tím zákonem začnete pročítat, tak skutečně ten zákon dělá to, že adaptuje to nařízení. Říkal jsem, že těch výskytů, kde jsme to měli provádět v rámci toho nařízení, bylo asi 8, do deseti. Dále, protože se to mezitím ukázalo jako také potřeba, nebyl to schopen udělat nikdo zvlášť, tak ještě transponuje jednu směrnici. Poté se někomu zdálo, že by bylo dobré, aby se ještě změnila struktura Úřadu pro ochranu osobních údajů. To znamená, aby tam nebylo 7 nezávislých inspektorů a předseda, ale aby tam byl předseda, dva místopředsedové, čímž mimochodem dochází k omezení pravomocí Senátu z hlediska nominace těch lidí. A aby to celé začalo fungovat jinak, je to různě vysvětlováno, pan místopředseda vlády to také dnes vysvětloval, budiž, já za sebe říkám, může se mi to nelíbit, ale prošlo to řádným legislativním procesem, bylo to v návrhu toho zákona, předložila to vláda, tu změnu té struktury, projednala to Poslanecká sněmovna v prvním čtení, v druhém čtení, ve třetím čtení a máme to tady. Budiž, je to v pořádku.

A pak se v tom zákoně staly ještě některé další věci, a to je to, že do toho změnového zákona, tj. do tohoto, vláda sama dala i některé změny zákona o svobodném přístupu k informacím, s tím, že říká, že to nutně potřebuje, aby například lépe mohla odpovídat, resp. neodpovídat na některé dotazy občanů, které se týkají bezpečnosti státu. Ten problém mají vlády dlouhodobě, že ten zákon o svobodném přístupu k informacím není v tomto směru dokonalý. Ale vůbec nesouvisí ty změny 1 až 8, o kterých mluvil pan místopředseda vlády, s adaptací toho nařízení. Vůbec s tím nesouvisí! To oni řekli: My to tam také v tom změnovém zákoně dořešíme, protože s tím máme dlouhodobě problém, protože ten zákon o svobodném přístupu k informacím v tomto není dokonalý. My vlastně nevíme nebo nejsme si jisti, jestli když někdo například chce vidět, kolik na úřadu máme lidí s možností nebo s bezpečnostní prověrkou na tajné, jestli můžeme nebo nemůžeme odpovědět, apod. Ale to je věc, která je dlouhodobě problémem. Není to problém, který vznikl přijetím toho nařízení. To znamená, nesouvisí s tou adaptací. A tudíž v tom zákoně to normálně někdo dal navíc, protože to potřeboval.

Každý si na to udělejte názor, může to vláda udělat, samozřejmě může, zase polehčující okolnost, bylo to tam od začátku. A teď nastaly ale věci, které se v Poslanecké sněmovně normálně dějí. Já je za normální nepovažuji. A prosím, teď se nebudu bavit o obsahu toho, co se tam dostalo. Fakt o ten obsah nejde. Protože to riziko je obecné, je latentní, a pokud my to budeme dlouhodobě ignorovat, tak se za chvilku dočkáme toho, že jednou částí toho změnového zákona bude třeba i vyhlášení významného dne sokolů. Jednou z částí tohoto zákona, který je změnový zákon, který vzniká v souvislosti s přijetím zákona, bude například zdanění církevních restitucí. Jednou částí toho zákona bude atd. Rozumíme si. Tam se klidně můžeme dostat, pokud budeme ty věci, které se nyní děly v Poslanecké sněmovně, ignorovat. A v Poslanecké sněmovně se stalo to, že přišel jakýsi poslanec, resp. poslanecký klub, a řekl: My si myslíme, že ty změny v tom zákoně o svobodném přístupu k informacím by měly být ještě daleko hlubší. A zavedl to, že Úřad pro ochranu osobních údajů, který to do té doby vůbec netušil, neměl o tom ani ponětí, by se také měl stát nejvyšším správním úřadem pro práva na informace. Jinými slovy, ten úřad by měl mít v okamžiku, kdy ten zákon vstoupí v účinnost, což je od 1. 1. 2019, například poskytovat informace z hlediska klientů, kteří se ptají na nějaké informace. Měl by vyřizovat všechny věci, když si někdo stěžuje, až to k němu dojde. Měl by zadávat informační příkazy atd. To znamená, měl by obrovský nárůst agendy, protože dneska těch nezodpovězených, a já vůbec neříkám, že to není problém, vůbec neříkám, že to není problém, těch nezodpovězených dotazů je velká spousta, to, co se děje, je, že si někdo řekl, já to vyřeším tím, že tomu Úřadu pro ochranu osobních údajů, aniž by to on věděl, aniž by to projednala vláda, já řeknu, že to ještě bude dělat, kolik tu bude dalších úředníků, jestli se do toho baráku vejdou, nebo ne, mě to nezajímá, jestli na to má kompetentní lidi, nebo ne, mě taky nezajímá, ale já si prostě myslím, že je to správně, že ten informační příkaz má být zaveden, že má ten úřad fungovat, že má mít víc lidí a má být ústředně správním úřadem pro práva na informace. Ale to my tady teď máme. Když se proti tomu někdo ozve, z vlastní zkušenosti, tak je ten, kdo brání přijetí informačního příkazu. To ale vůbec není pravda. Mně informační příkaz nevadí. Mně to je jedno, jestli... Není jedno, já nevím, jestli to je... Ale to není o tom. To je o tom, že tady někdo ve věci, která se toho netýká, ve věci, kdy my máme úplně jiné starosti, máme se zabývat úplně jinými věcmi z hlediska přijetí toho zákona, někdo dělá zásadní změnu, která mění celý úřad, která souvisí se zákonem o svobodném přístupu k informacím, který není v této věci souvislý s adaptací obecného nařízení o ochraně osobních údajů. To je ten problém, který tady máme, který je obtížně vysvětlitelný. Když se bavíte s občany, tak to vždycky prohráváte, protože oni říkají: Vy nechcete informační příkaz. Já říkám: To není pravda. My ho chceme. Ale my nechceme, aby to bylo uděláno tímto způsobem.

Nejkrásnější důkaz, že to celé není dobře, podal dneska, velmi se omlouvám, pan kolega Rabas, protože poté, co si přečetl, že je zaveden do změny zákona o svobodném přístupu k informací informační příkaz, tak si řekl: A ještě tam chybí ta ochrana těch poskytovatelů! Takže já bych tam taky ještě něco přidal, co bude chránit ty poskytovatele, aby se vyhodnocovalo, jestli ten, kdo se ptá, se ptá správně a oprávněn. To znamená, máme tady další pozměňovací návrh, tentokrát z naší dílny, který říká: A když už jsme se do toho pustili, děláme ty zákony v té sněmovně, tak pojďme se jako Senát připojit a ještě doplňme do toho zákona o svobodném přístupu k informacím tu ochranu těch poskytovatelů. Zase bez projednání s vládou, bez projednání s kýmkoliv. Dejme to tam, bude to určitě dobře, on si s tím potom někdo poradí. A hlavně nás to bude všechny stát nějaké peníze. Tak to je principiální problém, který se v tom zákoně jako takovém, to je ten zákon č. 25, resp. ten návrh zákona o zpracování osobních údajů, a potom ten návrh zákona v souvislosti s přijetím zákona o zpracování osobních údajů, se vyskytuje. Vyskytuje se tam celkem dvakrát. Možná víckrát, ale ty dvě věci považuji za zásadní. Jednak v případě zásadních změn zákona o svobodném přístupu k informacím, já opravdu nechci hodnotit ten obsah, protože na to má probíhat zvláštní řízení, má to projít prvním, druhým, třetím čtením, má to projít meziresortním připomínkovým řízením, mají připomínková místa říci jak to vypadá, jak to vidí, jaké tam vidí problémy, jestli tam nejsou ještě jiné problémy. Mimochodem, mám pocit, že dokonce to je tak, že zákon o svobodném přístupu k informacím je dneska v legislativním procesu už, že to tam stačilo dát, že se nemuselo... Tak proč to tam dává někdo tak narychlo? Protože tak mu leží na srdci osud ČR? Nebo to je proto, že když to tam teď dá, tak bude jediný, kdo to tam dal, všichni o něm budou psát, že je nejlepší, všichni ostatní, co budou proti tomu, tak budou ti, co budou hanobeni, říkat, vy to nechcete, vy jste ti, co to brzdí, vy nechcete, aby dostávali občané informace. Je to opravdu skutečně, řekněme, i charakterově čisté, to, co se tady děje, z hlediska podání toho pozměňovacího návrhu k zákonu o svobodném přístupu k informacím?

A pak je tam ten druhý problém, abych se vrátil, už se větvičkuji jako Jaroslav Kubera, a to je to, že tam je ještě změna zákona o zdravotních službách. Zákon o zdravotních službách se ve smyslu toho, co tam je napsáno, vůbec adaptace obecného nařízení o ochraně osobních údajů netýká. A přesto se tam objevil pozměňovací návrh poslance A, nelíbilo se to poslanci B, tak poslanec B změnil pozměňovací návrh poslance A a vznikl z toho pozměňovací návrh ve tvaru C. Teď my to tady máme. Ministerstvo zdravotnictví, nevím, jak jiné výbory, nepřišlo na projednávání toho zákona, v případě, že jsme to projednali na výboru. Nevidím tady nikoho ze zástupců ministerstva zdravotnictví, že by dneska poslouchal, jak to dopadne s tou změnou zákona o zdravotních službách. Zřejmě je to nezajímá. Ale je to docela zásadní změna, protože buď se budou posílat souhrny dat pacientů, nebo nebudou, mezihraničně atd. Ale jak vidíme, tak proč by to tam nemohlo být? Tak jak říkám, ještě zbývá tam dát ten zákon o zdanění církevních restitucí. Ten by se tam do toho taky vešel, vlastně by to bylo klidné, žádným meziresortem by to neprošlo, načetlo by se to v 2. čtení, my bychom to tady potom sfoukli a všichni by byli spokojeni, akorát tedy nevím, jestli se takhle má pracovat.

To je celý ten problém, který my jsme tady měli řešit v rámci jednání našich výborů. To řešení, které nabízíme, je takové, že říkáme, prosím vás, slezte z hrušky dolů, dělejte ty věci, jak se dělat mají. Jestli chcete měnit zákon o svobodném přístupu k informacím, máte ho v legislativním procesu, ty změny, které navrhujete, tam doplňte, projednáme je, meziresortně opřipomínkujeme, řekneme si, co je dobře a co není dobře, může tam být informační příkaz, může tam být ochrana poskytovatele, může tam být povinnost, aby ten, kdo se ptá, to zdůvodnil, proč se ptá, může tam být spousta dalších věcí, o kterých všichni víme, ale na kterých prostě dlouhodobě pracujeme. Ale nedělejme to tak, že vybereme jednu věc, která se všem bude líbit, pak ji tam dáme, všem ostatním, kteří říkají, že jsou proti tomu, budeme říkat, to jsou ti lumpi, co jsou proti tomu, co jsou proti transparentnosti, jasnosti, zodpovědnosti a přístupnosti občanům. Přesně je to naopak. Tohle způsobuje, že ty zákony jsou nejasné, netransparentní a nepřehledné. Tohle počínání. A ne to, že to někdo projedná řádně, tak, jak se to projednávat má. Takže to je jedna věc. Říkali jsme, pojďme zákon o svobodném přístupu k informacím, změnový, vyhodit celý. Vyhodit tu část č. 15, je to ten pozměňovací návrh, tuším, dokonce VHZD, VUZP. Pak je tam ten zákon o zdravotních službách, to je část č. 39. Tak ji vyhoďme taky. Pokud někdo chce změnit a nějak nakládat se zdravotními daty, tak ať to klidně dělá, ať se to někam posílá, ale proboha, ať to projedná ministerstvo zdravotnictví, ať to projedná ministerstvo vnitra, ať zjistí, zda je to v pořádku, jestli se s těmi daty takhle nakládat dá nebo ne, jsou to zdravotní data, je to důležité, pak to schvalme nebo neschvalme, já neříkám, co je dobře, co je špatně, ale takhle bychom měli přece postupovat. Proto jsou tam tyto dva pozměňovací návrhy.

Pak jsou tam některé další pozměňovací návrhy, ke kterým se vyjádřím jenom krátce, které souvisí s tím, co dělat s tím, jaké nám dalo to obecné nařízení možnosti. První věc, která tam je, je, že se říká, abychom šli směrem, to je pozměňovací návrh, tuším, VHZD, který předkládal pan kolega Větrovský, abychom udělali to, že ty veřejné instituce zbavíme těch sankcí, protože nemá moc smysl, aby stát platil státu, i když obec není stát, samozřejmě, v některých případech to i já říkám. Zároveň je to tedy tak, že když udělá někdo chybu, to neznamená, že ten, kdo udělal chybu, když není sankce, že on nebude sankcionován jako úředník. Stejně je sankcionován do výše 3 platů nebo kolik. Atd. Čili to jsou věci, které se tam ještě dějí. Já předpokládám, že se k těm pozměňovacím návrhům ti autoři vyjádří. Já případně se k tomu případně také vyjádřím. Ale to hlavní sdělení, které dnes jsem chtěl, proto jsem se přihlásil jako první, je to, že dnes to hlasování bude o roli Senátu, bude o tom, jestli jsme schopni v některých případech držet a dělat to, kvůli čemu nás ti lidi volí, a to je, že budeme dohlížet na čistotu toho legislativního procesu, že i v případech, kdy to není populární, kdy za to můžeme být kritizováni, budeme držet nějaké standardy, které dlouhodobě chrání ten náš právní řád před tím, aby byl zaplevelen, znejasněn a znetransparentněn. To je o tom, o čem dneska budeme hlasovat, abychom ukázali, je to i výchovná věc, že není možné, aby někdo přišel v Poslanecké sněmovně a řekl: Já bych ještě zřídil tento úřad. Načetl nějaký paragraf, nějaký odstavec, a poslal nám to sem a říkal: Je to fakt bezvadná věc. Strašně nám to všem pomůže. Budeme se mít mnohem lépe, než se máme. Tak to laskavě schvalte. Přece takhle bychom se normálně chovat neměli. Tak vás prosím, abychom se dneska chovali normálně, ty pozměňovací návrhy, aspoň ty zásadní, o kterých jsem mluvil, jsme schválili.

Děkuji za pozornost.