Tento narrativ, že někteří bonzují do EU je rozšířený a falešný. Vychází z pohledu, že EU je něco, co nám bylo vnuceno, něco cizího a pomíjí fakt, že jsme se dobrovolně rozhodli stát se jeho součástí. Pokud píši dobrovolně, pak to myslím se vší vážností. Počínaje Sametovou revolucí jsme přece chtěli být součástí skupiny moderních evropských zemí a jiná dlouhodobě udržitelná varianta zapojení se do mezinárodních struktur nebyla na stole. Přiznáním si tohoto faktu, že EU je jen dalším článkem ve vertikále správy, pochopíte, že obracet se na vyšší orgán správy není nic nepatřičného.

S ohledem na krátkou tradici není složité propadnout myšlence, že EU je cizí moc uzurpující si naše práva. Apologetů národní samostatnosti a absolutní suverenity je více než dost a útočí ze všech směrů na nespokojenost občanů s politickou situací. EU jako nová instituce je snadný cíl a pojmenovat někoho jiného jako nepřítele, abych odvedl pozornost od vlastních pochybení, je argumentačním nástrojem odjakživa.

Přijmete-li myšlenku, že Brusel je nová Moskva, otráví Vám to mysl. Jenže my jsme nikdy de jure suverenitu s Moskvou nesdíleli. Zatímco ČR se se souhlasem občanů v referendu mnoha kompetencí ve prospěch EU vzdala. Proč? Protože současný svět je natolik složitý a propojený, že dává perfektní smysl se o některé z kompetencí podělit a vystupovat na světové scéně jednotně. Pro naše bezpečí je nepochybně lepší mít na pase občan EU, než cestovat po světě s pasem, jehož nositele budou v zahraničí často mylně považovat za Čečence.

Nechci obhajovat někdy příliš aktivistické chování některých politiků, včetně pirátských. Osobně jsem spíše příznivcem řešení problémů co neblíže místům jejich vzniku. Jen chci objasnit fakticky správný úhel pohledu, jehož přijetím se myšlenkově ztotožníte s mnoha kroky, které se na ose Praha - Brusel dějí.