Eurofederalista Junckers přesvědčuje Švýcary o nutnosti vstupu do EU a to navíc slovy: "Trvá ten strategický nesmysl, že nám zůstává toto bílé místo na evropské mapě".
Eurofederalista Trichet háže záchranný kruh Portugalsku, Španělsku a potažmo euru masivním nakupováním portugalských a španělských dluhopisů přes Evropskou centrální banku. A eurofederalistický bývalý německý ministr zahraničí Joschka Fischer hovoří o nutnosti evropské hospodářské vlády a nakonec i Spojených států evropských (USE) na setkání Spinelli group, sdružení těch pravých eurofederalistických europoslanců. Mítink byl příznačně nazván „The United States of Europe - Towards a Transnational Society?".
Joschka Fischer na tomto fóru prohlašuje protinázory euroskeptiků za naprosto směšné, argumentujíc Čínou a dalšími rychle se rozvíjejícími státy ve světě, s kterými by prý Evropa jinak neudržela krok. Polemika s Joschkou Fischerem a jemu podobnými je však téma na zcela samostatný zahraničně-politický článek.
Ofenziva bude jistě pokračovat i tento týden, ale podívejme se napřed na události o něco málo starší. Vidíme, že v prosinci 2010 nejprve Merkelová (a také Sarkozy) vehementně pro domácí diváky odmítají vydávání eurodluhopisů aby se vzápětí jakési eurodluhopisy objevily na scéně jako akce European Financial Stabilisation Mechanism (EFSM - tento záchranný program je jištěn rozpočtem EU a tedy i financemi pocházejícími z ČR) a ještě v tomto měsíci má dluhopisy údajně vydat i bratrský European Financial Stability Facility (EFSF). Do EFSF mají přispět státy eurozóny celkem 440 mld euro, z toho je pikantní povinný příspěvek předluženého Řecka ve výši cca 12 mld euro, Irska ve výši cca 7 mld euro, Portugalska ve výši cca 11 mld euro a koneckonců i Španělska ve výši cca 52 mld euro. Asi se k posílání peněz tyto ani ostatní státy zatím moc nemají, je tedy třeba, aby fond vydal dluhopisy. Evropské.
Rozpor prosincových slov Merkelové a lednových činů lze dešifrovat buď jako divadlo před německými voliči, nebo jako ztrátu vlády německé kancléřky (a francouzského prezidenta) nad EU. Té druhé možnosti by možná mnozí z euroskeptiklů velmi zatleskali, ale jen do chvíle, než by si uvědomili, že tu existují ještě mnohem silnější tahouni směrem k USE nežli je Merkelová. A pokud tedy Merkelová moc v Evropě ztrácí, pak jedině ve prospěch ještě kovanějších eurofederalistů.
Je to podobný scénář, jako když zprvu (tj. před vykoupením Řecka) nebyla Merkelová srozuměna s opuštěním „klauzule nezachraňování dlužníků" (non bail-out clause) v Lisabonské smlouvě, nakonec ji opustila a dokonce sama iniciovala kvůli vzniku trvalého záchranného fondu změnu Lisabonské smlouvy v tomto smyslu. A ještě si připomeňme vykupování státních dluhopisů Evropskou centrální bankou. V Bundesbance za dob německé marky by bylo něco takového nemyslitelné, nyní se z toho však u ECB vyvinula každotýdenní rutina, se kterou německá kancléřka buď úmyslně, nebo z nedostatku vlivu nic nenadělá.
Podobným buď divadlem nebo ústupem ze slávy může být i odmítání navýšení EFSF ze strany Merkelové. Sice teprve uvidíme, jak tyto snahy skončí, ale jsem celkem přesvědčen, že k navýšení vcelku brzy dojde, přes veškeré proklamace kancléřky a jejích ministrů.
A vrcholným kouskem eurofederalistů v budoucnu zřejmě budou eurodaně. Nyní jsou většinou odmítány, ale zvrat po vhodném vystrašení obyvatelstva může přijít velmi rychle. Ať již eurodaně přijdou zpočátku ve formě evropské bankovní daně, nebo v nějaké jiné (návod: co takhle - eurooficiálové - zkusit např. daňové asignace? Kdo neasignuje, nebude mít nárok na finance z fondů EU), Merkelová buď úmyslně, nebo z nedostatku vlivu opět nic neudělá.
Německá kancléřka tedy buď táhne nebo je tažena (zde si nedovolím vulgární simplifikaci typu „Ano"-„Ne"), pravděpodobně se však jedná o mix obého. Celkový trend je však při jakékoliv z uvedených možností stejný - směrem k politické unii. Nejkovanější eurofederalisté moc dobře vědí, že Merkelová i Sarkozy teď již nemohou zničehonic zařadit zpátečku - učinilo by je to naprosto nevěrohodnými. Merkelová je tedy každopádně nucena držet basu a lít německé peníze do jiných děr než těch na německých silnicích. I když se ze všech sil snaží, aby to vypadalo, jako že vehementně nepřipouští další zatahování Německa do dluhů jiných evropských států. Pochopitelně, přiznání opaku by byla voda na mlýn nejen euroskepticismu, ale i extremismu, který bude v následujících letech v Německu velmi hrozit.
---
O čem všechny tyto události svědčí? Je to zřejmé zintenzivnění snah o vytvoření eurodluhů, eurovlády, eurodaní a politické unie. Sice ještě pořád existuje jistá možnost rozpadu eurozóny a oslabení eurofederalistů, ale mnohem pravděpodobnější je, že federalisté euro za jakoukoliv cenu udrží (v časovém horizontu nejméně do příštích německých voleb). I kdyby tou cenou měly být vážné námluvy s Čínou (pozn: je zajímavé, že německá média [ftd a faz] o nabídce významných čínských činovníků o připravenosti vstoupit do evropského finančního záchranného mechanismu mlčí). Námluvy EU a Číny ostatně již nějakou dobu pod dohledem ministryně zahraničí Unie Ashtonové probíhají.
Že jsou eurofederalisté na postupu je zcela evidentní. Před pár lety, v době schvalování Lisabonské smlouvy, bylo pro ně nemyslitelné z taktických důvodů psát někde něco o federaci. Všechna slova mající co společného se slovem federace byla v textu smlouvy důsledně nahrazena slovem komunitární. Při vyslovení sousloví „ztráta suverenity" tenkrát eurofederalisté vrtěli hlavou zprava doleva a otřásali se hraným hnusem, jak někdo může vůbec něco takového vypustit z úst.
Nyní, po pár letech, kdy na to občané již trochu pozapomněli, je slovo „suverenita" den co den posunováno směrem ke smetišti. A naopak slovo „federace" běžně používají již nejen euroskeptici. I eurofederalisté zkoušejí, jestli se k němu už mohou hrdě hlásit, či je třeba ještě chvíli mlžit. Události se ubíraly přesně v intencích myšlenek jednoho ze zakladatelů EU, Jeana Moneta: "Jdeme vybudovat evropskou federaci, ale nesmíme to našim občanům říci".
A takováto nečestná manipulace je velmi špatným základem pro případný společný stát. Nemám však ani v nejmenším iluze, že by tento morální apel ofenzívu zastavil.
Pavel Strunz je členem Republikového výboru Svobodných.
Vyšlo na blog.idnes.cz
Dále čtěte:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Svobodni.cz
