Nemluví se o tom, že koncem ledna bylo v České republice nejvíc nezaměstnaných v celé jeho historii, konkrétně 586 tisíc, tedy o tři tisíce víc, než v dosud rekordním měsíci, únoru 2010 a také o patnáct tisíc víc než před devíti lety, kdy vyrostla nezaměstnanost nejvýše v předkrizovém období. Bez práce je tedy víc než desetina práceschopného obyvatelstva a to tedy znamená, že Česko má opravdu vážný problém.
Novinové články tuto událost zaznamenávají velmi kultivovaně. „Recese si vybírá svou daň“ zní jeden z běžných titulků na internetových portálech. Zkrátka jde o nepříjemnost, o nic vyloženě dramatického.
Většina internetových novin neumístila údaje o rekordní nezaměstnanosti ani na svou hlavní stránku. Přednost dostal výrok komunisty Miroslava Grebeníčka o tom, že Jan Palach nebojoval proti komunismu, případně nástup ostravského radního do vězení. Výjimkou byl deník iDnes, který jako jediný v titulku připomněl, že Česko má nejvíc nezaměstnaných v novodobé historii.
Ministerstvu práce a sociálních věcí se tedy povedl jejich tah se změnou metodiky. Od ledna se počítá podíl nezaměstnaných nejen na práceschopném obyvatelstvu, ale na veškerém obyvatelstvu od patnácti do čtyřiašedesáti let. Nezaměstnaní se tedy srovnávají nejen s lidmi, kteří jsou v práci, ale také se středoškoláky, vysokoškoláky, invalidy, ženami na mateřské a důchodci. Těžko říct, jaký to dává odborný smysl, v každém případě to ale vypadá lépe. Namísto nezaměstnanosti ve výši 10,3 procenta má Česko osm procent nezaměstnaných. Nejde tedy ve srovnání s nezaměstnaností, která v některých jihoevropských zemích překračuje dvacet procent, o příliš špatné číslo. Ve skutečnosti je ovšem tuzemská nezaměstnanost ve srovnání s Řeckem nebo Španělskem poloviční a to je opravdu na pováženou.
Ministerstvo práce a sociálních věcí ostatně opakovalo svůj úspěšný manévr z již zmíněného roku 2004, kdy podíl nezaměstnaných rovněž překročil desetiprocentní hranici. Stačilo vyškrtnout z evidence nezaměstnaných absolventy a ženy po návratu z mateřské a najednou klesla nezaměstnanost na devět procent. Je tedy vidět, že stačí, aby se objevila nebo jen hrozila informace o tom, že se podíl lidí bez práce blíží deseti procentům, a ministerští úředníci s tím začínají něco dělat. Není úplně jasné, co přesně se v domě nedaleko Palackého náměstí odehrává, v každém případě se mění statistické metodiky.
Dvouciferná nezaměstnanost zřejmě platí za vážný argument v ekonomické a politické debatě a žádná vláda či žádný ministr nechce do své vizitky napsat, že právě v jeho úředním období překročil podíl lidí bez práce magickou hranici.
To je jistě vládám i ministrům přáno, bohužel se tím zakrývají vážné otázky, které by jinak bylo nutné řešit. Hlavní otázka zní, proč právě dnes je historicky nejvyšší nezaměstnanost. Obecným důvodem je nepochybně recese, která trvá už přes rok. Nezaměstnanost pochopitelně roste a v zimních měsících dosahuje svého sezónního vrcholu. Není však úplně jasné, proč je současná nezaměstnanost vyšší než při předchozích recesích případně při restrukturalizaci tuzemské ekonomiky na počátku nového století.
Koneckonců recese ohrožuje i sousední Německo, kde přitom nezaměstnanost klesá na nejnižší úroveň od znovusjednocení. Německo je na tom ekonomicky lépe, ale rozdíly v hospodářské dynamice nejsou nijak závratné už vzhledem k tomu, že jde o sousední země.
Tak rozdílný vývoj na trhu práce tedy závisí do značné míry na vládní politice, o tom nemůže být pochyb. Obě země se pustily do reformy pracovního trhu a očividně se v jedné zemi reforma daří a ve druhé nefunguje. Obě reformy, česká i německá, se přitom drží stejných principů, jinými slovy, Češi Němce do značné míry někdy napodobují, někde zvolili vlastní cestu, která však míří stejným směrem.
Obě země například spojily aktivitu na trhu práce s výplatou sociálních dávek. Kdo práci nehledá, dostane jen minimální dávku. Obě země nabízejí veřejně prospěšné práce, rekvalifikují a motivují nezaměstnané, aby zakládali živnosti.
Neúspěch české cesty se tedy skrývá ve způsobu provedení. Hlavní rozdíl je zřejmě v tom, že německé pracovní úřady klientům nějakou práci skutečně nabízejí. Češi naopak vidí řešení v tom, že každý bude mít svou živnost, a počet živnostníků se skutečně blíží milionu. Otázka tedy zní, jestli právě v tom není problém. Němci vytvářejí trvalá pracovní místa, kde má zaměstnanec jistou perspektivu. Češi vytvářejí živnostníky, kteří pendlují mezi svou živností a pracovním úřadem.
V těžkých dobách recese jsou častěji na pracovním úřadě. Na otázku, jestli neselhala státní politika na pracovním trhu, se tedy nemusí odpovídat, pokud nezaměstnanost dosahuje jen osmi procent. Mohou ovšem vzniknout pochybnosti, jestli se tato pštrosí politika vyplatí v delší perspektivě.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
