To je téma i prezidenta Miloše Zemana, který se však vrací také k roli veřejných investic, ke klasickému nástroji keynesiánské politiky. Na pondělním Žofinském fóru podnikatelů žádal větší zdroje ze státního rozpočtu (investiční výdaje musí mít aspoň zákonem zaručený objem) a lepší správu (ministerstvo veřejných prací). Přirozeně vzniká otázka, kde ty zdroje brát a kam je směrovat. Odpověď nabízí návrh německé odborové konfederace DGB, který má podobu nového "Marshallova plánu" pro Evropu. 

 

Máme to tu v Česku pěkně zmatené. Jak si spočítali představitelé podniků, na které to dopadá, průmysl odvádí na podporu obnovitelných zdrojů elektřiny v průměru 29 % zisku před zdaněním. V energeticky náročných odvětvích je tento ukazatel mnohem horší: hutnictví 50 %, chemie 56 %, sklárny 62 % a papírenství 63 %. Přitom srovnatelné průmyslové podniky třeba ve Francii platí 5x méně a v Německu dokonce 34x méně než v ČR. Při velkých odběrech (1000 GWh/rok) pak platí ve Francii 31x méně. Zástupci českých podniků, kteří se zlobili nad uvedenými čísly na pondělní konferenci v Ostravě, však zároveň usilují o dostavbu Temelína. Jde tedy o to, jak solární doplatky k ceně elektřiny zrušit a nahradit je ještě většími a dlouhodobějšími doplatky jadernými.

 

Průmyslníkům jde o zakázky, nelze se jim divit, i když s nimi nemůžeme souhlasit. Jejich čísla však nevypovídají ani tak o solárních panelech, jako o něčem jiném. Podobně jako čísla Nejvyššího kontrolního úřadu, které tlumočil Petr Holub v Aktuálně slovy, že ministři dopravy Šimonovský (KDU-ČSL) a Řebíček (ODS) „vytvořili zřejmě nejhorší mýtný systém na světě“. Je daleko dražší, než mnohem větší německý systém, a náklady na výběr spolknou polovinu výběru mýta, zatímco v Německu jen 15 procent.

 

S podporou ČMKOS

 

Ať platí bohatí zvláštní daní z majetku a k tomu přidáme výnos daně z finančních transakcí. Investice pak budiž nasměrovány do evropských strategických projektů a do přechodu k zelené ekonomice. Plán přiblížil Florian Moritz, vedoucí oddělení DGB pro evropské a mezinárodní ekonomické otázky na páteční konferenci ČMKOS a českého zastoupení Nadace Friedricha Eberta.

 

Dovolil jsem si upozornit na tyto drobné české zvláštnosti, než se zcela soustředím na výzvu německých odborářů, aby bylo jasné, že když budeme mít něco stejného jako Němci, nedopadne to nutně stejně. Přesto se podívejme, jaká východiska z krize doporučuje svým evropským partnerům odborová konfederace DGB a má přitom plnou podporu ČMKOS. Český překlad plánu nalezneme na internetových stránkách odborů.

 

„Politice, která jednostranně sází na úspory dosahované výdajovými škrty, unikají mezi prsty investice do budoucna a s nimi i šance na zvládání výzev 21. století,“ upozorňuje DGB v podobném duchu, jako Miloš Zeman, a nabízí propracovaný program, jehož smyslem není nic menšího než „položit základní kámen nového uspořádání naší ekonomiky a společnosti“.

 

Jádrem jsou „investice do výroby energií, snižování spotřeby energie a vody, udržitelného průmyslu a služeb, výuky a vzdělávání, výzkumu a vývoje, moderní infrastruktury, nízkoemisních měst a obcí, efektivní veřejné správy, soužití všech věkových skupin a konečně do humanizace všech oblastí života“. A protože se k formulaci takové vize nikdo nemá, ujaly se jí německé obory a daly jí symbolický název „Marshallův plán pro Evropu“. Nyní s ní objíždějí jednotlivé členské státy EU a dávají dohromady podporu pro společnou akci.

 

Je to financovatelné

 

Autoři zdůrazňují, že tento plán neřeší dluhovou krizi států, bankovní a finanční krizi v Evropě. Jde mu spíš o to, jak omezit další vyostřování situace, ke kterému dochází v návaznosti na tyto krize. Nejde přitom o bezhlavé navyšování dluhu:

 

„Jsme schopni prokázat, že Marshallův plán pro Evropu je financovatelný. Plán je kompletně propočten a nezatěžuje veřejné rozpočty zemí EU. Právě naopak – státy mohou dokonce generovat dodatečné daňové příjmy a ušetří náklady související s nezaměstnaností.“

 

Minimálně 9 milionů nových plných pracovních míst přinese také vyšší odvody do systému sociálního zabezpečení.

 

„Dobře hodnocená pracovní místa, z nichž se odvádějí sociální odvody, jsou nejlepším předpokladem pro financování důstojné výše důchodů. To však není všechno – důkladná ekologická sanace evropského hospodářského systému nám do budoucna zajistí mnohem vyšší nezávislost na dovozu paliv, snižuje emise CO2 a je aktivním příspěvkem k ochraně klimatu. Z toho profitují všichni: domácnosti, podniky, státy. V nevýhodě se ocitnou pouze spekulativní finanční transakce, a to ve prospěch budoucnosti, ve prospěch reálné ekonomiky, ve prospěch lidí, ve prospěch přírody.“

 

Pojďme tedy nejprve po penězích. Základní schéma bylo navrženo už roku 2011 ve „čtyřech artikulích DGB“, jak jsme to nazvali na Vaší věci.

 

Daň z transakcí a majetku

 

Zdroje jsou, konstatují odboráři. „V západní Evropě stojí proti sobě 27 000 miliard eur finančního majetku a klesající počet bezpečných a rentabilních investičních příležitostí. Tato situace skýtá velkou šanci na přesměrování stávajícího kapitálu v Evropě do investic do budoucnosti.“

 

Navrhují vytvořit Evropský fond budoucnosti, který bude vydávat nízko úročené obligace „New Deal“ se splatností deset let. Peníze na splácení úroků by pocházely z příjmů daně z finančních transakcí.

 

V současnosti s touto daní počítá 12 členských států EU, ale DGB navrhuje přitvrdit stávající koncept a zatížit jak finanční transakce, tak devizové obchody stejnou sazbou 0,1 procenta. Potom by tato daň vynesla v dnešní skupině přihlášených států 75 miliard euro a v případě zapojení celé EU 27 dokonce 100 miliard euro ročně. „Pokud některé státy EU ani přes tyto výhody nezavedou daň z finančních transakcí, sníží se o jejich podíl nejen příjmy z FTT, ale i objem investic,“ doporučují autoři.

 

Obligace New Deal by si vysloužily nízké úrokové výnosy především kvalitní kapitálovou vybaveností Evropského fondu budoucnosti. „Vzhledem k tomu, že dodnes hlavní tíži boje proti krizi na svých bedrech nesou výlučně daňoví poplatníci, resp. zaměstnanci, je na čase, aby se skupina majetných a bohatých začala podílet na jednorázovém financování kapitálové výbavy fondu,“ soudí odboráři a pro Německo navrhují jednorázový odvod z majetku nad 500 tisíc euro na odobu ve výši 3 procent, což by vyneslo 50 až 70 miliard eur ročně. V ostatních zapojených zemích by se dalo postupovat obdobně, například s využitím existujících daní z majetku.

 

Kolik dohromady?

 

„Celkově by se mohlo v Evropě zmobilizovat mezi 200 a 250 mld. eur. Tím by byl Evropský fond budoucnosti vybaven dostatkem vlastních prostředků a mohl být trhem považován za prvotřídního dlužníka a získat tak nízké úroky na své obligace „New Deal“. Do doby, než se nashromáždí peněžní prostředky od majetných, předběžné finanční záruky by mohly poskytnout ESM (Evropský stabilizační mechanismus) nebo země eurozóny.“

 

Plán by počítal s investicemi ve výši 260 miliard euro ročně, což by se skládalo z přímých investic a investičních podpor ve výši 160 miliard euro a k tomu dalších 100 miliard euro zvýhodněných úvěrů pro soukromé investory.

 

Evropský fond budoucnosti by podléhal kontrole Evropského parlamentu, který by dával souhlas k veškerým finančním tokům z fondu. „Pokud by se na počátku na fondu nepodílely všechny státy EU, byli by do rozhodování zapojeni pouze poslanci ze států zúčastněných,“ opět doporučuje DGB a shrnuje:

 

„Náš Marshallův plán ukazuje, že udržitelnost, růst, zaměstnanost a prosperita nejsou v protikladu. Navíc se jedná o záležitosti financovatelné. Zatížíme sice jednorázově majetné a bohaté majetkovým odvodem tak, jak s ním počítá náš německý návrh, na druhé straně však investorům nabídneme bezpečné úročitelné obligace „New Deal“. Zmírníme tím jejich problémy s investováním. Profitovat z toho budou především pojišťovny, penzijní fondy a veřejní investoři.

 

Na druhé straně zatížíme daněmi na vysoce spekulativní finanční transakce především ty hráče na finančním trhu, kteří z valné části způsobili největší finanční a hospodářskou krizi za posledních 80 let. Z příjmů z daně z finančních transakcí bude tedy profitovat nejenom životní prostředí, zaměstnanci, státy a reálná ekonomika, ale i ti investoři, kteří sázejí na bezpečné investice a nevelké příjmy z úroků.“

 

(Pokračování příště...)