VIDEO Milan Kohout ,,vosral" stráže ,,uprchlického koncentráku" a šel si pro svého uprchlíka. Zde je jeho vyprávění, kterak dopadl

Prezident Zeman o mně veřejně prohlásil, že jsem pokrytec, protože jsem navrhl, ať si každý vezme do svého bytu nějaké uprchlíky, a sám jsem si doposud žádné k sobě nevzal. Abych své pokrytectví napravil, navrhl jsem své ženě, že si teda pro jednoho či dva uprchlíky dojedeme do nechvalně známého koncentračního tábora v Bělé pod Bezdězem.

Nedávno tam zavítal i vůdce fašistické protiuprchlické koalice Okamura a ve své zprávě se otřásal hnusem nad davy „podlidí“ zamořených chorobami a chamtících po soukromém, českými ručičkami vydobytém majetku.

V sobotu ráno jsme nasedli i s naší dceruškou do auta a vyrazili k Bezdězu. Tábor jsme dlouho hledali, neb je skrytý v borech šumících po skalinách nad vodami hučících po lučinách v krásné české zemi domova našeho. Zaparkovali jsme na malém útulném parkovišťátku před bránou, já si vzal dcerušku do náruče a vyrazil jsem i se svou ženou k jakési vrátnici u vstupní brány tábora. Hned z ní vyběhli dva dozorci a já jsem jim okamžitě oznámil, že jsme si přijeli pro jednoho či dva uprchlíky z válečných konfliktů, které naše republika pomohla v jejich zemi vyvolat, a že si je hned odvezeme a ubytujeme je v našem bytě. Dozorci na mě nechápavě zírali, zostra nám zakázali cokoliv natáčet na kameru a s pochechtáváním mi oznámili, že jsem asi spadl z Marsu. Odpověděl jsem, že asi spadli z Marsu oni, neb v koncentráku, na jehož žiletkový drát jsme ze svého místa jasně viděli, násilně a bezdůvodně zadržují stovky uprchlíků, na které se vztahují Ženevské konvence a kteří mají právo jít do jakékoliv země, kde chtějí požádat o azyl. Jeden z dozorců argumentoval, že zde uprchlíci musí být zadrženi, neb se musí zjistit, zda nemají nějaké zhoubné choroby a že si to představuji nějak jednoduše. Řekl jsem mu, že přece turisté, kteří dle mě zbytečně vláčí svoje prdele do různých zemí světa, se také nepodrobují žádným „vyšetřením“ a ať mě nechají, že si odvezu nějakého uprchlíka domů. Oba strážci „zákona“ mně však neustále říkali, že mi žádného uprchlíka nevydají, a ke konci svých posměšných řečí alespoň změnili lokaci, odkud jsem zřejmě spadl, a to z Marsu na pozemskou višni. Na moje opětovné naléhání, ať mě alespoň pustí jako toho „bojovníka“ za české Česko Okamuru podívat se do tábora, mně rázně dávali najevo, že to je také naprosto vyloučeno.

Už jsme se začali smiřovat s tím, že s nepořízenou odjedeme, když k bráně náhle přišli dva Syřané nesoucí velké tašky s věcmi pro vězně a oznamující ostraze tábora, že mají povolené navštívit nějaké jmenovité vězně. Vzal jsem je stranou a poprosil je, zdali bychom nemohli dozorce „vosrat“ a říct jim, že jsem jeden z povolených lidí k návštěvě. Kupodivu to po jednom telefonátu na „ústředí“ zabralo a za chvíli jsme procházeli přes turnikety ovládané elektronickými kartami směrem k žiletkovému plotu, za nímž si hrály zavřené děti, zřejmě se svými rodiči. Poté nám odebrali všechny telefony a kovové věci, které zamkli do plechových skříněk, a vystoupali jsme do centrální budovy koncentračního tábora. Před zamřížovanou chodbou jsme museli předat všechny tašky s darovanými věcmi pro uprchlíky a předložit ozbrojeným policistům občanské průkazy. Ti nás odvedli do příšerně sterilní místnosti, která byla rozdělena na dvě části stěnou s malými okénky, přes které se dalo mluvit s vězni při návštěvách. Přesně tak, jak je to zařízeno ve většině těžkých žalářů. Jako naprostý výsměch znásobující absurditu celé situace byl na zdi pověšen jediný skomírající obrázek asi tak desetkrát deset centimetrů s výjevem moře a na něm nalepenou mušličkou. Chtěl jsem se policistů zeptat, jestli je to syrské moře, ale mezitím už z druhé strany napochodovali čtyři uprchlíci, se kterými měli moji noví přátelé – v Česku trvale žijící Syřané – povolené si promluvit.

Všichni byli z Iráku a v táboře měli i malé dětičky. Vzpomněl jsem si na svoji „svobodnou“ dcerušku, čekající i s maminkou za ostnatým drátem, která si s jejich dětmi nemůže na chvíli hrát, protože je na druhé straně české až do oblaků řvoucí blbosti a nelidskosti.

Jeden z mých nových přátel navrhl, že můžu udělat rozhovor s mladým Iráčanem sedícím za ponižujícím okénkem a majícím na sobě žlutě ječivé tričko s reklamou na „Sazku“. Zřejmě milostivý dar od „hostící“ země. I v koncentráku se hodí šířit reklamu.

V Iráku byl žurnalista a, jak sám říkal, vydělával poměrně hodně peněz. Ovšem po napadení Iráku „koalicí ochotných“, v které, jak jsem ho informoval a on o tom věděl, bylo oficiálně i Americe lezdoprdelové Česko, se celý stát rozpadl a začala nekonečná válka, ze které musel utéct, aby si i s rodinou zachránil život.

Přeplavili se přes Středozemní moře do Řecka. Zeptal jsem se ho na převaděčskou cenu. Dal prý 1800 eur. Řekové se o ně starali velmi dobře, ale jelikož si za svůj cíl vybrali Německo, tak se i s rodinou vypravil do Makedonie. Hranice jim pomáhali přejít sami pohraničníci, ale nesměl prý o tom nikdo vědět. Pak se dostali do Srbska, kde se údajně o ně také skvěle starali. Na maďarských hranicích prý museli zaplatit nějaké peníze „převaděči“, který je provedl mezi „hlídkujícími“ vojáky, kteří se, jak tvrdil, záměrně dívali stranou. Zřejmě se dělili s převaděčem o prachy. Pak se dostali do Rakouska a když už byli blízko německých hranic, omylem při své pouti vstoupili na „výsostné“ české území. Byli okamžitě zatčeni českými policisty a na ruce jim dali pouta. Celý den pak seděl svázaný před svými dětmi na policejní stanici a pak je v železech převezli jako kriminálníky do koncentráku v Bělé pod Bezdězem. V želízkách přepravují i ženy a podle jeho slov jen ty, které mají malé dětičky, jsou od této potupy „milostivě oproštěny“…

Řekl mi, že při vstupu do tábora byli podrobeni totální prohlídce, jaká se dělá při vstupu do žaláře. Čili včetně důkladné prohlídky ústní dutiny a řitního otvoru, což se vztahovalo i na děti. Hned jim ukradli všechny peníze, co si s sebou vezli a které měli za léta našetřené v Iráku. Údajně nikomu z těch již propuštěných a deportovaných spoluvězňů žádné z těch zabavených peněz nevracejí. Zdá se, že práce v českém koncentráku může být výhodnější než vykořisťování v kapitalisticky vlastněných podnicích.

Vybavilo se mi kradené zlato ze zubů vězňů v době ještě ne tak dávné…

Řekl mně, že už jenom toto potupné a ponižující chování českých fízlů je okamžitě odradilo od jakéhokoliv uvažování o žádosti o azyl v Česku. Vždyť přece nejsou žádní kriminálníci a nikomu nic neudělali, tak proč s nimi české úřady jednají jak s dobytkem.

Jsou tam už přes třicet dní a vůbec neví, co s nimi bude. V noci jim na místnosti občas vtrhávají dozorci v plné zbroji, z čehož jsou jejich děti příšerně vyděšené, a ostnatý žiletkový plot je dnem i nocí hlídán ozbrojenci. Jídlo je prý nechutné a je ho nedostatek. Všichni čtyři se zmínili o tom, že děti nemají dost mléka. Kdykoliv je někdo nemocný a potřebuje vyšetření u lékaře v blízké nemocnici, je tam transportován s želízky na rukou, a to i v případě bezdětných žen. V táboře je asi polovina z tisíce vězňů ze Sýrie.

To bylo asi vše, co mně oni inteligentní a sympatičtí Iráčané řekli, neb se dozorce přísedící rozhovoru náhle postavil a zavelel, že je konec návštěv. Uprchlíci zmizeli za dveřmi a my jsme byli vypuštěni zpět na svobodu.

Ale je to opravdu svoboda, když o kus dál ji někdo zavřený v koncentráku nemůže užívat, aniž cokoliv nelidského provedl?

Opět jsem si vzpomněl na vznosné kecy Havlovy o „universálních lidských právech“ jím prohlašované přesně v době, kdy přikyvoval k útoku na rodnou zemi lidí, které jsem právě v koncentráku navštívil.

Po cestě zpět jsme míjeli Bezděz a zdálo se mně, že z okolních hvozdů hlaholí slova Máchova:

Vězeň zapomněl vlastních muk,
tak hudba ucho jímá.
„Jak milý život sladký hlas
v krajinu noční vdechne;
než zítřejší – ach – mine čas,
tu ucho mé ach nikdy zas
těch zvuků nedoslechne!“
Zpět sklesne vězeň – řetěz hluk
kobkou se rozestírá; – –
hluboké ticho. – V hloubi muk
se opět srdce svírá,
a dálné trouby sladký zvuk
co jemný pláč umírá. – – –
„Budoucí čas?! – Zítřejší den?! –
Co přes něj dál, pouhý to sen,
či spaní je bez snění?
Snad spaní je i život ten,
jenž žiji teď; a příští den
jen v jiný sen je změní?
Či po čem tady toužil jsem,
a co neměla šírá zem,
zítřejší den mi zjeví?
Kdo ví? – Ach žádný neví.“