Barbora Tachecí o Okamurovi i strachu z budoucnosti této země

Jste známá novinářka, pohybujete se mezi politiky už mnoho let. Jaký máte recept, abyste zůstala stále objektivní?

Raději používám termín zůstat relativně objektivní, neb, jak známo, objektivní není nikdo, protože to není možné. Už tím, jak třeba televizní editor řadí zprávy, dává najevo svůj názor a pochopitelně stejně tak redaktor, který klade otázky. Recept na to, aby novinář zůstal relativně objektivní, je asi jen jeden – politiku na denní bázi velmi pečlivě sledovat, přemýšlet o ní a skutečně se ptát – pak nutně dospějete k závěru, že sice nějaký ideologický směr může mít vaše sympatie, ale pokud jde o konkrétní politiky, nevěříte nikomu a dobře víte proč.

Dokáže Vás někdo nebo něco v politice i naštvat, a co to třeba bylo?

Jsou věci, které mne i po mnoha a mnoha letech soužití s politikou dokážou zděsit a některé mě dokonce budí ze spánku. Klasickou ukázkou je senátor Tomio Okamura, z jehož způsobu myšlení, totální nevzdělanosti a neznalosti (nejen) historie mám opravdu strach. A vyrazili mi dech lidovci, kteří tak ochotně s panem Okamurou sdílejí senátorský klub. A ještě mu dají název Klub za obnovu demokracie – to už je totální výsměch nám všem. To lidovecké neustále šermování s křesťanskými hodnotami nabylo sdílením klubu s Okamurou pitoreskní podoby. Nijak se netajím názorem, že preferuji politiky, kteří se na křesťanské hodnoty neodvolávají, ale dokáží se podle nich chovat.

Víte, takové věci mne nejen naštvou, ale jsou pro mne spouštěčem opravdu černých myšlenek, pokud jde o naši budoucnost. Kdo ještě a s kým vším bude ochoten se spojit, aby měl víc hlasů, když jsou tzv. křesťanští politici schopni se spojit s člověkem typu Okamura? A najde se mezi zcela přirozeně mocichtivými politiky ten, kdo dokáže říct, že i touha být silný má své hranice? Takové úvahy jsou z mého pohledu absolutně zásadní pro směr, kterým půjdeme. Jsou nesporně důležitější než výše DPH či rozpočtový schodek.

Existuje něco, co mají novináři a politici společné /samozřejmě kromě zájmu o politiku/?

To pro mne nikdy nebylo téma, nevím. Jsem schopna říci, co mají společného dobří politici a dobří novináři (a dobří lékaři, dobří učitelé…) – a to je posedlost poctivou prací, touha produkovat něco kvalitního a ochota obětovat tomu mnohé.

Vidíte rozdíly z pohledu novináře, jak se politická reprezentace, politická kultura i samotní politici za dvacet let od pádu komunismu mění?

Taková jednoduchá srovnání nemám moc ráda, protože všichni víme, že každá etapa je jiná a všichni jsme trochu jiní, než jsme bývali. Tak třeba mně se občas zasteskne po době před více než dvaceti lety, kdy jsme jako novináři novým nekomunistickým ministrům fandili a oni nadšeně na flipcharty kreslili grafy a čísla a cíle a cesty a my jsme to hltali a tak trochu jsme se od nich učili a zároveň jsme s nimi byli tak trochu kamarádi, protože jsme měli pocit, že nám všem jde o to samé – vymotat se z komunistického marasmu. Dnes je nepředstavitelné, aby se dobrý novinář s ministrem kamarádil, všichni dobře víme, že by to bylo neprofesionální a zrádné. Všichni jsme studenější, neb doba pokročila a je to tak normální.

Je lehčí dělat rozhovor s politiky nebo jinými osobnostmi třeba vědy, kultury, sportu?

Pro mne je lehčí dělat rozhovory s politiky, protože o politice toho vím nesrovnatelně víc než o jiných oborech. A zároveň je pro mne zajímavější bavit se o jiných věcech, než je politika, protože někdy mám pocit, že politikovy odpovědi slyším dřív, než jeho napadnou.

Co nebo kdo Vás v poslední době nejvíce překvapilo? Ať už příjemně, či nepříjemně? Ať už v politice nebo mimo ni.

Zatím nevím, jestli příjemně či nepříjemně, rozhodně mne ale překvapuje neskutečná razance nové ministryně obrany. Do jejího profilu v MFD jsem dříve, než byla jmenována, napsala, že paní Peake klame tělem a je se svým výrazem hráče pokeru mnohem tvrdší, než ostatní ministři této vlády. Mám dojem, že má úvaha byla správná. Jinak doma mám samá příjemná překvapení a díky tomu jsem schopna se většině těch nepříjemných v politice příliš nepoddávat.

S kterými politiky se Vám dělal rozhovor dobře, byli otevření, upřímní, pohodoví, a s kým to naopak bylo těžké, odmítali odpovídat, rozčilovali se nad dotazy nebo chtěli dokonce odejít?

Otevřeného a upřímného politika jsem už řadu let nepotkala a nemyslím, že by se to snad německému nebo britskému kolegovi v jeho zemi podařilo. Pohodových pár bylo, ale zjevně byli tak nevýrazní, že si na ně nevzpomenu. Těžké pro mne bylo dělat rozhovor třeba s expremiérem Topolánkem, protože před akcí mi předestřel témata, na která se nesmím ptát. Což byla absurdní situace, ze které mi nešlo vybruslit se ctí, když jsem ho nesměla rovnou poslat do háje. Samozřejmě jsem na instrukce v jeden moment v novinářském zápalu zapomněla a on se zvedl a odešel. Totiž po pravdě to je tak: když už riskujete, riskujte na závěr rozhovoru, abyste aspoň něco měli. A ten odchod ze studia může být taky velmi efektní tečkou.

Spřátelila jste se s některým z politiků nebo političek, třeba bývalých?

Ano, s jednou bývalou političkou – a to díky tomu, že se naši synové kamarádí. Ale řekla jsem jí jasně, že kdyby se snad do politiky vrátila, nikdy s ní nebudu schopna nic dělat. Jen jít na kafe.

Koho si z bývalých či současných politiků nejvíce vážíte a proč?

Víte, v politice se v lidech tak snadno mýlíte a politika je takový záhul pro charaktery, že se mi o tom těžko mluví. Vážila jsem si řady politiků, ovšem jen určitý časový úsek – pak to téměř vždy tak nějak přešlo.

Co Vás na politice stále baví?

Že ať se nám její protagonisté či výsledky líbí nebo ne, je to stále ona, která nastavuje pravidla žití v této zemi.

Neuvažovala jste někdy jako jiní známí novináři – třeba Vaše bývalá kolegyně Jana Bobošíková nebo Radek John – přeskočit na druhou stranu a vstoupit sama do politiky, abyste věci, o nichž dnes jen hovoříte, mohla přímo měnit?

Ne, o tom jsem dosud neuvažovala.

Jak relaxujete od politiky?

Intenzívně a v závislosti na ročním období. Přes zimu lítáme se psem po lesích a parcích, sledujeme hodně filmů, které si pečlivě vybíráme z mé oblíbené knihy „1001 filmů, které musíte vidět, než umřete“, hodně čteme a hodně jíme. V létě přibývá kolo a dlouhé výlety podél Labe či kdekoliv jinde a péče o zahradu.

Podléháte vánočnímu shonu s pečením cukroví, sháněním dárků, nebo dáváte přednost duchovnímu adventnímu rozjímání?

Už je to pár let, kdy pro mne vánoční shon skončil. Dávám přednost pohodě a duchovnímu rozjímání celoročně. Ale musela jsem se to naučit, což díky skvělému učiteli, se kterým žiji, šlo hladce.

Jak budete trávit vánoční svátky, doma u pohádek, někde v teple, nebo na horách?

Nejlepší je to v teple na horách! Tak nějak to plánujeme, a když budeme mít výčitky, holt ten kopec párkrát sklouzneme. Tedy bude-li taky nahoře hospoda, to dá rozum.

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.