V lednu 2003 měl vypršet poslední mandát prvnímu prezidentu České republiky Václavu Havlovi. Ohledně jeho nástupce se čile spekulovalo celé předcházející pětiletí. Sám prezident jmenoval jako osobu, kterou by po sobě viděl na Hradě nejraději, Madeleine Albrightovou. Ta v té době přitom nejen neměla české občanství, ale dokonce ještě působila jako ministryně zahraničí v americké vládě prezidenta Clintona. Dnes je to považováno za jakousi mlhavou Havlovu fantazii daleko od realizace, dobový článek z Respektu však ukazuje politický projekt v poměrně pokročilé fázi rozpracování, sama Albrightová se dokonce v roce 2000 pokoušela rozjet v Česku cosi jako předvolební kampaň.
Když Havel pochopil, že tato kandidátka je neprůchodná, jmenoval jako další možnosti předsedu Senátu Petra Pitharta a tehdejší populární místopředsedkyni ČSSD Petru Buzkovou. Vedle Havlových favoritů avizoval svůj zájem o Hrad také Václav Klaus, předseda ODS.
Po celou dobu však viselo ve vzduchu ještě jedno jméno – tehdejší premiér Miloš Zeman. Ten dopředu oznámil, že po volbách v roce 2002 odejde z čela vlády a nebude už kandidovat ani do poslanecké sněmovny. Vedení sociální demokracie již v roce 2001 předal Vladimíru Špidlovi.
Když ČSSD na jaře 2002 vyhrála druhé volby po sobě a matematika prezidentské volby (v nepřímé volbě vybírali prezidenta poslanci a senátoři) dávala jejímu kandidátovi velmi vysoké šance na zvolení, začalo se ve straně diskutovat, koho navrhnout.
Miloš Zeman už před volbami naznačoval, že za určitých okolností by kandidoval. Politolog Lubomír Kopeček v knize o Zemanovi, nazvané Příběh talentovaného pragmatika, píše, že podle zdrojů ze Zemanova okolí premiér pomýšlel na završení kariéry na Hradě zhruba od roku 2000. Jeho ochota kandidovat však nebyla úplně stabilní a podle nálady a politických okolností zesilovala nebo naopak slábla.
Kolem voleb na konci jara 2002 se měl končící premiér definitivně přiklonit ke kandidatuře a v tomto směru sondoval ochotu vedení ČSSD nominovat jej. Vedení ČSSD, to byl v té době zejména předseda Vladimír Špidla. A s tímto tak trochu podivínským politikem podle mnohých pamětníků nikdo úplně přesně nevěděl, na čem je.
„Jednání“ mezi Zemanem a Špidlou mělo probíhat paralelně s předáváním vládní agendy v červnu 2002. Vzpomínky pamětníků se přitom rozcházejí v tom, kdo měl téma otevřít. Klíčová jsou přitom dvě setkání. Tím prvním mělo být soukromé jednání vedení končícího Zemanova kabinetu před poslední schůzí vlády. Při tomto jednání premiéra s vicepremiéry, což tehdy byli Vladimír Špidla, Jan Kavan a Miroslav Grégr, měl téma kandidatury otevřít Miloš Zeman. Novinář Bohumil Pečinka podle svědectví účastníků líčil situaci tak, že Špidla neřekl ne.
Na tomto jednání, které probíhalo ve vládním zámku Koloděje a vzhledem k tomu, že bylo poslední, mělo spíše slavnostní a uvolněný charakter, mělo ale dojít ještě k jedné debatě na téma prezidentské kandidatury. Popsal ji Pavel Rychetský, který se jako ministr spravedlnosti také jednání účastnil. Podle jeho svědectví si šli Zeman se Špidlou sami zaplavat do bazénu a při plavání měl Špidla sám Zemanovi prezidentskou kandidaturu nabídnout. Otázka měla být napůl v žertu, a Miloš Zeman měl v podobném duchu odpovědět, že ne.
Historku z bazénu zmiňuje i sám Miloš Zeman ve svých pamětech Jak jsem se mýlil v politice. Dodává k ní, že již tehdy jasně řekl, že kandidaturu váže na dvě podmínky: Bude kandidovat až v případné druhé volbě, pokud se v první nepodaří zvolit jiného kandidáta. A jeho volbu schválí ve vnitrostranickém referendu všichni členové ČSSD.
Toto referendum se na podzim 2002 skutečně uskutečnilo. Vladimír Špidla pro mnohé překvapivě prosadil, že hlasovat smějí nejen členové strany, ale i „sympatizanti“ bez stranické legitimace. Podle Lubomíra Kopečka se totiž nový premiér rozhodl podporovat Zemanova protikandidáta, kterým byl tehdejší ombudsman Otakar Motejl.
„Šílené ženy“ a „Špidlův think tank“
Tomu předcházelo u Vladimíra Špidly několik událostí. V červnu po volbách se neshodl s Milošem Zemanem na podobě nové vlády. Odcházející premiér mu doporučoval, aby tak jako on v roce 1998 sestavil menšinovou jednobarevnou vládu, která by si domlouvala podporu na každé hlasování zvlášť. Nabízela se spolupráce s KSČM, neboť obě levicové strany získaly ve volbách dohromady 111 hlasů. Příležitostně se však mohl dohodnout i s ODS nebo s lidovci a Unií svobody, i tyto varianty měly ve sněmovně většinu.
Špidla si však prosadil koalici s lidovci a unionisty, která měla nejtěsnější většinu 101 hlasů. Navíc stále častěji mluvil o tom, že ČSSD se musí odstřihnout od éry opoziční smlouvy a dělat jinou, čistější politiku, což doprovázelo demonstrativní rušení řady rozhodnutí Zemanova kabinetu. Miloš Zeman ve své knize Vzestup a pád sociální demokracie připomněl například nesmyslné zrušení tendru na dostavbu ostravské dálnice D 47.
Televizní krize 2000: Podle mnohých právě na aplaudujícím Václaváku začala emancipace Vladimíra Špidly od Miloše Zemana
Navíc si Špidla do Strakovy akademie přivedl sbor poradců, o kterých se Miloš Zeman později vyjadřoval s velkým despektem. Jeho základem měla být skupina, které se v české politice začalo říkat „šílené ženy“. Byla to skupina dam, které podle Zemanových vzpomínek měly působit jako poradkyně či analytičky, ale jednalo se spíše o přičinlivé sekretářky, které mezi sebou soupeřily o to, která šéfovi uvaří kávu nebo zaváže kravatu.
Doplňovali je lidé, kteří prý sami sobě říkali „think tank Vladimíra Špidly“. Byla to skupina politologů či jiných společenských vědců, kteří měli podle Miloše Zemana společné to, že každý, komu začali radit, nakonec v politice zkrachoval. Nejvíce mezi nimi měla zářit dvě jména. Předně Jaroslav Šabata, otec bývalé ombudsmanky, který byl v politice notoricky neúspěšný a vždy neomylně trefil špatnou stranu. „Připomínal mi poněkud Parkinsonova vrátného Matěje, o němž autor říká, že je zapotřebí vyslechnout jeho rady a jednat přesně naopak,“ napsal o něm Miloš Zeman do své knihy.
Nejkomičtější figurou ve Špidlově think tanku ale prý byl Lukáš Jelínek. Poté, co skončily dvě strany, ve kterých se angažoval v devadesátých letech, začal radit Vladimíru Špidlovi, a když společně dovedli ČSSD z 32 procent v roce 2002 na 7 procent v eurovolbách 2004, začal po Špidlově odchodu do Bruselu radit pro změnu Lubomíru Zaorálkovi.
Lukáš Jelínek s Jiřím Dienstbierem
„Důsledkem bylo, že Špidla chodil na zasedání vlády nepřipraven, a jak uváděl ve veřejných rozhovorech Pavel Dostál, neměl mnohdy ani ponětí o tom, co se ve vládě projednává a jaká jsou stanoviska zúčastněných stran,“ psal Miloš Zeman o úrovni premiérova týmu.
Skvadru ze Strakovy akademie doplňovali někteří ministři. S vyloženým despektem se Zeman vyjadřoval o Bohuslavu Sobotkovi, kterého Špidla učinil ministrem financí. Jak píše Zeman ve své knize Vzestup a pád sociální demokracie, stalo se tak poté, co mu tuto funkci odmítl dosavadní ministr Jiří Rusnok, zděšený Špidlovými fantaskními představami o fungování ekonomiky, vyjádřenými slavným výrokem „zdroje jsou“. Sobotka, bez ekonomického vzdělání a s minimálními zkušenostmi z práce mimo politiku, s tím problém neměl.
Na Sobotku Zeman vzpomínal jako na „mladého a dravého stranického arivistu“, což je výraz pro nezdravě ambiciózního kariéristu. K tomu Miloš Zeman doložil příběh, jak byl v roce 1996 čerstvý absolvent práv Sobotka málem vyškrtnut z kandidátky do poslanecké sněmovny pro „morální pochybení při sestavování kandidátek“. Návrh Ústřední kontrolní komise, aby byl Sobotka vyškrtnut, nakonec neprošel, pětadvacetiletý mladík se stal poslancem, a tím nastartoval svou zářivou politickou kariéru, završenou ve Strakově akademii.
Ačkoliv tato drsná slova psal Miloš Zeman s odstupem několika let, ani na podzim 2002 si své námitky proti Špidlově vládě rozhodně nenechával pro sebe. To vedlo k ochlazení vztahů mezi bývalým a současným premiérem, které vyústilo ve Špidlovu neochotu podpořit prezidentské ambice svého bývalého šéfa.
Jak poznamenal v Zemanově biografii politolog Kopeček, Špidla navíc začal Zemana v pozici prezidenta vnímat jako hrozbu. Při síle Miloše Zemana a nevděčnosti role premiéra v koaliční vládě by se snadno mohl stát v podstatě vazalem hlavy státu, o což při svých ambiciozních vizích rozhodně nestál.
Sám později veřejně vysvětloval svou nechuť tím, že Zeman na Hradě by byl pro ČSSD nebezpečný svou ochotou spolupracovat s KSČM. „Směřovali bychom do náruče komunistů, což jsem považoval za zničující,“ řekl k tomu.
Výsledkem bylo, že se na podzim Špidla rozhodl podporovat jiné kandidáty než Zemana, a ctihodný ombudsman Motejl byl ideální volbou, kterou byli schopni akceptovat i jeho koaliční partneři.
Grossova klička s Burešem
Ve stranickém referendu je doplnil exministr Jaroslav Bureš, kterému se nedávaly příliš velké šance, ale podporoval jej vlivný Stanislav Gross, a spíše do počtu sociolog Martin Potůček. Špidla, vědom si popularity Miloše Zemana v ČSSD, prosazoval možnost hlasování i pro nečleny ČSSD, kde se dala čekat větší podpora pro všeobecně uznávaného Motejla. Ačkoliv proti takovému nápadu byl ve straně odpor, Špidla jej nejtěsnější většinou prosadil.
V referendu získal Miloš Zeman téměř polovinu všech hlasů. O druhou se podělili Bureš a Motejl zhruba napůl, přičemž Bureš nečekaně získal o něco více hlasů. Pro Špidlova favorita znamenalo třetí místo konec, Grossova intrika vrazila do protizemanovského tábora dost zásadní rozkol.
Vladimír Špidla a Stanislav Gross tvořili v čele ČSSD velmi zvláštní dvojici. Miloš Zeman proslul na jejich adresu výrokem, že „jeden patřil do blázince a druhý do kriminálu". Vladimíru Špidlovi přiznával, že měl vizi moderní levicové strany. Ale vzhledem ke své osobnosti nebyl schopen z ní nic prosadit. Stanislav Gross naopak byl schopen prosadit a dohodnout cokoliv, problémem bylo, že to dost často byly velmi podivné kšefty jeho přátel.
Špidla se následně snažil výsledky referenda, které mělo pouze „doporučující“ charakter znevěrohodnit a lobboval přímo mezi funkcionáři ČSSD, aby Zemana nepodporovali. Po zjištění skutečné popularity Miloše Zemana mezi sociálními demokraty začaly jinak „koženému“ Špidlovi ujíždět nervy a vrcholem byl jeho na veřejnost uniklý výstup před poslaneckým klubem, který pacifikoval varováním: „Strana půjde do prdele, pokud se ty kurvy kolem Zemana dostanou na Hrad“.
Když v lednu 2003 došlo na volbu, nominovala ČSSD Jaroslava Bureše, druhého z vnitrostranického referenda. Špidla se Grossovi za jeho manévry pomstil tím, že místo něj otevřeně podporoval Petra Pitharta, kterého v souladu s přáním Václava Havla kandidovali lidovci. Bureš skončil a do třetího finálního kola volby postoupili Václav Klaus a Petr Pithart.
Kopeček ve své knize popisuje, co se posléze odehrálo v zákulisí. Před třetím kolem si Vladimír Špidla svolal poslance a senátory za ČSSD a již zcela otevřeně lobboval za Pitharta. Jako hlavní pohrůžku použil varování, že pokud bude druhá volba a Zeman v ní bude zvolen, bude to špatná zpráva pro celou zemi.
Kromě oslabení ČSSD Špidla hrozil také tím, že z Česka odejdou zahraniční investoři. V tu chvíli nevydržel Jiří Rusnok, tehdejší ministr průmyslu, vstal a důrazně Špidlovi připomněl, že to byl právě Zeman, kdo do země přivedl zahraniční investice za desítky miliard. Pár dní poté Špidla Rusnoka z vlády vyhodí, a ani nebude příliš zastírat, že to bylo kvůli jeho chování při prezidentské volbě (Rusnok se po tomto incidentu se Špidlou netajil tím, že ve třetí volbě proti vůli vedení strany volil Václava Klause).
VZPOMÍNKY A PERLY: CELÝ SERIÁL PARLAMENTNÍCHLISTŮ.CZ
Přidal se k němu i temperamentní Zdeněk Škromach a Špidlovo stavění zákonodárců do latě skončilo naprostým fiaskem. Takže nakonec nebyl zvolen ani jeden z kandidátů. Měsíc po neúspěšné volbě se tedy poslanci a senátoři sešli ve Španělském sále Pražského hradu znovu. Tentokrát byli navrženi Václav Klaus a Miloš Zeman. Senátoři, kterým nebyl po chuti ani jeden z nich, navrhli ještě svou kolegyni Jaroslavu Moserovou, uznávanou lékařku a spisovatelku.
Všichni kandidáti se před volbami snažili získávat hlasy jednotlivých poslaneckých a senátorských klubů, přičemž se ukazovalo, že v ČSSD to Miloš Zeman rozhodně nemá jisté. Zejména díky práci Vladimíra Špidly, který pokračoval v přesvědčování spolustraníků, že Zeman na Hradě představuje nebezpečí i pro ně a ačkoliv strana Zemana do voleb nominovala, předseda Špidla demonstrativně svůj podpis pod jeho nominaci nepřipojil. Rovněž se nijak nepodílel na kuloárových jednáních o podpoře.
Svůj distanc od vlastního kandidáta pak Špidla završil při „nominačním projevu“, když kandidáta své strany prezentoval nezapomenutelně otráveným způsobem: „Dámy a pánové, nemohu říci nic jiného, než že Miloš Zeman je kandidátem sociální demokracie“.
Ještě čitelněji dával svůj postoj najevo Lubomír Zaorálek, který jako předseda poslanecké sněmovny volbu řídil. Zaorálek se Zemanem se nesnášeli dlouhodobě, premiér o svém poslanci otevřeně prohlašoval, že neumí pracovat, Zaorálek zase vždy patřil k těm, kteří se v ČSSD stavěli proti Zemanovi. Ten v knize o vzestupu a pádu sociální demokracie vyjádřil názor, že Zaorálkovu zatrpklost tehdy vydatně přiživovala i jeho tehdejší životní partnerka Monika Pajerová, která právě v té době měla období, kdy založila několik nejrůznějších „pidistran“ s názvy jako „Cesta změny“ nebo „Naděje“.
V zákulisí pak úřadoval Stanislav Gross, který měl tradičně „pod palcem“ celý poslanecký i senátorský klub. Jeho plánem, který měl podle Kopečka vymyslet sám a zasvětit do něj Špidlu se Zaorálkem, bylo „poslat Zemana na Vysočinu“, což s naivním smyslem pro humor nazval „operace důchodce“.
V prvním kole, ze kterého v případě nezvolení postupovali do druhého kandidáti s nejvíce hlasy v obou parlamentních komorách, vyhrála v Senátu Jaroslava Moserová. V poslanecké sněmovně to měl mít Miloš Zeman „jisté“, ČSSD a KSČM měly dohromady pohodlnou většinu. Jenže když Lubomír Zaorálek vyhlásil výsledky, měl Miloš Zeman pouze 58 hlasů, kdežto Václav Klaus 89. Papírový favorit skončil hned v prvním kole. Následovala médii s oblibou připomínaná scénka, při které zklamaný Miloš Zeman obklopen novináři odchází z Pražského hradu. Jeho odpůrci si tuto historku postupně přibarvili do verze, že Zeman utekl zadním vchodem“.
Matematika hovořila jasně. I kdyby Miloše Zemana nepodpořil žádný komunista, chybělo mu 20 hlasů od ČSSD, strany, která jej nominovala. Komu tyto hlasy patřily, o tom se okamžitě začalo čile spekulovat.
A debaty po čase přiživil i Miloš Zeman, když začal veřejně tvrdit, že od přátel v ČSSD získal seznam všech „zrádců“, kteří se měli podílet na Grossově operaci Důchodce a záměrně nepodpořili kandidáta své strany.
Mělo jich být celkem 27, přičemž Miloš Zeman vyjádřil pochybnost u jediného z nich – Pavla Dostála. Ten byl na jednu stranu ministrem kultury ve Špidlově vládě, ale kromě toho také Zemanovým dlouholetým přítelem a díky své minulosti démonického divadelníka tak trochu samorostem, který si nenechal od nikoho nic diktovat.
Dalších 26 jmen považoval Miloš Zeman za věrohodná. Jednalo se o poslance, kteří měli poměrně otevřeně blízko k Vladimíru Špidlovi či Stanislavu Grossovi nebo ještě otevřeněji neměli rádi Miloše Zemana.
V knize Vzestup a pád sociální demokracie zveřejnil Miloš Zeman jejich abecední seznam. Řada z nich již dnes nikomu nic neřekne, ovšem některá jména i po sedmnácti letech zaujmou. Měli to být Vlastimil Aubrecht, Petra Buzková, Karel Černý, Milan Ekert, Stanislav Gross, Petr Ibl, Michal Kraus, Jozef Kubinyi, Radko Martínek, Jan Mládek, Eva Nováková, Josef Řihák, Evžen Snítilý, Bohuslav Sobotka, Ladislav Skopal, Hana Šedivá, Vladimír Špidla, Rudolf Tomíček, Jiří Třešňák, Jaroslav Tvrdík, Milan Urban, Miroslav Váňa, Jitka Vojtilová, Václav Votava, Lubomír Zaorálek, Petr Zgarba.
O „Zemanově seznamu“ se pak diskutovalo dlouhá léta. Čtrnáct let poté, když došlo ke slavné scéně mezi premiérem Bohuslavem Sobotkou a Milošem Zemanem v roli prezidenta stále mnozí komentátoři spekulovali, že potupná scénka s holí, ve které Miloš Zeman Bohuslava Sobotku zcela ztrapnil, je jeho dlouze vyčekanou pomstou za únor 2003.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jakub Vosáhlo
