V pondělí jsme přinesli první část seriálu vzpomínek vycházejících ze Zemanova bestselleru Jak jsem se mýlil v politice, který jsme zaměřili na prezidentovu „lásku“ k novinářům. Nicméně ani v jiných částech knihy nevynechal Miloš Zeman nějaké to rýpnutí do některého z představitelů mediální scény.
„Politika však není jenom nebo převážně o osobních vztazích, sympatiích nebo antipatiích mezi politiky, jak se domnívají někteří pavlačoví komentátoři (k nimž podle mého názoru patří například Alexander Mitrofanov z deníku Právo), i když i oni mohou mít někdy pravdu. Uvědomil jsem si, že musím své osobní chutě a nechutě zapomenout a vystupovat jako sjednotitel ČSSD, protože straně reálně hrozilo rozštěpení. Odpůrci mé volby předsedou se začali shlukovat zejména v severních Čechách a bylo jen otázkou času, kdy se přihlásí o slovo,“ popisoval Zeman začátky svého vedení nejstarší české politické strany.
Následně Zeman přiznává, že mu velmi pomohlo to, co celou politickou kariéru odsuzuje nebo snižuje, průzkumy veřejného mínění. „Velice mi pomohlo, že měsíc po mém zvolení v únoru 1993 stouply preference ČSSD ze sedmi na jedenáct procent, a za další měsíc dokonce na čtrnáct procent. Zdvojnásobení stranických preferencí během dvou měsíců vzalo mým oponentům dech. I když jsem krajně skeptický k těmto průzkumům, tenkrát jsem jim blahořečil,“ svěřuje se.
Zajímavý je rozhodně i popis toho, jaká byla na počátku devadesátých let situace na politické levici. Vedle historické ČSSD totiž postupně vznikaly a zanikaly různé ministraničky, které pořádně nikdy neuspěly, ovšem štěpila se tak levicová scéna. Prvotní snahy ČSSD snažit se s těmito stranami jakkoli sjednotit nebo domluvit vzájemnou spolupráci nic nepřinášely a Zeman sám uznává, že takové pokusy z jeho strany byly omyl.
„Po této chybě jsem konečně pochopil, že jedinou cestou, jak vybudovat silnou sociální demokracii, je zničit všechny strany v okolí. To bylo možné provést dvěma způsoby. Prvním byly různé slučovací sjezdy, při nichž by však do ČSSD nalezli i nevýkonní členové a právě ti by se nejvíce drali o funkce. Proto jsem zvolil druhou cestu, a sice vysát z konkurenčních politických stran schopné jedince a zbytek ponechat jejich osudu. V průběhu několika málo let tak zaniklo nebo se stalo prakticky bezvýznamnými asi osm politických stran,“ uvádí.
Tehdejší doba, kdy mnohem víc než dnes platilo tradiční dělení na pravici a levici, podle současného prezidenta přesto nesla různé těžkosti, související právě s dnes tolik skloňovaným politickým středem.
„Vyvozoval jsem, že střed je politické propadliště. Středový volič v užším slova smyslu ani neexistuje, je to geometrická chiméra nebo fakticky nerozhodnutý volič, který se pak přikloní buď nalevo, anebo napravo. Dělat důsledně levicovou politiku je však těžká práce (stejně tak jako dělat důsledně pravicovou politiku) a střed lákal jako bažina. K této myšlence se přikláněli různí ubožáčci, jejichž intelekt ani pracovitost nestačily na to, aby byli rybou nebo rakem. Dnes se občas i vracejí, jako od panstva odložené šatstvo,“ vysvětlil Miloš Zeman.
Při budování strany a s blížícími se volbami a finančními problémy sociální demokracie začaly přicházet vnitřní problémy a vzpoury. Jak Zeman vzpomíná, část aparátu strany dokonce před volbami vyhlásila stávkovou pohotovost a do čela nespokojenců se postavil Martin Starec (současný ekonomický ředitel ČSSD, pozn. red.). „Mám odboráře rád, ale za tehdejší situace se jejich požadavkům prostě nedalo vyhovět. Proto jsem nechal Martina Starce vyhodit, podobně jako jsem vyhodil svého bývalého poradce Otu Novotného,“ psal v knize Zeman. Připomeňme, že jde o toho Otu Novotného, který o mnoho let později opět na vrcholu v Lidovém domě dělal politického poradce premiéru Sobotkovi a patřil například k zastáncům přijímání uprchlíků a dle mnohých se právě jeho „rady“ podepsaly na tom, kam se ČSSD dnes dostala.
Více k Otovi Novotnému ZDE:
„Demokracie je krásná věc, ale jste-li ve válce, je občas nutná i tvrdá ruka, máte-li přežít. V té době jsem osmdesát procent své energie věnoval tomu, abych hasil vnitřní konflikty, a mohl jsem tak uvolnit jen dvacet procent na to, abych bojoval s vnějším protivníkem. Proto každému přítomnému i budoucímu předsedovi jakékoli politické strany mohu odkázat poznání, že nejhorším nepřítelem vlastní strany jsou někteří její členové,“ došel k závěru Miloš Zeman.
Nyní se už dostáváme ke vztahu, který před lety politicky i mediálně budil silné emoce. V pasáži, kdy Zeman popisuje výběr svých nejbližších stranických spolupracovníků, věnuje několik odstavců i tehdejší místopředsedkyni ČSSD a pozdější ministryni školství Petře Buzkové.
„Seznámili jsme se v jižních Čechách, kde kandidovala do České národní rady. Jiří Horák ji tehdy chtěl vyškrtnout z kandidátky pro podezření ze spolupráce se Státní bezpečností. Jako jihočeský lídr ČSSD jsem to odmítl. Nebylo to kvůli osobním sympatiím – jsem vysazený na štíhlé tmavovlásky, a kypré blondýny mě proto nelákají. Již tehdy jsem však měl své negativní zkušenosti s lustračním šílenstvím,“ říkal v knize Jak jsem se mýlil v politice o počátcích politického vzestupu Buzkové.
Ta se následně stala místopředsedkyní strany, a to už se podle svých slov Miloš Zeman přesvědčil, že není „příliš pracovitá“. „Když jsme zvítězili ve volbách 1998, projevila Petra Buzková zájem o ministerské křeslo téměř v jakémkoli resortu. Uvítal bych ve vládě ženu, ale ženu, která umí systematicky a tvrdě pracovat. Řekl jsem i poněkud nezdvořilou větu, že žádný trenér nepouští maskota svého družstva na hřiště. Od té doby mě Petra Buzková příliš nemiluje. Někteří puritánští členové ČSSD kritizovali Buzkovou pro její údajnou sexuální promiskuitu. Nejsem puritán a jen jsem s pobavením poslouchal příběhy několika kolegů, jak překonali vzdálenost mezi kunderovskou registráží, kontaktáží a konzumáží během jediného dne. Shodně s Markem Twainem bych jen dodal, že hodnota této trofeje byla poněkud devalvována četností jejích údajných výskytů,“ popisuje s tím, že jeho nástupce Špidla puritán byl, když krátce před volbami 2002 prohlásil, že „Buzková v jeho vládě nebude, protože je to coura,“ konstatuje a podotýká, že pro něho by důvodem neúčasti Buzkové ve vládě byla její „příšerná lenost“.
„Vzpomínku na Petru Buzkovou bych ukončil jednou úsměvnou historkou. Začal s námi spolupracovat Karel Kryl, který vystupoval na našich koncertech k 28. říjnu a vynikal drsnou upřímností. Jednou jsem se svou ženou a Karlem Krylem seděl v pražském kulturním domě Eden a přisedla si k nám Petra Buzková. Kryl se k ní otočil, změřil si ji lehce zamlženým pohledem a pronesl: Milostivá, vy jste se ráčila prošoustat až na místopředsedkyni sociální demokracie?“ zakončil Miloš Zeman své vzpomínání na Petru Buzkovou.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Radim Panenka
