„Jde o cynickou zástupnou válku za geostrategické zájmy,“ vyjádřili se Laibach na začátku roku o válce na Ukrajině. Kapela měla hrát v Kyjevě, ale protože tímto prohlášením urazila část ukrajinské veřejnosti, tak pořadatel koncert zrušil. Ostatně tohle není první ani poslední kontroverze, kterou Laibach, což je německé označení hlavního města Slovinska Lublaně s bezmála 300 000 obyvateli, od svého založení vyvolali. Pojďme se podívat na historii kapely, která nenechá nikoho chladným.
V kolébce Laibachu
Když přijedete po kolejích do kdysi hornického a těžce průmyslového městečka Trbovlje, které má dnes 16 000 obyvatel, je třeba ještě chvíli pochodovat. Do města jsou to od nádraží až tři kilometry a při tom musíte obejít obrovskou termoelektrárnu údajně s nejvyšším komínem v Evropě, kde měli Laibach také koncert. Nicméně v Trbovlje v roce 1980 vznikli. První koncerty byly zakazovány a poté, co zavřela publikum v sále a pouštěla mu jako úvod koncertu psí štěkot, byla v roce 1983 zakázána i kapela. Ta musí ostatně obhajovat svou uměleckou svobodu vlastně pořád. Jeden z prvních členů Tomaž Hostnik spáchal zanedlouho po vzniku sebevraždu v seníku, slovinsky kozolec, což je jeden z tamních národních symbolů. Laibach nesouhlasili s jeho sebevraždou a posmrtně ho vyloučili ze skupiny, aby jej navrátili „vlastní identitě“. Nicméně na něj v různých formách stále vzpomínají.
V hornickém Trbovlje je na každém kroku vidět klasická „sorela“, tedy architektura ve stylu sociálního realismu. Tady sochy horníků, jinde mozaika pracujících a uprostřed města stará, celkem zachovaná, kolonie hornických domů. Tahle varta má hodně pohnutou historii. Okolo byl kdysi samý průmysl. Není divu, že za meziválečného jugoslávského království zde proběhlo několik stávek a hornických protestů. Za druhé světové se zde zformovalo celkem silné partyzánské hnutí, například odsud pocházela Tončka Čeč. V lednu 1958 vypukla v městečku stávka nespokojených horníků, což byla první taková událost v socialistické Jugoslávii. Po roce 1990 se těžba utlumovala, s čímž souvisel i pokles počtu obyvatel.
Fotogalerie: - Hornické Trbovlje
Když se v restauraci v centru Trbovlje zeptám místních, jestli Laibach znají, nejistě kývají, že ano, což jim upřímně moc nevěřím. Podle některých hlasů ve Slovinsku je skupina projektem synů komunistických předáků, kteří se chtěli „vzbouřit proti svým fotrům“. Nedaleko odtud u bytovek je však na zdi namalován stejnoramenný šachovnicový kříž, jedna z variant prvního symbolu Laibachem převzatého od ruského avantgardního malíře Kazimira Maleviče. Aby bylo jasno, Laibach jsou také součástí širšího slovinského uměleckého uskupení Neue Slowenische Kunst (NSK), v němž jsou zahrnuty i výtvarná skupina Irwin a divadelní uskupení Scipion Nasice Sisters Theatre. Jsou jeho „hudebním křídlem“.
Skupina v zrcadle let
Již zmíněný text písně Zrození národa zní z části – omlouváme se za nepřesnosti a možná nepochopení v překladu uměleckého textu – takto: „Jeden člověk, jeden cíl. A směrnice. Jedno srdce, jedna mysl. Jen jedno řešení, spalování uhlíků. Ano! Jeden Bůh, jeden vzor, jedno tělo, jedna krev… Ne smrt, ne strádání, prostě potřebujeme vzor pro svět. Jedno tělo, jedna krev… A lid. Tak mi dejte ruce a dejte mi svá srdce, čekám… Existuje pouze jeden směr, jedna země a jeden lid. Ano, vskutku…“ Frázuje ho svým nezapomenutelným hlubokým hlasem zpěvák kapely Milan Fras, který patří vedle Ivana Novaka, Dejana Kneze a Ervina Markoška k nejznámější sestavě Laibachu, byť v současné formaci zůstali už jen první dva zmínění.
Fotogalerie: - Ze slovinských galerií
Za těch třiačtyřicet let, co Laibach hrají, vydali okolo pětadvaceti alb. Debutovali stejnojmennou deskou s mučedníkem na kříži. Nebudeme tady uvádět celou dlouhou diskografii, stačí zmínit jen některé zajímavosti. Z alba Opus Dei je právě píseň Zrození národa, což je originálně song One Vision, tedy Jedna vize od Queen. V roce 1988 udělali kontroverzní předělávku celého alba Beatles Let it be a album Kapital vytvořili v roce 1991 během krátké, zvané desetidenní, války a vyhlášení slovinské nezávislosti. Cédéčko NATO z roku 1994 je „reakcí skupiny na měnící se Evropu a světové uspořádání“, na albu Volk interpretuje po svém některé národní hymny, třeba německou, americkou, ruskou či tureckou, jakož i hymnu vlastního NSK státu. Jde o „virtuální globální stát“ založený v roce 1992, jehož občanem a nositelem pasu za 32 euro, tedy přes 780 korun, se může stát kdokoliv.
Počin z roku 2014 se jmenuje Spectre a začíná zčásti pískanou písničkou The Whistleblowers, oznamovatelé. Zpívá se v něm třeba: „Ze severu a jihu, pocházíme z východu a západu, dýcháme jako jeden, žijeme ve slávě nebo umíráme v plamenech…“ Naráží na „hrdinství nových digitálních Prométheů svobody“, jako Chelsea Manningová, Edward Snowden či Julian Assange. Abychom ještě chvíli pokračovali ve výčtu aktivit Laibachu, je třeba zmínit, že v roce 2014 se předvedli v Hongkongu, následně v Severní a později v Jižní Koreji, ale i v Izraeli, kde měli za zády video Vladimira Putina v plamenech. Letošního července vyšel soundtrack muziky Laibachu k filmu Iron Sky: The Coming Race.
Severní Korea ano, Ukrajina ne
Právě z koncertního předvedení písně The Whistleblowers v Severní Koreji existuje video. Je dost vtipné, jak se lidé odtržení od světa, přičemž si nedělám iluze o tom, že na koncertu byla pouze severokorejská smetánka, chovají. Jen občas se jim v mimice tváře pohne nějaký sval, ani náznak pohybu, na hlasitější fázi reaguje jedna žena jako na nečekanou „střelbu u ucha“, muž si zacpe uši. Je to zvláštní, když ve státě podobajícímu se pevnosti existuje od roku 2012 dívčí hudební skupina Moranbong, což znamená Pivoňkový kopec. Ostatně muzikantky měl vybírat sám „velký vůdce“ Kim Čong-un z předních důstojnic armádních souborů, aby posloužily co nejlépe režimní propagandě. Děvčata zpívají třeba „My Way“ popularizovanou Frankem Sinatrou anebo původní skladby jako „moje země je nejlepší“.
Laibach vystoupili v roce 2015 v Korejské lidově demokratické republice celkem dvakrát a to v hlavním sále – s kapacitou 1000 míst – hudební konzervatoře Kim Won Gyun v Pchjongjangu. Datum se shodovalo se sedmdesátým výročím osvobození Korejského poloostrova od japonské kolonizace a následného rozdělení na dva nepřátelské státy. Vznikl z toho film Den osvobození. O koncertech se začalo psát jako o prvním vystoupení západní rockové kapely v Severní Koreji. Hned to však zpochybnil jeden finský novinář s tím, že už v roce 1989 na festivalu mládeže v Pchjongjangu hráli z jeho země třeba hardrockoví Peer Günt anebo rockoví Sielun Veljet, jakož i spousta dalších účinkujících ze Západu.
Prohlášení ze začátku článku o „cynické zástupné válce“ z února roku 2023 bylo interpretováno tak, že se Kyjev zapojil do zástupné války ve jménu svých západních patronů a někteří Ukrajinci se začali bouřit. „Zatímco skupina vyjádřila podporu pro Ukrajinu a Ukrajince a odsoudila ruský režim, velká část publika se postavila kategoricky proti návštěvě skupiny,“ uvedli pořadatelé z koncertní haly Bel Etage s tím, že aby zabránili zbytečnému rozdělování Ukrajinců, rozhodli se koncert zrušit. Nepomohlo ani to, když Laibach napsali: „Abyste se nemýlili – máme rádi ruskou literaturu, hudbu a umění. Ale v této nesmyslné válce mezi Ruskem a Ukrajinou jsme celým srdcem na straně Ukrajiny a jejího lidu, který – jako v biblickém příběhu o Davidu a Goliášovi – důstojně bojuje proti silnějšímu nepříteli.“
Postřehy z Lublaně
„Jsme právě tak nacisty, jako byl Hitler malířem,“ prohlásila kdysi kapela, protože nařčení z přílišné náklonnosti k symbolům nacismu na její adresu se během let stále opakovala. Ostatně Laibach také v začátcích nesměli do USA, protože pro ně zase představovali hrozbu „radikálních komunistů“. Za „krvavé“ peníze, tedy 45 eur, přes tisíc korun, jsem si v Lublani koupil knihu o NSK „From kapital to capital“. Prodali mi ji v Muzeu moderního umění, kde jsou ostatně vyvěšena i díla výtvarné skupiny Irwin. Jedno zákoutí třeba vypadá: „Těžký rám, na obraze sedící rudý pracující, jemuž podává zahalená dívka vavřínový věnec a vycpaný tetřev.“ Laibach, jak už jsme ventilovali, je německý název Lublaně z dob Rakusko-Uherska a druhé světové války.
Jdu do Cankarova domu, což je největší kulturní a kongresové centrum v zemi pod Triglavem. V chodbě, která ústí do Gallusova sálu, nabízejí „merchandasing“, tedy trička, cédéčka a knihy o představení. To se jmenuje Alamut a dnes ho uvádějí. Kakofonická symfonie plná smrtelných zvuků, chrčení, ale i úžasných perských zpěvů, a tak dále. Na začátku příchod desítek trubačů a ke konci desítek harmonikářek. Jde o vizi Laibachu příběhu z knihy slovinského spisovatele Vladimira Bartola, která má podtitulek „Obžaloba fanatismu a rafinovaného zneužívání moci.“
Fotogalerie: - Lublaň čili Laibach
Alamut je zaniklou perskou pevností nedaleko dnešního Teheránu, která byla v roce 1090 obsazena silami šíitského hnutí, známého pod jménem asasíni či hašašíni, které vedl Hasan i Sabbah, později zvaný „stařec z hory“. Za jeho vlády se pevnost stala legendární díky svým rajským zahradám, knihovně a v neposlední řadě i atentátníkům, vysílaným z duchovního centra sekty především proti vnitřním nepřátelům islámu. Právě v Alamutu si zabijáci na chvíli vyzkoušeli „ráj plný panen a rozkoší,“ aby šli ochotněji na smrt, po které by ho dle islámu měli prožívat natrvalo.
Hnusní náckové, anebo ne?
„Jak umění Třetí říše, tak umění socrealismu formovaly a zdůrazňovaly k dokonalosti v rámci nových státních ideologií starou klasicistní formu člověka, založenou na principu transhistorických humanistických ideálů. Laibach analyzuje vztah mezi ideologií a kulturou v pozdní éře a ukazuje to prostřednictvím umění,“ řekli Laibach v rozhovoru z roku 1983, který je zveřejněn v „knize o kapitálu“.
Ostatně v ní obhajoval skupinu i slovinský filozof, jehož portrét shlíží na návštěvníky odvázané a alternativní umělecké čtvrti Metelkova v Lublani, Slavoj Žižek, roku 1994 takto: „Laibach ve své podívané nevyjadřují nějakou ‚skrytou pravdu totalitarismu‘. Totalitní logiku s její ‚pravdou‘ vlastně vůbec nekonfrontují. Spíše ji rozvracejí. Rozvracejí ji tak, že se rozpouští jako aktivní sociální pouto a zbývá jen neklidné jádro jejího omezeného požitku.“
Sami sebe však Laibach popsali: „Jsme děti ducha a bratři síly – jejichž sliby se nenaplňují. Jsme černí duchové tohoto světa, zpíváme šílený obraz bídy a žalu. Jsme první televizní generace.“ V Praze vystoupí v divadle Hybernia 20. listopadu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jan Rychetský
