Fischer upozorňuje na skutečnost, že Havel je v zahraničí obvykle chválen za to, za co je doma kritizován. A tak zatímco v cizině prvního porevolučního prezidenta velebí za důraz na lidská práva, v českém prostředí se prý tento rys zabarvuje do politického kýče a stává se nebezpečnou ideologií, doslova klausovským humanrightismem.
Podobně je na tom prý i Havlovo vystoupení ve prospěch „válčení v zájmu humanity“ (Jugoslávie, Kosovo, Irák), což je údajně v amerických očích chápáno jako principiální postoj ve prospěch lidstva, ale ty české kritické to považují za chybu a podporu nelegitimního vojenského nátlaku („zejména těm bratrsky laděným Srbům to Havel neměl dělat“). V cizině je podle Fischera navíc Havel považován za pravicového konzervativce, v Česku za levičáka, ba dokonce reformního komunistu.
Obrovský rozpor mezi domácím a zahraničním vnímáním Václava Havla považuje analytik za pozoruhodný zejména proto, že řada cizích politiků a intelektuálů vnímá Českou republiku stále ještě skrze obraz prvního porevolučního prezidenta. V tom má prý Havel mnoho společného s prvním československým prezidentem Masarykem, který měl k typickému češství také daleko. A snad proto dokázal otevírat Čechům a jejich státnosti dveře do zahraničí.
„Svět to ještě neví, posmrtná Havlova maska ještě na fasádě národa drží, ale jednou spadne. Až pak se i venku ukáže, nakolik jsme společenstvím Havlovým a Masarykovým a nakolik tíhneme k odlišné praktičtější a populárnější tradici klausovsko-zemanovské,“ konstatuje Fischer.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: luš
