Milan Kohout naplno: Češi zadupávají do země svůj těžce vydobytý ateismus a šikují se za vrata křesťanských církví. Stoupá mi krevní tlak, když vidím...

Opět, jako již tolikrát v historii, nás náboženství rozděluje, a nikoliv sjednocuje.

Jako jeden ze současných příkladů lze uvést Maďarsko a Slovensko, které jasně prohlásily, že u nich muslimští uprchlíci nejsou vítáni. Celá Evropa začíná mávat praporem jakýchsi křesťanských základů a zapomíná na sta miliony zavražděných lidí ve jménu křesťanství.

Zase zapomínáme na to, jak nás totalitní křesťanství vtipně po staletí ovládalo a vygumovalo naše hlavy, jak úplně zdeformovalo naši mysl a vytvořilo celé generace lidí ovládaných neurózou tím, že udělalo z přírodou daných instinktů hřích, jak nám doslova zabetonovalo možnost racionálního přemýšlení, jak na tom křesťanství konsolidovalo moc a agresivně se ji snažilo exportovat do všech částí světa, a tím způsobovalo a způsobuje nesčetné války, ve kterých byly zavražděny sta miliony jinověrců.

Když jsem přišel před dvaceti šesti lety do Bostonu a začal jsem studovat historii Nové Anglie, otevřely se mi úplně nové obzory v chápání náboženství jako jednoho z největších zel v dějinách lidstva. Je úplně neuvěřitelné, jaké strašné zločiny páchali ti „láskyplní a dobří“ křesťané na místním původním obyvatelstvu, arogantně jimi nazývaném indiáni. Brožurka na vládnutí, nazývaná Bible, jim k tomu poskytovala ospravedlňující návody, takže za poměrně krátkou dobu vyvraždili na dvacet milionů původních obyvatel, neboť je jako „nekřesťany“ nepovažovali za lidi. Unikli jim jen ti, kteří se nuceně obrátili na víru Ježíše Krista a ohnuli se pod jejich nábožensky imperialistickým heslem „Konvertuj, nebo zemři“.

V současném globalizovaném a stále se relativně zmenšujícím světě není místa pro náboženství! A dnes více než kdy dříve! To samozřejmě platí kromě křesťanství i pro jakákoliv jiná světová náboženství, jak jsem si osobně potvrdil po svých cestách světem. Judaismus následující „národ“ chce vymýtit křesťansko-islámské Spolupalestince v nešťastném „státě“ izraelském, islámští šílenci vyplňují prostor po sekulárních systémech na Středním východě, rozmlácených našimi bombami. Hinduisti se vrhají na Dálném východě na spolulidi vyznávající islám a tak dále a tak dále.

A touha a vůle po vymýcení náboženství zatím mizí ve studni dějin. Vždyť punc bojovníků proti náboženským organizacím je automaticky přiřazován jen bývalým komunistům. Ano, snažili se o to, ale přírodožel bídně prohráli.

Slova Mao Ce-tunga mizí za nově náboženstvím stavěnými zdmi: „Bozi – nu což, můžete je uctívat, ale bylo snad možno svrhnout tchu-chao a lie-šen bez rolnických svazů jen s pomocí boha statečnosti a bohyně milosrdenství? Jsou to ubozí bozi a bohyně. Uctívali jsme je celá staletí, ale oni nesvrhli kvůli vám ani jednoho tchu-chao, ani jednoho lie-šen! Teď chcete provést snížení pachtovného, ale dovolte, abych se optal, jak toho hodláte dosáhnout – vírou v bohy, nebo vírou v rolnické svazy?“ (Vybrané spisy, Praha, Státní nakladatelství politické literatury, 1953)

Na Tchaj-wanu jsem navštívil buddhistický chrám, kde stála fronta truchlících lidí a kupovali si chrámové peníze tištěné jakýmsi do oranžových látek zabaleným mnichem, aby je v následující frontě před chrámovou pecí spálili v plamenech, neb jedině tím prý lze zajistit dostatek financí pro své zemřelé předky, aby v posmrtném životě netrpěli hlady. Ovšem když jsem řekl mnichovi, že v peci spálím pravou dvacetidolarovku, kterou jsem měl v ruce připravenou k zaplacení dobrého oběda pro moji mrtvou mámu, tak mi zlostně odsekl, že pec žere jen peníze chrámové, řádně za moje dolary vyměněné. Není divu, že se buddhismus na Dálném východě chová jako křesťanství v našem „civilizačním okruhu“ a i pod jeho rozum odebírajícím panováním lidé vraždí jinověrce.

I Češi urychleně zadupávají do země svůj těžce a na základě trpkých zkušeností vydobytý ateismus a začínají se sjednocovat v jeden šik za vrata křesťanských církví. Stoupá mi krevní tlak, když vidím, jak se dominantní křesťanské kostely svojí arogantní pozicí ve středech měst stávají opět násilně vynucenými centry komunit a svoji pozici užívají jako bezplatnou reklamu na křesťanství. Tomu jsem věnoval svoji performanci na brněnském festivalu – viz zde:

http://milanmobius.blogspot.cz/2015/07/religion-and-freedom-global.html

Veřejnoprávní televize, která by měla být vyvážená a nedělat zadarmo reklamu náboženství na základě principu odluky církve od státu, vysílá celé dny křesťanské oslavy na Velehradě. Po hodiny a hodiny vysílacího času se národu servíruje mocenské divadlo v příšerných katolických kostýmech a je jen štěstí, že televize ještě nezprostředkovává odporný pot herců do těchto rób neprodyšně zabalených.

„Vždyť se sem řítí islám,“ vykřikoval vyděšeně jeden z organizátorů protestní akce proti přijímání uprchlíků na plzeňském náměstí, se kterým jsem seděl u společného piva, a pokračoval: „I když jsem celý život ateista, teď se nechám zapsat mezi katolíky.“ Úplně mi přejel mráz po zádech při představě blížících se náboženských válek, kdy se jedno šílené křesťanské náboženství bude vrhat na druhé šílené náboženství islámské.

Proto jsem na festivalu nahých forem, který se odehrál minulý víkend v tovární hale, „Divus Perla“ a byl kurátorovaný báječnou performerkou Lenkou Klodovou, zvolil námět „Kultu zohavené mrtvoly“, jak křesťanství nazývám. Moje bývalá žena byla z Číny, a když poprvé viděla Ježíše na kříži, tak se mě zeptala: „Co to je?“ „To je Bůh naší západní civilizace,“ odvětil jsem poněkud zaskočen, protože jsem ještě netušil, že spousta Číňanů o Kristu, „totalitním pánu světa“, vlastně vůbec neví. „A vy se klaníte zohavené mrtvole přibité na prknech?“ pokračovala, „to musíte mít něco v nepořádku s hlavou,“ uzavřela svoji brilantní analýzu křesťanství.

https://www.facebook.com/milan.kohout.37/posts/10206977444173099?pnref=story

A na závěr ještě krátká ukázka z mé knihy „Proveď vola světem, volem zůstane“

http://www.kosmas.cz/knihy/158648/proved-vola-svetem-volem-zustane/

o dopadech pravé víry v Ježíše:

V ulici, kde jsem bydlel, žil také starý pes.

Několikrát za den přecházel přes rušnou ulici. Kdykoliv jsem ho pozoroval, pokaždé se napřed podíval doleva, jestli nejede nějaké auto, pak doprava, a když nic nejelo, vydal se přes silnici. Chtěl jsem se ho zeptat, kde se to naučil, a jestli by nechtěl přednášet po světě na psích univerzitách, jak přežívat mezi projíždějícími stupidními železnými bednami na gumových kolech, ve kterých se ženou jedním směrem lidé, aby se zase posléze hnali druhým směrem – což je pro psí logiku zcela zbytečné a nepochopitelné.

Jednou pozoruji z okna, jak můj pes přechází.

Najednou se ozve rána připomínající štěkot. A po ní hned další štěknutí, bam bam a pak další a další řach řach… Pes se zastaví a zůstane stát na ostrůvku mezi proudícími auty.

Pak slyším strašný křik a vzlykot a z dáli se blíží policejní sirény. Běžím se podívat ven. Na ulici se tvoří shluk lidí a mezi nimi se proplétá sanitka a ve vteřině vynáší na nosítkách zakrvácenou ženu a hned další a další.

„Ježišmarja, von je všechny postřílel!!!“ křičí nějaká žena, „Já to viděla, měl samopal a křičel: ‚Ježíš mi to odpustí,‘ a utekl do auta a ujel.“

Před kliniku na potraty přijíždějí desítky policejních aut, další sanitky a někdo řve na partu pánbíčkářů, kteří mají na krcích velké barevné fotografie zakrváceného potraceného lidského plodu a v rukách drží nápisy o vrazích a tlusté Bible.

Mezi nimi stojí i moje spolubydlící, která se nastěhovala do místnosti pode mnou. Ještě týž večer mi přinesla obrovskou, v kůži vázanou Bibli a s očima potaženýma blanami osvíceného mi ji vnutila.

Po chvilce se začne ozývat další vzdálený štěkot a o několik bloků dál od nás zase slyšíme policejní houkačky.

„To víš, Milane,“ nakloní se ke mně moje sousedka s vražedným nápisem na krku, „Cesty páně jsou nevyzpytatelné!“ a podá mi leták brojící proti potratům.

John Salvi to odpoledne v naší čtvrti postřílel personál dvou klinik na potraty. U soudu hrdě prohlásil: „Přikázal mi to Ježíš Kristus a hned po činu mi odpustil!“

Koukal jsem se do jeho odporného, náboženstvím zaslepeného ksichtu zobrazujícího se na zrnící se obrazovce. V levé ruce jsem držel Bibli, kterou mi dal na cestu do exilu farář pan Holý, a v pravé obrovskou Bibli od mé sousedky, která se radovala z hory mrtvol před naším domem.

Pak jsem otevřel okno a tu obrovskou Bibli jsem vyhodil z okna na ulici. Letěla jako padlý anděl a při nárazu o asfalt se její stránky rozlítly jako zbytečná nefunkční křídla. Za chvíli k ní přistoupil můj pes a čuchl si k ní. Ale pak asi usoudil, že to není dobrá potrava, rozhlédl se a přešel ulici.

Tu druhou Bibli jsem si JEŠTĚ ponechal.

Salviho po týdnu ve vězení spoluvězni zabili. Měl jsem radost z jeho mrtvoly.