„V Česku žije mraky skvělejch lidí. Jsou šikovný, pozitivní, mají rádi život, tvrdě pracujou, tvoří, dávají radost, pomáhaj. Uměj sami sebe i tuhle zemi posunout k lepšímu. Tak proč se tahle společnost tak zesírá?“ zeptal se úvodem. Zmínil, že země před 25 lety vypadala jako „zmuchlanej posmrkanej kapesník nechanej v kapse zatuchlýho kabátu zapomenutýho ve skříni na opuštěný půdě“.
„A dneska? Navzdory všemu pověstnýmu kradení, šmelení a vohejbání vypadá spousta míst k nerozeznání od toho, co je na západ od nás a co nebylo odkázaný na čtyřicet let hnití,“ podotkl.
Původní text ZDE.
Podle něj je však chybou, že společnost, místo aby stavěla na skvělých lidech a věcech, se svíjí v děsivých křečích. „Místo toho, abysme ukazovali na všechny strany i sami sobě, co všechno dokážeme, abysme nosili na rukou ty, co něco dovedou, co něco dávaj ostatním, co ukazujou úspěšný recepty na malý i velký zlepšení, hledáme tady podělaný články, co neexistujou, majitele nějakýho hnízda, co taky neexistujou, chráníme hranice proti uprchlíkům, který u nás taky neexistujou, a jsme nucený věnovat pozornost neumětelům, který jsme si zvolili a který bohužel existujou a který místo aby dávali prostor lidem, co něco uměj, co něco dokázali, zasíraj veřejnej prostor svejma od reality odtrženejma hrátkama, poštvávaj jedny proti druhejm, nutěj nám nepřátele na všechny strany, rozdělují, aby mohli panovat,“ rozohnil se, že pozitivní věci však nekonají. Jen nás prý utvrzují, jací jsme lůzři a ubožáci, kteří sami nikdy nic nedokážou a neustojí.
„Hřímají, že se nemáme o nic snažit, děsí nás velkým neznámým světem, abychom se vystrašení odevzdali do jejich moci a kráčeli za nimi po cestě odevzdání a rezignace na hrdost, odhodlání a naději. Ze spojenců vytvářejí nepřátele, sejou nedůvěru ke všemu jinýmu, pohrdají vzděláním, vysmívají se intelektu, zavírají okenice a říkaj, že vlastní smrad je stokrát lepší než čerstvej vzduch inspirace, otevřenosti a dobrodružství. Vědí, že jinde by si o ně samotné neotřeli nohy, a tak všem namlouvají, jak je svět na houby, že všichni všechno dělají špatně a že my přece nejlíp víme, jak to všechno je, že umíme na všechny vyzrát a že nejlíp je přece doma, kde se dá vládnout nepoučeným, neinformovaným a nesebevědomým ubožákům, na který z vysoka serou,“ nebere si servítky Simkanič. A podle něj jim na to idiotsky skáčeme.
„Nikdo nám není dost dobrej a největší radost máme, když na každým najdeme něco špatnýho. Jenže pak nedokážeme rozeznat skutečnýho hajzla od těch, co jen nejsou dokonalý. Chcem všechno, a když to nedostanem, není nám dost dobrý nic. To, že i v demokracii jsou posraný životy, v žádnym případě neznamená, že jich totalita neprodukovala víc. A že jich zase víc nevyprodukuje, když jí k tomu dáme šanci,“ poznamenal Simkanič.
A zároveň se obává toho, že si říkáme zpátky o totalitu. „Všechny totality vyhrály hlavně proto, že většina tak dlouho dělala, že se jí to netýká, až bylo pozdě. Ale dneska ještě není totalita a ještě si nemusíme nechat vládnout rozloženejma troskama a všehoschopnejma sociopatama, který nás jsou připravený prodat. Ještě se nemusíme chovat jako bezmocný otroci, ještě si nemusíme nechat všechno líbit. Ještě to nemusíme všechno nechat na těch, který naše osudy chtěj vyřešit za nás a jsou v tom ochotný jít přes mrtvoly,“ řekl. Podotkl také, že na světě jsou chybující a zlí lidé. My máme dávat šanci těm s chybami, i když ti zlí dokážou líp předstírat, že žádné nemají.
„Právo na omyl je pořád životu bezpečnější než zákaz pochyb a nesouhlasu. Přestaňme být jako rukojmí se stockholmským syndromem, věčně toužící po bezpečí v náručí únosců,“ vyzval v závěru Simkanič. „Chci pořád věřit, že existuje hodně důvodů, proč v týhle zemi má smysl žít, a chci věřit, že když se nepodělá úplně celej svět, že má tahle země před sebou slušnou budoucnost. Chci pořád věřit, že většina lidí se tady nechce utápět v nenávisti, násilí, závisti a strachu. A že jen potřebují o trochu víc naděje, pozornosti a důvěry. A pak to zvládnou sami,“ uzavřel.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: vef
