Fotogalerie: - Devátý sjezd KSČM
Komunisté mají dnes sjezd. Otázkou, dodnes nezodpovězenou, zůstává, chce-li „radikální“ levice zůstat levicí 19. století, nebo 21. století. Poslední čtyři roky života této strany byly poznamenány stařeckou senilitou, politickou neviditelností a naprostou neschopností v úsilí oslovit jiné než kdysi oslovené a přesvědčit jiné než dávno přesvědčené. Strana se z „revolučního předvoje dělnické třídy“ stala sektou vzájemně se podporujících důchodců za udržení posledních zbytků životních jistot. Ghettem, které produkuje desítkystránkové materiály o tom, „jak bychom to měli dělat, kdybychom věděli jak“, ale v praxi volným sdružením osaměle a bezvýsledně se pachtících jednotlivců či skupinek. Ghettem, ve kterém je soudružsky dobře a bezpečno u nostalgických vzpomínek na první pivo a první sex. Až do smrti, která se blíží. Zachránit tuto stranu mohou ještě pouze tvrdé zhodnocení dosavadní práce a zásadní změna. Návrat ke komunistickým principům. Staré psy novým kouskům nenaučíš, viselo ale na nárožích už před pětadvaceti lety, v listopadu 1989. Ta věta je přesná. To, že řada straníků potřebu proměny jazyka, témat i způsobů práce necítí, je nepochopitelné, zejména když volební podpora straně k žalu jejích protivníků neklesá.
„Teorie politiky říká, že hladina důvěryhodnosti každé strany je přímo úměrná koeficientu zkorumpovanosti jejích elit,“ konstatoval před dvanácti lety na adresu komunistů konzervativní ostravský místopředseda KSČM Karel Klimša. Měl na mysli komunisty, i když tehdy se ještě neprovalilo, že místopředseda Exner se pokusí vytunelovat stranický majetek. Hovořil ale o vedení strany jako o zpanštělé elitě. „Strany nepřivádějí na mizinu jejich řadoví členové, voliči, ale zpravidla jejich elity.“ Při svých spanilých předsjezdových jízdách po republice v minulých týdnech vysvětloval současný předseda Vojtěch Filip okresním tajemníkům, že pokud nebude předsedou on, nebudou muset být ani oni tajemníky a tajemnickou almužnu už nebudou mít jako přilepšení k důchodu. Dobrá motivace k volbě předsedy, ne?
Včera se provalilo, že v rozporu se stranickým usnesením z prosince 2014 o ukončení spolupráce KSČM s lobbistkou Mrencovou, obžalovanou a odsouzenou za úplatkářství, která zcela bezostyšně pásla řadu novinářů a zákulisními intrikami zastrašovala funkcionáře a ovlivňovala politiku strany, předseda Filip s její dceřinou firmou pokračuje ve spolupráci i nadále. Do Haló novin ještě nedávno psával za některé poslance články jeden mladý nadějný člen ODS, Mrencovou placený… Psal dobře, byl to profesionál. Ani kolegové oněch poslanců nevěděli, kdo je skutečným autorem textů, jejichž vytváření platila strana… Už 28. 6. 2014 došlo na zasedání ÚV KSČM k tomu, že dvanáct ze třinácti vystupujících tuto agenturu kritizovalo. Ačkoliv straníkům Filip dlouho tvrdí, že s Producentským centrem PROFIL Mariánské Lázně nemá KSČM ani její agentura Futura žádnou smlouvu, vyšlo najevo, že smlouvu dodnes má dceřiná firma Futura Art s Marketingovým centrem PROFIL Jaroslavy Jenerálové, ve kterém, stejně jako v Producentském centru, figuruje Mrencové syn Miloš Skácel. Vazba obou firem na Mrencovou je zřejmá. Ta, o níž se vtipkovalo, že zkratka KSČM znamená Komunistická strana čarodějnice Mrencové, ovšem dostala letos v dubnu 24 měsíců podmíněně s odkladem na dva roky, takže ovlivňovat média ve prospěch Vojtěcha Filipa musí někdo jiný…
Psali jsme:
Praxe politiky říká, že hladina důvěryhodnosti každé strany je přímo úměrná koeficientu zkorumpovanosti jejích elit.
Komunisté si stále představují politiku jako obhajobu Stalina, sepisování stále nových čtení Marxe, kterého nikdo nečte, či jako řečnění na schůzích o světlých zítřcích a celosvětové revoluci. Co však konkrétního, hmatatelného udělali jednotliví straníci či jejich organizace pro lidi za poslední léta? Kdysi to byly Akce Z, kdy se ve svém volnu lidé sebrali a postavili za pár týdnů školku pro děti, zastávku autobusu, dětské hřiště, kulturák nebo konzum. Vytvořili něco potřebného pro ty druhé. Dnes nejsou komunisté schopni či ochotni pro své spoluobčany udělat prakticky nic. Praktická činnost, prospěšná pro obec či komunitu, se ze stranické práce vytratila. Myslivci si postaví nový posed, rybáři jdou a opraví hráze. 25 let řečí strany, která je hrdá na to, že je „trvale spolehlivou opoziční stranou“ (jak se praví v jejích sjezdových materiálech), už nikoho k práci pro druhé jako politické angažovanosti nepřivede.
Který kandidát na předsedu KSČM je nejlepší?Anketa
Stranické organizace stárnou a v některých okresních organizacích se průměrný věk dostává přes hranici 75 let, jak opatrně komunisté přiznávají. Pravdou je, že v některých organizacích se už blíží osmdesátce. Stranické práce se je reálně schopno účastnit tak 20–30 procent členů, zbylí sice figurují na seznamech, ale přišourají se jednou za rok či trvale žijí v eldéenkách a domovech důchodců. V mnohých organizacích je třetina členů z důvodu dlouhodobé nemoci trvale z účasti omluvena.
O revoluci už nelze ani mluvit, natožpak ji dělat. KSČM každoročně umírá 4 000 členů a noví nepřicházejí. Strana, která měla v roce 1989 milion členů, v roce 2004 100 tisíc členů, před pěti lety ještě 60 tisíc členů, měla v minulém roce už jen 43 tisíc a přepokládá, že do roku 2020 jich bude mít jen 20 tisíc. Z nich ale bude maximálně 2 000 práce schopných. V Praze jsou organizace, které mají již mnoho období tři členy a z toho dva nepohyblivé (v tak malém kolektivu se předsedovi dobře navrhuje do vyšších orgánů, konstatoval zdroj…). Ve věku 31–40 let má letos strana 898 členů, ve věku 20–31 má 500 členů. Tak počítejte…
Volební výsledek strany a současné parlamentní preference by mohly zavdávat příčinu k pocitu sebeuspokojení současného vedení. 741 tisíc hlasů ve volbách je stále dost. Ale strana je opět v troskách, jen ve čtvrtém patře se stále tancuje. Politické i odborné vzdělávání funkcionářů a pracovníků aparátu KSČM, kandidátů KSČM do různých zastupitelských orgánů neprobíhá. Nevzdělanost je matka hlouposti. Už dnes není KSČM schopná obsadit kandidátky v mnoha obcích a městech, i když by ji lidé, z ostatních stran zklamaní, volili. Z komunální politiky se vytrácí. Krajskou politiku dělá vždy jen pár desítek stárnoucích a unavených obětavců. Do šesti let se při pokračování nastoupené setrvačné cesty stane KSČM neakceschopnou a vzápětí mimoparlamentní.
Komunisté se namísto budoucností bohužel stále zabývají minulostí, heroismem i traumaty 20. století. Stále hovoří odpuzujícím formalistickým aparátnickým jazykem Husákových normalizátorů, stále sepisují poučení či usnesení, která nikdo nečte a ani neplní. Na analýze historie listopadu 1989 stále ještě pracují… Nejsou schopni reflektovat, že doba se změnila a minula je, Rudé právo už dávno není rudé, nejčtenější a ani největší. Nejsou schopni pochopit, že jejich „propaganda a agitace“ je ve věku sociálních sítí, reklamy a marketingu směšná.
O podobě budoucnosti a své roli v ní nepřemýšlejí. A to je škoda. Protože radikální levici společnost potřebuje. Radikálně levicové myšlenky stále fascinují a směrují. I když se třeba nerealizují. Radikálně levá byla kdysi volební účast žen a rovnost pohlaví. Radikální byly i minisukně či dvojdílné plavky. To bylo kdysi. Dnes je radikálně levá například pirátská idea omezení autorských a patentových práv či globální sdílení znalostí. Open source, open data, open access. Radikálně levé jsou i zelené představy o větrných elektrárnách, ekologické dopravě, zdravých městech a permakulturním zemědělství. Radikální je i myšlenka některých socialistů na participativní rozpočtování, konec růstu růstu, nepodepsání obchodních dohod s USA či vystoupení ze zmutovaného EU nebo zločinného NATO… Intelektuální převahou levice vždy bylo nazývat věci pravým jménem. A nebát se.
Komunisté ale už dnes nemají a neprosazují žádnou lákavou ani radikální myšlenku, která by fascinovala. Mají už jen „voliče, kteří uvěřili ve vedoucí úlohu KSČM a chtějí se dožít konce kapitalismu“. To je opět citace z jejich sjezdového materiálu. Ale pouhá víra nespasí ani je, ani vymírající křesťany. KSČM nemá vedoucí úlohu už 25 let, nikoho už nevede nikam a konec kapitalismu se neblíží. Pro komunisty musí být smutné (a pro mnohé bolestné) poznání, že boj proti kapitalismu už nemůže být a nebude veden za pomoci KSČM, natož v čele s ní, ale možná bude veden proti ní.
KSČM je dnes pro své členy i voliče dobře utajená organizace. Haló noviny mají náklad 11 000 kusů, prodá se jich s bídou 8–9 tisíc. Polovině poslanců tam nic neotisknou, protože by to bylo vůči vedení strany kritické. Na webu strany nelze najít aktuální informace, o sjezdových materiálech nemluvě. KSČM má stínovou vládu, má odborné komise, ale opravdu je má? Ze stínových ministrů vnímám dva, z práce odborných komisí jsem už dlouho nečetl nic, co by nebyla snůška prázdných frází pro práci poslance či starosty naprosto nepoužitelná.
Komunistům se jako „problém“ místo neexistující sociální spravedlnosti jeví, že „program pro mladé vytvářejí mnohdy staří funkcionáři nebo mladí pod jejich vlivem“. Mladí přitom „preferují život povětšinou reálněji odpovídající současnému stavu výrobních sil, vývoji výrobních vztahů i vztahů společenských. Nebývají tolik v zajetí neměnných schémat. Na druhé straně ne vždy disponují potřebnou trpělivostí vůči starší generaci.“ Východisko ale z tohoto poznání nenalézají… To je písemná sebeobžaloba stranické práce. Být předsedou takové strany, zastřelím se sám, než mě zastřelí první člen, který mne potká na ulici.
Psali jsme:
Bída počátku 20. století v Evropě ustoupila ekonomickému rozmachu a relativnímu blahobytu. Zásadně zvýšená životní úroveň všech, dostatek potravin, vytápěné suché byty, levné ošacení a obutí, koupelny, splachovací záchody jsou dnes samozřejmostí stejně jako automatické pračky či myčky nádobí. Tužby lidí se proměnily. 21. století bouřlivým rozvojem technologií, ekonomické i kulturní globalizace změnilo výrobní vztahy, změnilo charakter, sociální postavení i politické názory rozsáhlých segmentů společnosti. Některé třídy zmizely, jiné změnily podobu. Většina ze tříd se ale atomizovala, ztratila třídní sebeuvědomění. Existují jednotliví špatně odměňovaní pracující lidé, ale neexistuje proletariát. Neexistuje klasická „dělnická třída“, i když manuálně pracující, byť v omezené míře, existují stále. „Rolníci“ prakticky zmizeli, i když drobní soukromí zemědělci i námezdně pracující v zemědělství existují stále. Je jich ale pořád méně. Za „inteligenci“ se dnes považuje každý, kdo získal alespoň titul Bc., i když jeho inteligence, znalosti, schopnosti ani pracovní zařazení tomu neodpovídají. Maturita dnes nestačí ani na kvalifikované dělnické povolání. Zmizely, nebo se naopak proměnily rozdíly v odměňování i postavení na trhu práce. Být učitelem není už prestižní povolání…
V současné době se hovoří o průmyslu 4.0 – změně, která může změnit výrobu, odměňování i konzum. Hovoří se zcela vážně o nepodmíněném základním příjmu či distančním celoživotním vzdělávání. Robotizace a automatizace mohou přinést obrovskou efektivitu a produktivitu práce, ale zároveň nezaměstnanost pro více než polovinu obyvatel. Individualizace a flexibilita výroby může přinést konec mnoha továren ve prospěch lokální malovýroby. Drony či automaticky řízená auta změní veřejnou i nákladní dopravu víc, než ji změnila parní železnice. Pokrok ve zdravotnictví už dnes reálně prodloužil věk dožití o patnáct let a dnešní padesátníci se mají šanci dožít stovky i více let. Jak na tyto skutečnosti a výzvy budoucnosti reaguje radikální levicová strana?
Antikomunistům slouží takto neschopná partaj jako levný terč. Všem ostatním partajím vyhovuje. Kanalizuje nespokojené, brání vzniku jiné radikální a akceschopnější strany, stejně jako neschopní Sládkovi republikáni bránili svou existencí radikalizaci neonacistů po roce 1989. „Nulový koaliční potenciál KSČM zůstal nulovým,“ napsal jsem po VI. sjezdu KSČM v roce 2004. A tak to zůstalo, i když ultrakonzervativního Grebeníčka na dalším sjezdu nahradil poněkud chytřejší předseda, jak se alespoň tehdy zdálo. Ale naděje, které vzbudil v delegátech Vojtěch Filip, se časem ukázaly plané. Filipův strach z „ještěrů“ v podobě Grospiče a Semelové způsobil, že si sice upevnil moc, ale pro budoucnost strany neudělal nic. Rudý dům v ulici Politických vězňů je stále stejně zatuchlý a plný pavučin, jako když jsem odtud v roce 1992 odcházel. Nezměnil se ani bufet „U kandidáta věd“ ve zvýšeném přízemí. Pravdu měl v roce 2004 Míla Ransdorf, když znechuceně prohlásil, že „Filip a Grebeníček jsou jednou a toutéž stranou mince“.
Před pětadvaceti lety jsem – z mladické nerozvážnosti – zdecimovanou a demoralizovanou komunistickou stranu pomáhal obnovovat. Přišel jsem, když skoro všichni utekli. Věřil jsem tehdy naivně, že lze vybudovat na troskách moderní, akční radikální levici, která nebude opakovat chyby předchozí generace. Nechtěl jsem stranu líných, sebeuspokojených autoritativních gerontů, podobných Jakešovi a Husákovi. Po zvolení Jiřího Svobody do čela KSČM jsem odešel, protože bylo jasné, že většina soudruhů nepochopila, proč ten historický střet, ke kterému došlo v roce 1989, právem prohrála. Komunisté zůstali celých 20 let jak zapařená prdel. Jako trvale spolehlivá opoziční strana. A dodnes nemám na předchozích větách důvod cokoliv změnit. To je frustrující. Radikální levice už 25 let stále potřebuje radikální změnu. Ne staré psy, které už novým kouskům naučit nelze, protože si libují v pohodlném, i když zatuchlém pelechu. Postupně totiž dozrává čas pro novou strategickou iniciativu levice nejen v Česku, ale v celé Evropě. Je třeba se na to připravit. Což se starými psy nelze.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Štěpán Kotrba
