Jan Campbell: A bude ještě více horko, nejenom v Bruselu a Berlíně

Novodobá historie Singapuru začala před dvě stě lety, podepsáním smlouvy mezi legendárním Sir Thomas Raffles a Malajským Sultanátem Johor. Singapur se stal britskou kolonií. Druhým mezníkem v novodobé historii Singapuru byly všeobecné volby v roce 1955. Volbám následovalo v roce 1959 zavedení funkce premiéra. Prvním premiérem na dlouhá desetiletí byl vybrán Lee Kuan Yew. Za jeho vlády se Singapur stal v roce 1963 členem Malajsijské federace, společenství britských kolonií a protektorátů, se statusem nezávislých států.

Členské státy Malajsijské federace byly členy OSN. Praktickou nezávislost získal Singapur v roce 1965 praktickým vyhnáním, formálně „mírovým rozvodem“ z Malajsijské federace. Připomínám tuto skutečnost, protože obsahuje nejenom politické poučení pro EU a Řecko, ale možná i pro ČR. O poučení hospodářsko – technologickém, včetně neobnovitelného přírodního zdroje, kterým je voda, se zmíním také.

Dnes, v neděli v devět hodin ráno místního času v Singapuru začaly oficiální oslavy vysíláním projevu Li Quan Ju z roku 1965 o vyhlášení nezávislosti Singapuru. Následuje velká přehlídka, včetně letecké, ohňostroj a další. Všechny vstupenky, i na zkoušky, byly prodané předem. Je co slavit.

Singapuru za dobu své podmíněné nezávislosti a monopolu jedné politické strany, která má v Parlamentě 80 míst z celkových 87, se podařilo zabezpečit 90 procentům svých obyvatel mít vlastní střechu nad hlavou a HDP na obyvatele větší než 56 tisíc USD. To vše, podle hodnocení EU, bez dodržování tzv. lidských práv, svobody slova a demokracie.

Dnes, v neděli, má být podle zpráv horko i ve střední Evropě, větší než na jihu Evropy. V Praze se prý dokonce postříkávají ulice pitnou vodou. Vltava ale není Labe, ve kterém se ryby nenaučily prosit o vodu.

Voda, tento neobnovitelný přírodní zdroj se s pomocí horka pomalu a jistě dostává na přední stránky medií. V tomto případě ale není a nebude dlouho co slavit. Proč?

Ti čtenáři, kteří četli alespoň jeden z mých komentářů týkajících se například hospodářského fóra v Davosu, si mohou vzpomenout, že snad jediným pozitivním výsledkem těchto monstrózních radovánek elity, s nekonečnou žízní a tím i spotřebou vody, je vyhodnocení 28 společensko – hospodářských rizik příštích deset let. Političtí globalisté a globální hospodářská elita se shodli na tom, že největším nebezpečí přestavuje krize s vodou.

Jako druhou vstupní informaci do tématu „A bude ještě více horko“ uvádím několik faktů, které mluví sami za sebe. Tato fakta nám všem dávají důvod k aktivitě i při současných teplotách, protože ty jsou pořád ještě mnohem nižší než ty, které stojí před našimi dveřmi.

Na samém začátku je nutno připomenout, že krize s vodou je problém téměř celosvětový, proto v krátkém příspěvku nepopsatelný. Kromě toho obsahuje otázky, na které bude nutné velice brzo odpovědět. Zástupně uvádím otázku „Komu patří voda?“, „Co se stane, až bude málo vody v EU a tak zvaná „virtuální voda“ se stane ještě více spekulativní, než bankovnictví?“ „Může být voda prohlášena nárokem v kontextu lidských práv?“

USA, jako v mnohém vedou i zde, ale z opačného konce. USA recykluje nejméně vody. Je to pouhé 1 procento. Kalifornie, již tak pod hrozbou zemětřesení, se pomalu a jistě stává rozvojovou zemí. Rozbité cesty, zchátralé domy, lidé bez vody, akvadukty v délce 1.500 km to potvrzují. Za to mají USA první 4 policisty pro kontrolu vody ve 4 miliónovém Los Angeles.

Pouhými 2 procenty přispívá zemědělství do celkového hospodářského výsledku Kalifornie. Za to ale spotřebuje 80 procent veškeré vody. Při současné exportní kvótě zemědělských produktů ve výši 25 procent a naší žízni po kalifornském vinu, chuti na mandle jsme spoluviníky na této téměř nekontrolovatelné katastrofě. Na jednu skleničku vína se totiž spotřebuje 109 litru vody. Na jedno kilo mandlí 8.047 litrů vody.

Milovníci amerických steaků si mohou uvědomit, na jeden kilogram této pochoutky se spotřebuje 15.500 litrů vody. Kuřecí steak je na tom trochu lépe. „Pouhé“ 4.325 litrů vody. Milovníci sýrů přispívají do krize s vodou 5.060 kilogramy vody, za kilogram sýru. Uvedená data nejsou výsledkem mé analýzy. Jsou spolu s dalšími informacemi k dispozici na waterfootprint.org.

Ligu v recyklaci vede Izrael s 86 procenty, bez speciální policie. Kolik vody se recykluje v ČR nevím. Ve Španělsku, kde se voda krade a je nedílnou součástí politicko – finanční korupce se recykluje 17 procent. V dalekém Singapuru, kam se pitná voda stále ještě dodává potrubím z Malajsie, a která bývala předmětem hrozeb během některých komplexních jednání s Malajsií, recyklace vody patří k prioritám rozvoje ostrova – státu.

Zmínka o Španělsku znamená, že se nelze nepodívat na politiku EU a EK. Obě jsou přímými účastníky nejenom finanční a politické krize v Řecku a jiných zemích, ale i krize s vodou. Jednou z příčin krize s vodou v EU jsou nesmyslné programy podpory zemědělského a ovocnářského průmyslu, neschopný lokální management a všude přítomná korupce.

Jak jinak si vysvětlit, že je možné s půl miliónem nelegálních studní nezákonně zavlažovat tisíce hektarů půdy a přitom dostávat finanční pomoc z Bruselu? Kromě skutečnosti, že po vstupu Španělska do EU v roce 1986 se roznítil boj o lehké bruselské peníze v rámci zbohatnutí Španělska s pomocí meliorací a tak zvaného „červeného zlata.“ Červeným zlatem se nazývají jahody. Není místo, ani čas na popis podrobností. Stačí se podívat do jedné z mnoha studií WWF a vše bude tak jasné, že čtenáři bude nejenom horko.

Podobných případů jaký představuje Španělsko je v EU více. Na druhé straně této mokro – suché „horké mince“ je možné se seznámit s konáním korporací. Ty ovládají Brusel na všech představitelných a méně představitelných frontách. Příspěvek je určen pro českého čtenáře, proto se omezím na příklad společnosti Veolia a sousední SRN.

Veolia patří do skupiny nadnárodních korporací, která se snaží dostat kus toto pozitivního, co přináší krize s vodou investorům. Čísla, tj. burzovní cena v daném případě akcie Veolia, mluví za sebe. Jenom během posledních 12 měsíců burzovní cena akcie se zvýšila o „pouhých“ 64 procent. To je téměř třikrát více než francouzský index CAC 40. V průměru si vydělaly tak zvané vodní fondy, jak je nazývám, během posledních 3 let 22,5 procent za rok. To je průměr 15 fondů, ke kterým patří i švýcarský Pictet Water, s nekonečnou žízní po vodě a hladem po penězích.

Veolia není o moc horší. Ta se koncem 90 let, v roce 1999, zaměřila na SRN, především na Berlín. Tam si Veolia společně s koncernem RWE zajistila privatizační smlouvou dokonce renditní garanci na skromná tři desetiletí. Ano, na 30 let. Hned po privatizaci se cena vody v Berlíně zvýšila o 28 procent, aby pod tlakem Spolkového kartelového úřadu mohlo dojít – až v roce 2012, ke snížení o 18 procent. Podobné se konalo v šetrném Stuttgartu. Tam se podařilo občanskému hnutí v roce 2013 přinutit městskou administraci ke zpětné koupi privatizovaného podílu, aby se potvrdilo nezákonné zvýšení ceny vody s následným příkazem snížit cenu vody o „pouhých“ 30 procent. Nebudu pokračovat ve výčtu výhod privatizací pro občany.

Doplním jenom skutečnost, že SRN v současné době není na cestě ke krizi s vodou, ale zaujímá aktivní roli na poli spotřeby vody. Z celkového množství spotřebované vody na světě jde do zemědělství celých 70 procent! To podléhá zákonům globalizace a s ní vytvořenému obrovskému proudu virtuální vody. To je samostatné téma, které se týká i našeho hlavního regulátora se sídlem v Bruselu. Tam by se například mohli zamyslet nad možností omezení importu zboží ze zemí, kde se voda krade, nebo se jí nedostává, nebo jinak ubývá.

Na vedlejším bojišti, tentokrát politicko – regulačním samozřejmě nespala ani EK. Ta se snažila „otevřít kohoutek“ privátním společnostem ala Veolia, Nestlé, RWE a podobným, aby mohly zjednodušeně a lehce investovat do vody po celé EU. Podle veřejně dostupných pramenů je urgentní potřeba investovat minimálně 1,1 biliónů Euro ročně do infrastruktur pro zabezpečení obyvatel vodou.

Stát peníze nemá, EU je v tak velkém množství nedá. Je ale horko, a požáry se hasit musí. Voda hasí nejenom požár a žízeň lidí, ale i investorů a spekulantů. EU a EK se možná účastní podpory projektů na dodávku vody tankery. Místo ropy se bude plavit voda. Tak to například plánuje islandská společnost Bruárfoss HF. S takovým plánem jsou spojené investice. A tady je již dnes možné slyšet zákulisní hlasy poradců, které našeptávají, že investice do vody přivedou všechny ostatní druhy investic do stínu, některé dokonce i k smrti.

EU a EK chtějí zůstat při životě. Přesto nedokázaly ukázat svojí lidskou tvář a nekonaly ani v roce 1995, kdy se podepisovala dohoda „Oslo II“ podle pravidel, která kázají. Brusel se řídí pravidlem „Dělej to, co říkám, ale nedělej to, co dělám sám.“ Proto bylo v Oslo možné zapečetit skutečnost, která praví, že 80 procent západní jordánské vody patří Izraeli, a pouhých 20 procent Palestincům.

Jak jinak vysvětlit tento humanismus a ochranu lidských práv než ignorací a neodpovědností EU a EK, nevím. Dnes máme jako výsledek Gazu. Tam je 96 procent všech pramenů vody znečištěno buď solí, nebo odpady tak, že dokonce Izrael ohodnotil situaci jako bezpečnostní riziko a zvýšil na dvojnásobek dodávku vody do Gaza. A samozřejmě EU a EK budou brzo nabízet pomoc i Gaze. O tom, že prevence je ekologičtější, efektivnější a ekonomičtější než léčení symptomů se ve vzdělávacích programech EU nehovoří. A tak mi nezbývá na konci příspěvku nic jiného, než se krátce zmínit o příkladu Izraele, jehož cestou jde i daleký Singapur.

Otcem nebo architektem izraelského „vodního zázraku“ se často nazývá Avraham Tenne. Tento přibližně 68 letý specialista a bývalý vedoucí státního úřadu pro vodu a odsolování vody, se věnuje rozvoji a aplikaci nových technologií na odsolování a výrobu takového množství vody, které by dovolilo se s ní dělit. Největším odsolovacím zařízením, snad i na světě, je Sorek v Rischon Lezionu.

Hodinová produkce tohoto zařízení je 26 milionů litrů vody za hodinu. To stačí například k zásobě Tel Avivu s okolím. Nebudu popisovat technologii, založenou na zpětné osmóze, a její energetickou efektivitu, dosahující až 40 procentní úspory ve srovnání s termálním odsolováním. Pro informaci uvádím, že Izrael spotřebuje přibližně 10 procent veškeré elektrické energie na odsolování.

I proto zavedl Izrael spotřební tarify na vodu. Za vše, co se spotřebuje nad standard, spotřební normu, se platí navíc. Připomínám také slova Avraham Tenne, který se zamyslel nad vodou nejenom jako o neobnovitelném přírodním zdroji, ale i jako o produktu s možností dělení. Voda „by se měla stát mírovým prostředkem.“

Chci věřit, že se nejenom Brusel a Berlín rychle doučí, to co nebylo obsahem výuky v mládí a udělají vše, co je v jejich silách, aby se vyloučila možnost mrtvých řek, podobných té brazilské Rio Tieté, nebo změny funkce řek, kdy řeka slouží ne k rozprostranění vody, ale k odvodu fekálií. Aby se vyloučila možnost prodloužení krádeže vody nejenom ve Španělsku, ale i boj o vodu na území EU.

Nelze totiž v žádné seriózní analýze vyloučit, že při kombinaci klimatických změn, o kterých snad již není pochyb, a zvětšujícímu se nedostatku vody na jihu EU, včetně některých jižních částí SRN, se stabilita EU může dostat pod otazník. „La guerra del aqua“ v Boliviji, tj. válka o vodu, inspirovala James – Bond hit „Quantum of Solace.“ Několik málo investorů vydělalo na filmu hodně a moc. Film se dostal i do české kotliny v listopadu 2008. Nevím, kolik návštěvníků se z něho poučilo a něco pro sebe získalo.

Skutečností také je, že privatizace vody v Bolivii, vynucená Světovou bankou a vedoucí nejenom ke zvýšení cen vody o 300 procent, mimo jiné americkým koncernem Bechtel a pro EU občana nepředstavitelné chudobě byla zrušena a právo na vodu bylo pod vedením levicového prezidenta Evo Morales přijato do ústavy Bolivie.

Jak lze vidět, tušit, nebo si představit, bude ještě více horko nejenom v Bruselu a Berlíně. Proto doporučují změnu chování při současném uvědomění si, že chování (i primitivních) národů vůči svým lídrům lze charakterizovat dvěma zásadními principy, které si protiřečí a současně se doplňují: Člověk se má mít před svými lídry na pozoru, a současně je chránit. Obojí se dosahuje celou řadou tabu a pravidel. Pro čas horka a dovolené proto doporučuji knihu s receptem na změnu chování, „Book of rights.“ Její rukopisný seznam tabu a pravidel se datuje již od roku 1390 – 1418.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.