Jan Campbell: Nedůvěra na lodi

Během plavby z Moskvy do Petrohradu se nejenom četly referáty a probíhaly diskuse, ale promítaly se filmy, nabízely se koncerty a návštěvy několika historických lokalit: Uglič, Jaroslavl, Goricy, Kiži, Sbistroj, Valaam a Petrohrad. Více informací nabízí webová stránka ČMSS, semináře o sjezdu a také tento zdroj. Ve svém příspěvku se soustředím na některé všeobecně platné aspekty, které se týkají průběhu a výsledků sjezdu, a které se často ignorují na základě idealizace a nedostatku kritického myšlení. Oč se jedná, proč trocha historie nikoho nezabije, a co by si měli podporovatelé slovanské myšlenky uvědomit?

2. června 1848 se konal v Praze na Žofíně Slovanský sjezd. Předsedal mu František Palacký. Podnět k jeho svolání dali uherští Slované. Do Prahy přijeli zástupci všech slovanských národů. Celkově sněm tvořilo asi 340 členů (čísla se liší, některé odhady uvádějí až 400), kteří jednali ve třech sekcích: česko-slovenské (237, předseda P.J.Šafařík), polsko-rusínské (61, Karel Libelt – poznaňský Polák) a jihoslovanské (42, Pavel Stamatović). Účastníci sjezdu si slibovali přátelství a pomoc proti německé rozpínavosti. Přesto v průběhu sjezdu docházelo k ostrým názorovým střetům mezi stoupenci a odpůrci společného rakouského státu. Sama idea Slovanského sjezdu uzrála na přelomu března ve Vídni, kde se potkávali zástupci jednotlivých národních hnutí. Z toho, co je známo o počátcích myšlenky Slovanského sjezdu, je jasně patrný její v podstatě obranný, pragmatický charakter. Ten počítá s tím, že slovanské národy mají daleko větší šanci čelit politickým projektům ohrožujícím jejich existenci společně než jednotlivě. Tento předpoklad se mohl dobře opřít o vysoké početní zastoupení slovanských obyvatel v rámci monarchie, odhadované v té době na zhruba 40 %. Jen náležitě koordinovaná politika jednotlivých slovanských národů může procento Slovanů přetavit do podoby politického kapitálu. Na otázku, proč získali organizaci sjezdu právě Češi, lze odpovědět krátce: významná role velmi dobře etablované české slavistiky a obecně intenzivní kulturní kontakty s jednotlivými slovanskými etniky.

Koncepce všeslovanského sjezdu byla oficiálně vyložena ve veřejném zvacím dopise z 1. května 1848, česky formulovaném Ľudevítem Štúrem. Překvapený Pavel Josef Šafařík označil dopis za nešťastný a urgoval jeho reformulaci. Té se ujal František Palacký, který také sepsal nové dodatečné prohlášení z 5. Května. V něm ujišťoval zejména německou veřejnost o tom, že jednání sjezdu není nikterak namířeno proti neslovanským národům monarchie a jeho cílem není překročit rámec loajality ke státu a dynastii. Palacký jen důsledně rozvíjel svůj politický program, načrtnutý ve známém Psaní do Frankfurtu (11. dubna): „Snažení naše odjakživa směřovalo jedině k tomu, aby se na zásadě ouplného stejného práva všech národností v říši rakouské zjednalo náležité uznání i praktická platnost“.

19. května vláda povolila konání sjezdu mlčenlivým souhlasem, protože v této době již neměla prakticky žádnou reálnou možnost sjezd zakázat. Pod oficiálním konzervativním programem sjezdu prosakovaly také radikálnější (pan)slavistické koncepce, včetně popsané Havlíčkem ve známém článku Slovan a Čech: „Zkrátka s hrdostí národní řeknu: Já jsem Čech, ale nikdy: Já jsem Slovan“. Toho se obávali Pillersdorf a další osobnosti ve Vídni, které kalkulovali s možností lstivosti české slovanské politiky. Rakouské vládě bylo ale jasné, že slovanský sjezd lze využít jako účinnou páku proti uherskému autonomismu. Stanovisko Vídně proto bylo víceméně neutrální a rozhodnutí ohledně sjezdu bylo delegováno na hraběte Lva Thuna, českého místodržícího.

Pod vlivem Palackého a Šafaříka se sjezd vyprofiloval a prezentoval především jako sjezd Slovanů z habsburské monarchie a oficiálně deklaroval touhu zůstat na austroslavistických principech. Naprostou většinu českých delegátů tvořili příslušníci měšťanské inteligence – státní a soukromí úředníci, duchovní, lékaři, učitelé, spisovatelé. Ale i zástupci české zemské aristokracie – Černínové, Harrachové, Deymové, Thunové i Schwarzenberkové. Navenek tedy sjezd budil konzervativní dojem. Problémem ovšem bylo, že jednotliví zástupci rozhodně nebyli co do politického přesvědčení jednotní, nacházeli se mezi nimi konzervativci i liberálové, což značně komplikovalo jednání.

První plenární zasedání sjezdu 5. června ukázalo, že jednání v sekcích nepřinesla konkrétní výsledky. Proto byl téhož dne sjezdový program novelizován. Z prostorových a časových důvodů se nebudu rozepisovat o podrobnostech. Zmiňuji se o skutečnosti, potvrzující, že nejrychleji se realizoval Manifest Slovanského sjezdu k evropským národům, navrhnutý Karlem Libeltem, Michailem Bakuninem (Rus) a Františkem Zachem (z Moravy), jehož výslednou verzi formuloval sám Palacký. 12. června byl Manifest schválen plenárním zasedáním, a obsahoval dokonce výzvu, aby Slované i v Turecku měli možnosti, a „mohli národnosti své i státně hověti a cestou přirozenou ji rozvíjeti“. Již tento příklad ukazuje na odchýlení se od austroslavistického základu. Manifest kromě toho obsahoval utopický návrh evropského kongresu, na němž by se řešily specifické slovanské problémy.

Tímto obsáhlým úvodem do historie slovanského sjezdu a hnutí a následným odkazem na dílo v Dubrovníku narozeném Mauro Orbini (1563 - 1611) chci vyjádřit nutnost seznámit se každému účastníku slovanského hnutí a sjezdů s historií Slovanů dříve, než se rozhodne podporovat slovanskou myšlenku a výsledky novodobých sjezdů. Mauro Orbini, spisovatel, ideolog a historik republiky Ragusa vstoupil do mnišského stavu řádu Benediktýnů, žil v klášteře na ostrově Mljet a klášteře Bačka, před návratem do Dubrovníku. Tam žil až do své smrti. Orbini se zabýval slovanskou historií a mytologií. Jeho dílo Království Slovanů, přináší kvalitní poznatky v kontextu přirozeného a uměle komplikovaného původu Slovanů.

V kontextu uvedených třech akcí – fóra, kongresu a sjezdu – zaujímá slovanská myšlenka a problematika nepochybně důležité místo. Obě mohou hrát klíčovou roli i v kontextu chování a iniciativ nejenom Ruska, ale i EU a podobných společenství v představitelné budoucnosti. Především tehdy, nebude – li Slovanství identifikováno a monopolizováno žádnou vírou, a uvědomí li vůdci, že nebude – li Rusko, nebo EU jednotné, nemůže být jednotná Eurasijská hospodářská unie, ani Evropská unie.

Nevylučuji, že mimo jiné z uvedených důvodů se Jubilejní sjezd konal bez viditelné podpory a účasti oficiálních představitelů ruské vlády.

Protože Jubilejní slovanský sjezd navrhuje vytvořit Společenství slovanských zemí – mezinárodní organizaci, která by měla pomoci překonat rozkol ve slovanském světě, zmiňuji se nutnosti vládní podpory a také o rozkolu. Rozkol ve slovanském světě má hluboké historické kořeny. To dokazují, vstupní krátká historie slovanského sjezdu v Praze, dílo Orbini a také chování a rétorika některých účastníků jubilejního sjezdu. Rozkol ve slovanském světě nebyl rozpoutaný a udržovaný pouze historickou opozicí Ruska a Západu, jak si mnozí myslí nebo tvrdí.

V neposlední řadě je nezbytné si přiznat, že slovanské hnutí není a nebude reálným partnerem opravdové moci (plutokracie a bankéři řízeném kapitalismu) v představitelné budoucnosti. To dokazuje mimo jiné i pokračující genocidní politika na Balkáně. Jakékoli společenství, aby mělo šanci na přežití a vývoj, potřebuje aktivitu zdola, od kořene, od široké veřejnosti, ne však z vrchu. Současná atomizovaná konzumní společnost, včetně slovanské, nemá sílu ke sjednocení. To dokázaly postoje a návrhy mladých účastníků sjezdu bez nezbytné životní zkušenosti, nepopiratelný generační problém a absence pochopení, že úzká identifikace slovanské myšlenky není možná, a že se civilizace odlišují svým vnitřním postojem k vnějšímu prostředí. Proto neočekávám praktické výsledky v představitelné budoucnosti. Transformuje li se však současná vícerozměrná krize do neřiditelné katastrofy, což nelze vyloučit, vše je možné. Protože jenom traumatický zážitek a zkušenost mohou přinutit člověka změnit svůj postoj k sobě samému a svému okolí. Souhlasu netřeba.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.