Nebyl politikem, který by zoufale hledal vůdce, na jehož hřbetě by se nechal vynést do politických výšin, protože sám silným vůdcem byl, a proti své straně by nepodával žaloby, aby si tím zajistil pět minut slávy poté, co by sám v politické soutěži propadl na celé čáře. Byl to totiž velký muž v celém smyslu tohoto slovního spojení. Přitom kouřil, pil, a nemluvil spisovně. Ovšem muž, o kterého se mohla opřít Británie, a on se ani nezapotácel.
Nehledal v politice přátelství, a byl si vědom, že je to neustálý boj kdo z koho. Bojoval však z výšin svého intelektu (ne nadarmo se stal nositelem Nobelovy ceny za literaturu), své přirozené autority, a svého postavení, které si ovšem odpracoval, nikoli vysoudil.
Kde máme české Churchilly? Proč si ti dnešní politikové myslí, že to za ně někdo vybojuje, a oni přijdou k hotovému? Část sociálních demokratů šilhá směrem na Hrad, vědoma si toho, že bývalý vůdce je stále silnější než ti současní, jakkoli se mohou snažit. ODS hledá spasitele, a ještě si není zcela jista, zda to má být žena (Němcová), nebo muž (Kuba), a někdo by jí měl říct, že by to měl být prostě někdo úplně jiný, nespojený s minulou érou. Václav Klaus za sebe nechal raději hovořit ženu (Bobošíková), a k ní a zprivatizovanému příjmení Klaus se upínají naděje různorodých skupin a skupinek, které samy nedokázaly nic. Martin Bursík opustil svou stranu v dobách zlých, a když se mu ji v těch zase o kousek lepších nepodařilo opět ovládnout, uraženě založil svůj hvozd, nebo les, nebo co to vlastně. A na koho spoléhá on? Na českého voliče, který tuto malost nepochopí a rozdělí své zelené hlasy napůl; a to je Bursíkův cíl – ne uspět, ale poškodit své bývalé zelené s heslem mne chcípla koza, tak ať sousedovi chcípne též. Nově a především trapně si někteří členové sociální demokracie myslí, že jejich vlastní neschopnost nebo naopak schopnost všeho nahradí soudní verdikty; patrně nepochopili, že se stávají nástrojem jediného muže, který se prostě mstí, a ještě k tomu zneužívá svou profesi. To jsou okamžiky, kdy je vám sociálních demokratů až líto, protože takovou předvolební podlost, která není hodna ani samotných aktérů, si skutečně nezasloužili.
Takže – pánové, kde jste? Kde jste čeští Churchillové, kteří by dokázali, tak jako on kdysi, vyslovit sebevědomě, v klidu a s nadhledem – „Můj denní režim: do 11,00 úřadování v posteli, po obědě hodina spánku, celý den alkohol a doutníky. Tak jsem porazit Hitlera!“
Mohl si to dovolit, protože věděl, že jeho lid ho chápe, miluje a uznává. A „maličkost“ - taky toho Hitlera skutečně porazil. Nedej bože, aby nám nějaký Hitler hrozil teď. Jedni by zdrhli, druzí přeběhli k němu, třetí by onemocněli, čtvrtí by požádali nějakou blízkou ženu, aby to vzala za ně, a pátí by podali žalobu k soudu, že se Hitlerovi zakazuje válka.
A tyto blogy by příště byly psány německy.
Takže ve všem tom marasmu zkusme alespoň oddělit kroky fair a un fair. S tím, že do budoucí vlády nemáme žádného Churchilla, takže do války bychom jít nemohli ani náhodou, se holt musíme smířit.
Snad jedna výjimka by se našla – že by se svou životosprávou, cigaretami, nadhledem a intelektem nezatočil s Hitlerem prezident Zeman. Musel by ovšem překročit ústavní zvyklosti - něco mi však říká, že by to udělal bez nějakých zvláštních rozpaků. A protože by byla válka, tak by mu to jistě prošlo. A mohl by pak, obdobně jako Churchill, v oblacích cigaretového dýmu, říct – „Dočetl jsem se, že kouření škodí zdraví. Tak jsem se rozhodl, že přestanu číst.“
Vstanou i u nás noví Churchillové? Měli by. Jinak se usoudíme. Pardon – usoužíme.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
