V roce 2010 přišel český autor Vladimír Čermák v knize Operace Únor 1948: o trávě pod asfaltem, izraelském faktoru, ruských archívech vědě nevědě, vydané v renomovaném nakladatelství Naše Vojsko s ideou, že z určitého hlediska lze Únor 1948 vnímat jako vedlejší produkt procesů, jejichž předchůdcem byla v jistém smyslu londýnská jednání Majského s Ben Gurionem o materiální podpoře SSSR vlivnými prosionistickými strukturami v USA (následoval land-leasing a s ním související zvýšení schopnosti Sovětů vzdorovat nacistické agresi), anebo také kont akty rezidentury 4.správy NKVD v USA s americkým sionistickým hnutím (s americkou filiálkou JOINTu atd.) v době války.  … K Únoru muselo dojít proto, aby mohly být zbraně diskrétně, přitom však rychle a ve velkém množství, včetně těžkých zbraní – dodávány do oblasti, kde se předtím ČSR zavázala spolu s dalšími 4 členskými zeměmi OSN dozorovat usnesení Válného shromáždění OSN o dodržování zbrojního embarga.  Bez čsl. zbraní by k vytvoření Izraele nedošlo. … Cílem Února mohlo být proto odstranění těch nepohodlných struktur ve vládě (zvláště však na vnitru, v armádě a v zahraničním obchodu), které by mohly svými aktivitimi ztížit realizaci záměrů. Mezi dodávkami zbraní do Palestiny, ustavením státu Izraele a změnou mocenských struktur v ČSR nejspíše existuje příčinná souvislost, která se netýkala jen podpory vzniku nového státu na Blízkém východě, ale – a to zásadním způsobem – změny státního zřízení ČSR.  Únor sám byl pravděpodobně výsledkem špičkově organizovaných zpravodajských aktivit, jejichž prioritním cílem bylo podpořit vznik nového státu Izrael (výměnou za atomové technologie pro tehdejší SSSR, k nimž měli přístup někteří příznivci sionistického hnutí. 

 

Tentýž Čermák pak tvrdí, že Stalinův postoj ke vzniku Izraele souvisel s aktivitou Beriji v souvislosti s možností získat informací o výrobě atomové bomby prostřednictvím výměnného obchodu za podporu vzniku tohoto státu, že memoáry R. Košťála, hlavního vyšetřovatele Slánského se zmiňují o nepoužitelnosti (odmítnuto sovětskými poradci) informace o Slánského podílu na dodávkách zbraní pro Izrael, ačkoliv se to prý přímo nabízelo, navíc prý v otázce dodávek zbraní mělo údajně dojít ze strany Slánského, Gemindera, Frejky, Fischla a dalších mělo dojít k bezprecedentnímu porušení příkazů z moskevského ústředí v srpnu 1948. Jinak řečeno, přinejmenším celé dva roky si naše nejvyšší stranické a státní orgány byly schopné dělat, co uznaly za vhodné

 

Je příznačné pro české poměry, že se nad knihou zavřela voda. Skutečně nelze pochopit, že s výše uvedenými tezemi pan Pacner, Židovské muzeum a Ústav pro studium totalitních režimů nevedou knihou tvrdou polemiku s autorem. 

 

Už právě i z toho důvodu, že i další práce, publikované historiky (Hanzlík) soustředěné kolem Ústavu pro studium totalitních režimů potvrzují minimálně nepřímo výše uvedená Čermákova tvrzení. Je tedy zřejmé, že studium archiválií soustředěných v Archivu bezpečnostních složek, který je součástí Ústavu pro studium totalitních režimů vede historiky poněkud jiným směrem, než zamýšleli jeho antikomunističtí zakladatelé, především z ODS. 

 

Současně platí, že o fakta, uvedená výše uvedené knize se lze sice opřít, ale současně platí, že tato jinak přelomová kniha  je příliš zašmodrchaná, honí moc zajíců najednou. Nemusíme chápat dějiny jako výsledek spiknutí organizovaných skupin, stačí je chápat jako výsledek (společných a skrytých) preferencí jednotlivců, sdílejících nějaký společný prostor se společnými životními zkušenostmi. Fandové Sparty, Baníku atd. také budou směřovat ke stejnému cíli, aniž by se předem domluvili. Také budou shovívavěji posuzovat fauly jimi milovaného mužstva než fauly mužstva z opačného tábora.A případ pana Hermana je samozřejmě z téhož soudku. 

 

Také platí, že československé zbrojní dodávky měly svůj význam na příklad pro dobytí Jeruzaléma, ale nemá smysl ho  - i přes vyjádření Guriona  - přeceňovat, Stát Izrael měl i jiné možnosti a ty také využil. Tedy bylo co kritizovat, o co se přít, s čím polemizovat.

 

Ale kalná voda nad knihou se zavřela pouze zdánlivě. V červnu 2010 do čela ústavu byl Radou protlačen pan Daniel Herman, a to právě a pouze s jedinou kvalifikací jako fandy Izraele i katolické církve, což skytalo záruky, že výše uvedeným směrem se badatelská činnost nebude příliš košatě rozvíjet, připadně, že skartace archiválií získají ten správný směr v souladu s osobními preferencemi nového pana ředitele. Dosavadní diskuse ukázaly, že manipulaci s dokumenty je docela možné dobře provádět (kauzy Žáček, Ptáčníková)..  

 

Ale padla kosa na kámen. Překladatelce díla pana Skillinga, paní Petrušce Šustrové  jinak předsedkyni Rady Ústavu pro studium totalitních režimů se osobní preference nového pana ředitele příliš nezamlouvaly, a proto při nejbližší příležitosti dosáhla jeho odvolání. Ovšem tím se dostala do konfliktů s vládou Petra Nečase, která netají své sympatie pro Stát Izrael a své vazby na něj, takže pan Nečas a jiní z toho odvolání udělali puč sociální demokracie a z mého pohledu militantní antikomunistky Petrušky Šustrové skrytého sympatizanta údajných snah KSČM o likvidaci Ústavu pro studium totalitních režimů.