Jiří Tichý: Do Brna tam a zase zpět

08.06.2013 20:14

Jedu-li na víkend busem do Brna, využívám stanici metra C na náměstí I.P.Pavlova, jemuž babička Fischerová až do své smrti říkala náměstí Petra Osvoboditele. Neopovrhovala sovětským fyziologem, jen původní pojmenování ctila víc.

Jiří Tichý: Do Brna tam a zase zpět
Foto: Hans Štembera
Popisek: Vlak ve stanici metra

Před týdnem, v ranním brečavém čase, kráčel jsem od tramvaje - jako už tolikrát předtím - kolem Radosti, natěšen na brněnskou část rozvětvené rodiny. Radost, jak mnohým známo, je název jednoho z prvních polistopadových pražských hudebních klubů. Měl být původně postundergroundovým a postdisidentským (plus nějaká ta naplavenina odjinud) domovským přístavem, jak o tom snil i prezident Havel. Krátce v něm působil v roli hajzl-dědka (klozetáře, chcete-li) i věčný buřič John Bok. Záhy však ušlechtilý záměr spláchlo globalizační tsunami a přetvořila jej v multikulturální kotel. Proč ne, kdyby.   
 
Jen jsem však vykročil směrem k metru, radostné jitro změnilo v okolí křižovatky vlídnou tvář a otřáslo se hnusem, aniž by za pouliční svinčík mohlo. A je to tak každé víkendové ráno a já si na to ne a ne zvyknout. Je k nevíře, jak nadnárodní partičky jurodivé omladiny dokáží proměnit několik desítek metrů čtverečních ve skládku odpadků, když v brzkém sobotním či nedělním ránu opustí věhlasný klub a se zpitým výrazem a hladovým žaludkem vrhnou se do své Mekky a Medíny, rozuměj, do Mac Donaldu a protějšího KFC.   
 
Nemůže za to Radost, a já nevolám po zákazu skvělé taneční palírny. Dost bylo ztráty Bunkru. Vyzývám však strážníky, aby místo nesmyslného nandavání botiček nikomu a ničemu nepřekážejícím, jen v tu chvíli špatně parkujícím automobilům, hlídkovali ve zmíněných dnech, v bojové, lidskoprávní samozřejmě, poloze a zajišťovali pořádek. Popřípadě donutili obě nechudnoucí firmy nainstalovat větší počet odpadkových košů či přistavení nočního kontejneru. Nestačí-li na to, povolejme do služby kdysi obávaný i vysmívaný "šedý mor". Starší posluchači vědí, o čem mluvím, mladým to může být putna, když nevědí ani, co to býval živůtek.   
 
"Seniorské slevy už neposkytujeme," řekla mi s úsměvem slečna za okénkem pokladny, s jejichž autobusy do Brna jezdím. Povšimla si pozdviženého obočí a dodala: "Nedali nám na vás (myšleno v plurálu) dotaci." "Nevadí," odvětil jsem a vykročil k nástupišti. Zvykl jsem si na 30korunové poplatky u lékaře, zvyknu si na o třicetikorunu dražší jízdenku. Přesto jsem rád, že nařízení neinicioval z nějakého rozmaru mnou velebený dopravní kapitalista, nýbrž úřad státního šetřílkovství.   
 
Post scriptum: Za slunečného jasu jsem v sobotu do Brna přijel, v nedělním slunečném podvečeru z Brna i odjížděl, netuše nic zlého. Až po přečtení esemesky o uzavření stanice metra Florenc, vzpomněl jsem na Skácelův verš z bronzu odlitý kolem báječné minimalistické kašny na náměstí Svobody: "Déšť padá na růže, prší a je to nekonečné, zdá se, že bude padat věčně".  
 

Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty  Publikováno se souhlasem vydavatele

Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.

reklama

autor: rozhlas.cz

Mgr. Lucie Potůčková byl položen dotaz

Jak je to s tou výjimkou?

I kdybysme pro teď měli výjimku z migračního paktu. Na jak dlouho by platila? Jak dlouho předpokládáte, že tu budou uprchlíci z Ukrajiny? Co když se z nich po čase stanou občané ČR? A proč bysme měli mít výjimku zrovna my, když uprchlíci (ne třeba z Ukrajiny) jsou i v jiných státech, ale třeba Ukraj...

Odpověď na tento dotaz zajímá celkem čtenářů:


Tato diskuse je již dostupná pouze pro předplatitele.

Další články z rubriky

Václav Hošek: Příležitosti se meze nekladou

12:26 Václav Hošek: Příležitosti se meze nekladou

Chtěl bych se dožít toho, až naše silnice budou brázdit jen elektrické vozy. Jak říkají pirátští pos…