To vše s odůvodněním, že jsou české banky zdravé a v současné krizi nemusely být sanovány ze státních zdrojů, ale jelikož mají z 95 procent zahraniční vlastníky, je údajně nezbytné, aby nad jejich stabilitou bděla i nadále ČNB, a nikoli jakási evropská instituce, která by umožnila jejich případné „vysátí“ mateřskými bankovními domy ve Francii, v Belgii či v Rakousku.
Dodat je třeba, že kdyby si například chtěla rakouská Erste Bank vylepšovat svou bilanci na úkor stability České spořitelny, mohla to udělat už dávno i bez bankovní unie: stačilo změnit spořitelnu z dceřiné společnosti na pobočku, což může Erste kdykoli provést už podle stávajícího evropského práva. Jednoduše proto, že je jejím vlastníkem. Ostatně, jak upozorňují odborníci, jeden takový konkrétní příklad už ČR zažila: Citibank změnila svou českou dceřinou společnost na pobočku před čtyřmi lety a věru to nevypadá, že to udělala proto, aby ji zruinovala.
Někteří zdejší ekonomové jsou nicméně přesvědčeni, že za vznikem bankovní unie není nic jiného než údajná snaha zlegalizovat přelévání peněz mezi marodícími mateřskými bankami a jejich zdravými dcerami v zahraničí. A že to může české banky ohrozit i v případě, že ČR do bankovní unie nevstoupí.
Lze to ale vidět i jinak: ekonom České spořitelny Petr Zahradník si například dokáže představit, jak řekl serveru EurActiv, že „bankovní unie bude mít přesně opačný dopad a že naopak dohlédne na to, aby se problémové matky nehojily na svých dcerách a odpovědnost za ně nesl stát“. Také generální ředitel Unicredit Banky Jiří Kunert zdůrazňuje, že k něčemu takovému, jako je vyvádění peněz z dceřiných bank do mateřských, „historicky nikdy nedošlo“.
K čemu ale „historicky došlo“, a není to vůbec tak dávno, bylo bezuzdé vyvádění peněz z českých bank při privatizaci tzv. „českou cestou“ v divokých 90. letech. „Bankovní socialismus“ se tomu tenkrát říkalo: polostátní české banky poskytovaly velkorysé úvěry podnikům nikoli podle ekonomických, nýbrž podle politických kritérií, a protože dlužníci peníze většinou nevraceli, potácely se zdejší bankovní domy na okraji bankrotu.
Miloš Zeman, vládnoucí díky opoziční smlouvě s Václavem Klausem, se tedy rozhodl prodat české banky zahraničním zájemcům. Předtím je ale jeho vláda musela oddlužit, aby je vůbec někdo chtěl. Což udělala tím, že převedla nedobytné úvěry do České konsolidační agentury. Ta je následně prodávala hluboko pod cenou, a to s velkou pravděpodobností přes prostředníky původním dlužníkům, kteří tak znovu ovládli podniky, a tím svůj privatizační lup zlegalizovali. Jelikož to ale všichni dohromady činili „v dobré víře“, tak na ně policie a justice údajně nemohla. Po Konsolidační agentuře zůstal nakonec ve státní pokladně dluh ve výši 236 miliard korun, který splácíme na daních dodnes.
Dodat je třeba, že i tehdy samozřejmě existovala ČNB. A že jejím úkolem bylo – stejně jako dnes – dohlížet na český bankovní sektor. Od své privatizace jsou zdejší banky součástí evropského bankovního sektoru. Že by měly podléhat jednotným pravidlům, má logiku. U nás například i proto, aby se bankovní socialismus už nikdy nevrátil.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
