Mimo jiné jsem napsal: „Marná bude snaha těch, kteří se třeba i probudí a budou zcela právem odsuzovat hnědé podhoubí kolem A. B. Bartoše, T. Okamury a dalších, pokud v případě dění na Ukrajině oslavování banderovců omlouvali a bagatelizovali. Pokud vydávali fašistické tendence toliko za „ruskou propagandu“. Pokud se hlásili k takzvanému „Pražskému Mejdanu“ na Staroměstském náměstí, které de facto schvaluje zločiny praporů typu Azov či jednání Pravého sektoru.“
Jaceňukova rada nad zlato
Doba nám zraje doslova před očima – a barva, kterou nabírá, není nikterak pěkná. Místo Evropy založené na sociální soudržnosti máme Evropu rozhádanou, sociálně rozervanou a krajně nestabilní. Systémové problémy nemizejí, ale stále s větší naléhavostí se připomínají. Kde jsou všichni ti doktoři, kteří v případě „ekonomické krize“ stanovili jako diagnózu chřipku, na kterou prý zabere silný odvar? Ten je ovšem podáván na maligní bujení něčeho, co nejsme schopni v rámci rozdaných karet zastavit. Sám odvar potom představuje podivnou směs opatření, která pacienta neléčí, ale spíše ho v posledním tažení dorážejí. Jak je jinak možné, že je Řecku očkována masivní privatizace klíčových podniků, aby řecký stát opravdu na nejpotřebnější neměl ani flok? Jako velmi špatný vtip pak může znít nabídka Jaceňuka, že by si Řecko mohlo vzít vzor ze současné Ukrajiny. Jak může Unie tak dlouho a okázale mlčet ke zcela zjevnému posílení Pravého sektoru na Ukrajině? Nikdo nevykřikne, že Ukrajina se ani omylem v posledním roce nepřiblížila cestě k demokracii? Nepřiblížila, protože se jí na hony vzdálila, pravda, s Evropskou unií v patách. Je prostým faktem, že oligarchové se v této občanskou válkou zmítané zemi perou o moc, a ukrajinští občané (jedno na které straně barikády) chudnou. Evropská unie přitom mohla na zemi krátce po puči uvalit sankce a nedopustit, aby se k moci prodrali Jaceňuk a jeho lidé, kteří bez řádných voleb zahájili válku proti těm svým občanům, kteří je neuznali.
Unie den za dnem pohřbívá něco ze svých dřívějších ideálů a den za dnem zpochybňuje samotné základy, na nichž stojí – či by stát měla.
Ukrajina se stává státem, který přestává plnit téměř všechny funkce, jež se od něho očekávají. Hladoví a bez přístřeší již nyní mohou kreslit nejčernější scénáře, co s nimi bude, až přijde zima. Slovo bezpečí se na Ukrajině stalo neznámým pojmem. Svoboda slova, kterou mnozí vzývali, vzala brzy za své – a nejenom tehdy, když se ministrovi Avakovi otáčí střelná zbraň při projevu opoziční poslankyně Bondarenkové v kapse. Má se snad i pro nás stát normou stav, kdy společnost bude paralyzována strachem? Kdo dnes na Ukrajině řeší úroveň zdravotnictví, sociálního systému či školství? Jak taková společnost může stíhat zločince, když je samotné její politické vedení zločinem zamořeno? Copak Pravý sektor nemá své lidi v nejvyšších patrech politiky? Neusiluje D. Jaroš o ještě větší podíl na řízení země? A nemá snad šanci?
Nejhorší na tom je, že nás to snad nechává klidnými. Že to nechává klidnými i řadu těch, kteří se považují za bojovníky proti fašismu. Ano, je hezké protestovat proti vyhrůžkám šibenicemi – a je to i správné. Vyhrožování bychom neměli tolerovat. Ale musíme být důslednými. Tedy aspoň tehdy, nechceme-li být toliko pro smích.
Kousek za našimi hranicemi se chystají seznamy nepohodlných zahraničních umělců. Patrně nám to nemá vadit. Podobně nám nemá vadit bagatelizování přímo krystalického nacismu.
Významná politická síla
„Dobrovolnické prapory (Azov, Pravý sektor, Donbas) jsou významnou reálnou politickou a vojenskou silou na východní Ukrajině. Nemluvit s nimi a nevědět kdo jsou, znamená nemít zájem o řešení tohoto konfliktu.“ Toto vypustil z úst český poslanec Jaromír Štětina, místopředseda podvýboru Evropského parlamentu pro obranu a bezpečnost. Spojení pana Štětiny s tímto podvýborem zní jako oxymóron. Pan Štětina dlouhodobě popírá historická fakta. Popírá zločiny banderovců, bagatelizuje historicky doložená zvěrstva, kterých se tito lidé dopouštěli. K tomuto odkazu se dnes hlásí noví banderovci z Pravého sektoru.
„Prezident Zeman asi neví, že Rusko vyhlásilo Evropě, to jest i nám, hybridní válku. Válku, která zahrnuje prvky studené války i války horké. V hybridní válce se používají zbraně v kyberprostoru, zelení mužíčci i tanky a letectvo. Jsme s Ruskem ve válce, i když u nás v Česku dosud domy nehoří. Jestliže ve válce někdo jedná jako český prezident Zeman, je namístě použít slovo zrada. A je namístě, aby prezident Zeman odstoupil.“ (Více). Pan Štětina se zde pasuje do role arbitra, který se odvažuje mluvit o zrádcích. Podobně se na adresu svých názorových odpůrců vyjadřuje A. B. Bartoš, dokonce si vede různé seznamy – tu „židovské síně slávy“, tu „pravdoláskařů“ – a jistě již neúnavně pracuje na seznamu „multikulturních zrádců“.
Na mrtvé nehleďme, Rusko poražme…
Tím, že Štětina pozval do Europarlamentu vůdce ukrajinského dobrovolnického praporu Azov, aktivního účastníka operací na jihovýchodě Ukrajiny, poslance Nejvyšší rady Andrije Bijeckého, se otevřeně vysmívá všem, kdo proti fašismu a nacismu bojují. A jedním dechem zrazuje evropské hodnoty, tedy ty, za něž bychom snad i měli být ochotni položit naše životy.
Asi panu Štětinovi ještě nikdo nevysvětlil, že „významnou reálnou politickou a vojenskou silou“ byly ve své době v Itálii například Mussoliniho Černé košile. A že významná politická síla může být zároveň do morku kosti prohnědlá. Stejně tak mu asi nikdo neobjasnil, že právě síla typu Azova výrazně brání v naplňování něčeho tak „podružného“, jako jsou minské mírové dohody. Pokud by pan Štětina jenom na vteřinu myslil na mír na Ukrajině, musil by především požadovat okamžité odzbrojení Azova a podobných útvarů. Jejich vyzbrojováním se míru nedočkáme - to je vcelku triviální poznatek. Zbrojení vede pouze k dalším mrtvým, k dalšímu utrpení a k další humanitární krizi.
Unie, která uvaluje nesmyslné sankce proti Rusku, a zve na svou půdu osoby typu Bijeckého, si pod sebou uřezává větev.
My se potom můžeme rozčilovat, jak jsou všichni lhostejní k porušování zákona, k toleranci vyhrožování a omezování svobod druhých. Jestliže mlčením přejdeme naprosto neomluvitelné jednání pana Štětiny, chováme se naprosto stejně. Proti fašismu nelze bojovat tak, že selektivně ukážeme prstem jenom na někoho – a v jiném případě zamhouříme obě oči – s tím, že fašismus ani nevidíme, ani neslyšíme. Chceme-li si udržet tvář, je zapotřebí, abychom se vymezili vůči všem projevům, které nemají s demokracií vůbec nic společné. Tam, kde se vedou „seznamy zrádců“, kde jsou oponenti zastrašováni a kde existuje „jediná správná pravda“, je něco velmi prohnilého.
Pokud budeme v politice tolerovat osoby, které vyzývají ke svrhávání demokraticky zvolených představitelů a kteří ospravedlňují vraždění a teror vůči občanům, protože vrahové jsou jinak „ti hodní a hrdinové“, podlamujeme základní demokratické principy a hodnoty, jež o to častěji vzýváme jako zlaté tele. Lidé jako A. B. Bartoš či J. Štětina pouze šíří nenávist. Podněcují ji. Jeden tím, že se snaží překrucovat proces s Hilsnerem, druhý zase šířením poplašné zprávy, že jsme údajně ve válce s Ruskem či pěstováním kontaktů s organizací, od níž se i řada západních politiků distancuje.
Pár slov o důvěryhodnosti
Americký kongresman J. Conyers například prohlásil: „Děkuji sněmovně reprezentantů, že podpořily mé návrhy, aby naše armáda netrénovala neonacistické bataliony Azov… Tyto skupiny odporují americkým hodnotám, a jakmile nastane klid zbraní, stanou se vážnou hrozbou pro Ukrajinu a ukrajinské občany.“ Jaké hodnoty hájí pan Štětina?
Budeme-li mlčky přecházet zjevné pošlapávání demokracie a univerzální koncepce lidských práv, stáváme se pluhy, které kypří hnědozem. Půdu, z níž vzejde úroda neobyčejně bohatá, leč zničující. Nehleďme na sympatie s tím či oním či na antipatie k němu. Podstatné je něco jiného. Podstatná jsou fakta. Bojujme proti všem podobám a formám překrucování historie – bez ohledu na to, zda jde o dějiny již trochu zaprášené či ty, jejichž jsme součástí. Pamatujme na jedno – důvěra se buduje obtížně – a ztrácí se během okamžiku. Nebudeme-li v našich postojích konzistentní, důvěryhodnými se nestaneme nikdy.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: PV
